29. kapitola - Musíš se rvát 3. část

31. března 2012 v 2:09 | Nina Carter |  Rváči
*****
Anne se vznášela.
Samozřejmě ve skutečnosti jela na koni, ale její mysl se vznášela vysoko v sychravě načechraných mracích.
Nevadilo jí, že je vlezlé vlhko a fouká studený vítr.
Nevadilo jí ani, že Kit jel spolu se Spencerem a Davidem v jiné skupině, než ona.
Bylo jí úplně jedno, že Danny má pod okem fialovou modřinu a okázale nemluví s Wesleym a že Wesley má červený nos a okázale nemluví s Dannym.
Nevadilo jí, že Flash od své poslední krátké řeči před odjezdem neřekl vůbec nic.
Byla šťastná. Ano, věděla, že brzy přijdou pochybnosti a myšlenky, ze kterých bude nervózní, ale to si teď odmítala připustit.
Den byl tak krásný!
Flash dal povel ke zpomalení a Anne se pokusila slétnout ze svého šťastného obláčku a více se soustředit na cestu. Před nimi byl průsmyk natolik úzký, že se museli seřadit po jednom, aby mohli bezpečně projet.
Vedla svého koně jistou rukou a zařadila se hned za Wesleyho který seděl na vysokém hnědákovi. Šikmé stěny průsmyku je svíraly mezi sebou, tyčily se k šedé obloze a jak kamenitá stezka nedělala dobře koňským nohám, musela celá karavana zpomalit.
John Flash byl klidný, pohledem otočeným vzhůru ke skalám nespatřil nic neobvyklého a jeho instinkty zůstávaly pokojné.
Náhle se zamračil a zvedl hlavu, aby nasál chladný vzduch kolem sebe a prsty se mu mimovolně sevřely kolem hrušky sedla.
Ucítil ten mírný, skoro neznatelný zápach.
Poznal hned, co to je.
Hořící zápalná šňůra.
Jen dvě vteřiny mu stačily, než pochopil, že tentokrát k němu jeho instinkty nepromlouvaly správně.
Pak svět vybuchl.
Anne ani později nedovedla vysvětlit, co se vlastně stalo, v jednu chvíli prostě seděla v sedle s pohledem upřeným na Wesleyho záda a v druhou chvíli všechno bouchlo. Oči jí zaplnilo oslnivé světlo, ostrý prach a do uší jí udeřila ohlušující rána.
Něco tvrdého jí udeřilo pod koleno a do ramene, zamrkala a kdesi před sebou viděla, jak pod Dannym padl kůň.
Zvíře křičelo, strašlivě.
Pořád se nemohla nadechnout, slyšela Wesleyho, jak zoufale zavolal Dannyho jméno.
Anne by také chtěla křičet, jen kdyby věděla co.
Štěkly výstřely, mnoho výstřelů, slyšela, jak hvízdavě prorážely vzduch kousek od její hlavy.
Pořád dobře neviděla a zoufale mrkala oslněnýma očima. Viděla Wesleyho, jak padá dolů a jeho koni z krku prýští krev, sotva se stihl vzepřít a vyhodit nohy ze třmenů.
Její vlastní kůň pod ní zděšeně poskakoval, jak se snažil v úzkém průsmyku najít cestu ven. Vzadu zahlédla Flashe s puškou přiloženou k líci, klidného, soustředěného a chladného, jako by neseděl na vzpouzejícím se koni a nedýchal zvířený prach.
Vystřelil směrem vzhůru, jednou, podruhé, potřetí.
Odkudsi shora se ozvaly výkřiky a pak úzký pruh oblohy zastínilo padající tělo.
Musím střílet… pomyslela si Anne šokovaně. Střílet.
Sáhla po pušce, kterou měla v pouzdře u sedla, jako v nějakém rozmazaném snu ji sevřela do obou rukou.
Někdo křičel její jméno.
Flash? Shakespeare?
Pak se svět zatočil a cosi ji znovu udeřilo bolestivě do zad. Chvíli ji trvalo, než pochopila, že to byla kamenitá země na kterou spadla.
Kolem znovu zatřeskaly výstřely, Anne měla prázdné ruce a vůbec si nepamatovala, že pušku upustila.
Někdo ji uchopil pevně za paži a táhl ji nahoru, chtěla se bránit, úchop ji bolel. Podívala se nahoru a viděla Flashovu tvář, mluvil na ni, ale nerozuměla mu.
"Nechci…" zachraptěla a rozkašlala se. "Musíme-"
Sklonil se ze sedla ještě víc a vytáhl ji před sebe, poslední co viděla, byl Wesley, který táhl po zemi Dannyho s krvácející nohou.
"Wesley…" řekla namáhavě. Napůl seděla a napůl visela přes sedlo před Flashem, neuměla si představit, že se v téhle poloze udrží na koni, ale on ji držel velmi pevně.
Neviděla a vlastně ani nechápala, jak se odtamtud mohli dostat, hruška sedla ji příšerně tlačila do boku, až se dusila a koňské pohyby byly divoké a nepředvídatelné. Nemohla nic říct ani vykřiknout, i když chtěla.
Když konečně zastavili, sklouzla ze sedla, zapotácela se a opřela se o první strom, který měla v cestě. Znovu se rozkašlala a bojovala s nevolností.
Konečně se nadechla hlouběji a vzhlédla. Očima plnýma slz a prachu viděla Shakespeara, který seděl na jejím vlastním koni a právě přijíždějícího Angličana s Ellen. Angličan držel v rukou otěže Ellenina kulhajícího koně a Ellen se sotva držela v sedle.
Hned jak zastavili, sesunula se ze sedla na všechny čtyři a dávivě zvracela.
"Je někdo z vás raněný?" řekl Flash.
"Škráblo mě to do ramene, ale nejvíc to odnesl kabát," odpověděl Shakespeare. "Zvládám to."
"Dannyho zasáhli!" zvolala Anne. "Viděla jsem to."
Flash jen nepatrně stiskl rty, ale neodpověděl jí.
"Zdá se, že nás zatím nikdo nepronásleduje, snad to tak zůstane," prohlásil Angličan.
"Musíme se pro ně hned vrátit, zůstali tam sami a nemají koně!" vyskočila Anne divoce na nohy. Flash jí zachytil paži.
"Nikdo se nikam vracet nebude," prohlásil pevně.
Trhla sebou, jak se pokusila z jeho sevření uvolnit. "Ale my se tam vrátit musíme, jinak se odtamtud nedostanou!"
"Nikdo se nikam vracet nebude!" zopakoval důrazněji a nepustil ji.
Anne zamrkala, jako by nedokázala jeho slova pochopit. "Ty chceš říct… že nic neuděláš?!"
"Byla to past, do který jsme hloupě vlezli a já budu děkovat Bohu, že jsme měli to zatracený štěstí a vyvázli z toho v tomhle počtu, to je přesně to, co udělám! Rozhodně nepošlu zpátky někoho dalšího, aby počet obětí dobrovolně doplnil."
Past… prolétlo jí hlavou. Ta hromada kamení… ta hromada, která vypadala úplně neškodně prostě vybuchla, rozlétla se do stran…
Sevřel se jí žaludek a před očima se jí zatmělo. "Kdyby tam zůstal Angličan a Shake, tak by ses pro ně vrátil!" zaječela na něj a cítila, jak s ní začíná cloumat hysterie.
"Ne. Bylo by to stejné," řekl zcela klidně.
Těkala pohledem po Angličanovi i Shakespearovi, jestli něco namítnou, cokoliv. Oba ale uhnuli pohledem, aby se vyhnuli tomu jejímu.
Tentokrát se Flashovi vytrhla doopravdy. "Něvěřila jsem, že jsi až takovej sobeckej hajzl!" strčila do něj, překážel jí v cestě. Ještě nebyla rozhodnutá, kam chce jít, ale nejspíš k nějakému koni.
Chytil ji rychle, tentokrát za obě ramena a obrátil k sobě. "Tak poslouchej, holčičko," řekl a jeho hlas zněl najednou docela jinak. "Chtěla jsi bejt jako my? Teď je tvoje příležitost, protože tohle přesně je realita, tahle hnusná, nespravedlivá a tvrdá realita! Takže to ber jako první lekci…nebo vypadni!"
Jeho oči se na ní dívaly z takové blízkosti, tak neskutečně modré, chladné a nelítostné.
Věděla, že má pravdu a že ona je jen hloupá holka. Ze všeho nejvíc se jí chtělo brečet, pustit ven všechen ten zoufalý pláč, co se jí hromadil v hlavě, kroutil jí obličej a dusil ji, ale věděla, že je to to jediné, co opravdu nemůže udělat.
Nemohla na to ani nic říct, protože prostě nebylo co.
Pustil ji pomalu a ona stejně tak pomalu klesla na zem.
A mlčela.
*****
Dannyho noha krvácela a bolela jako čert, obzvláště, když ho Wesley táhl po kamenité zemi. Vůbec proti tomu ale neprotestoval, naopak se mu snažil pomoci, aby se oba dostali za balvan, alespoň do zdánlivého bezpečí.
Wesleymu to působilo docela potíže, táhnout Dannyho a v druhé ruce ještě držet winchestrovku, kterou sebral.
Další dva výstřely je přinutily přikrčit se za balvan.
"Jsme v hajzlu, že jo?" vydechl Danny hořce.
"To ještě nevím…"
"Oni nás nenechají odejít po svých, myslí si, že někdo z nás by mohl být Flash, šli nejspíš po něm!"
"Ty stejně po svých neodejdeš," odsekl Wesley. "Neruš mě, přemýšlím!"
Třeskly další výstřely, z jiného směru.
"Přemýšlíš?!" zaskřehotal Danny lehce hysterickým smíchem. Jenže Wesley si ho příliš nevšímal, nejspíš skutečně přemýšlel… nebo počítal.
"Flash dostal dva, možná tři, Angličan dalšího. Podle mě jich může zbývat… čtyři, možná pět," uvažoval Wesley polohlasně.
"No to je vážně skvělá zpráva!" zaskučel Danny. Měl chuť se stočit do klubíčka a úpět a když tak nad tím uvažoval, v podstatě mu v tom nic nebránilo. "Wesley…!"
Bolest v Dannyho hlase s Wesleym trhla, nemohl se neotočit. Danny měl na tváři i na rukou krvavé ranky, drobné i větší, jak jen zasáhly odštěpky kamenů, které rozmetala výbušnina blízko nich. Možná i on sám vypadal podobně.
"Ano?" polkl, aby neměl tak nejistý hlas. Vidět Dannyho krvácet mu působilo bolest a cítil se slabší. Vždycky to tak bylo. "Musím ti to něčím utáhnout," prohlásil a bez sundal šátek z krku. "Bolí tě to?"
"Tak… trochu…" přiznal Danny přidušeně a málem si překousl jazyk, když Wesley poněkud brutálně utáhl šátek. Na detailnější ošetření nebyl čas ani prostředí.
Wesley se přitiskl ke kameni a chtěl se nenápadně vyklonit, plně soustředěný. Danny se dotkl jeho paže. "Proboha, co chceš dělat?"
"Pokusím se dostat blíž a ty mě budeš krýt. Jinak nemáme šanci," prohlásil Wesley rozhodně.
"Krýt?"
Danny měl pocit, že mu spolu s krví odcházejí i mozkové buňky. Jako by to už nemohlo být horší.
"Vezmi si tu pušku," pokračoval Wesley a podával mu svou zbraň.
"Když odsud vylezeš, hned ti ustřelí hlavu!" rozhořčil se Danny.
"Ještě tu můžeme čekat zalezlí, dokud nás nepostřílejí jako králíky v pasti!" odsekl Wesley.
"Wesley!" zachytil ho za rukáv v půli jeho pohybu. "Počkej!"
Přítelovy zoufalé oči ho donutily ani se nehnout. Možná moje oči vypadají úplně stejně, pomyslel si. Jeden se o druhýho bojíme tak moc… je možný, že jsme se před dvanácti hodinami porvali jak dva idioti??
"Co je?" odsekl úsečněji, než chtěl.
"Já… chci ti jenom říct, že to včera… že to bylo…"
"Řekneš mi to, až to vyřídíme," sundal ze sebe Dannyho dlaň, ale přitom ji velmi silně stiskl. "Drž se."
"Drž se," zopakoval Danny. Nic jiného ho nenapadlo.
Wesley vytáhl jeden ze svých revolverů, které měl u pasu. "Tak jdeme. Střílej, teď!" přikázal Dannymu a sám zmáčkl kohoutek.
A pak vyběhl.
*****
Ticho přerušovaly jen úsporné zvuky, které vytvářel Flash se Shakespearem a Angličanem, Annie je jen tupě poslouchala a ani se je nesnažila identifikovat.
A pak Ellenino tiché vzlykání a to se zase nedalo neidentifikovat.
Posadila se vedle ní a měla chuť jí buď ucpat pusu, nebo ji obejmout.
Závidím jí, přiznala si s hořkou ironií. Chci taky brečet, aspoň takhle potichu. Ne, chci brečet nahlas. Schovat se mámě do náruče a brečet, dokud neusnu. Chci, aby se tohle všechno nikdy nestalo, aby to neexistovalo… abych neexistovala já taková, jaká teď jsem.
Nakonec se pohnula a vzala Ellen za ruku. Měla dlaň studenou jako led a Anne ji chytila pevně a držela ve své.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Margaret Margaret | 2. dubna 2012 v 19:16 | Reagovat

No to je tedy skvělý.... a jak tě znám tak skončíš určitě napínavě......a já to do dalšího nevydržím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama