Leden 2013

Prolog 3. část

21. ledna 2013 v 0:40 | Morigan |  Všechna moje prokletí
* * *
Pomohl mi setřít z obličeje šmouhy, které jsem vynechala a pak vyhodil všechny špinavé kapesníčky do koše.
Špinavé od upíří krve.
Raději jsem přemýšlela, proč nosí chlap u sebe vlhčené ubrousky, abych nemusela přemýšlet o té krvi. A o jejím bývalém vlastníkovi.
Otřásla jsem se.
"Ujde to," ohodnotil můj vzhled. To musí mít asi dost špatný vkus, vypadala jsem strašně a to jsem se ani neviděla celá.
"Jak… tohle vysvětlím?" řekla jsem zničeně a pohlédla dolů na svoje džíny s protrženým, krvavým kolenem.
Nepatrně zvedl obočí a podíval se mi do očí, ležérně opřený o lampu. Jeho oči se i tady pod světlem pořád zdály tmavé, ale už ne tak děsivé.
"Řekni, že tě přepadli," navrhl.
"V tomhle městě snad nikdy nikoho nepřepadli!" odsekla jsem.
"Ty bys klidně mohla být první."
To byla ironie?
"To nejde, Honza mě požene na policii!" usoudila jsem zoufale.
"Nějak se z toho vylžeš," sáhl si do své kožené bundy, kde měl zřejmě nespočet kapes a zapálil si cigaretu. "Aspoň tě Honza nebude pouštět samotnou v noci ven."
Tak tohle byla ironie.
Mlčela jsem.
Vlhký podzimní vzduch protkala sladká těžká vůně a já jsem překvapeně zvedla hlavu. Takže ne cigareta, ale doutník.
Vyfoukl dým, který se mu ovinul kolem obličeje a líně stoupal vzhůru. U nohou měl tašku, do které dal všechny věci, se kterými by vypadal divně, takže už na sobě neměl žádné kožené řemínky navíc, kolíky ani stříbro.
Skoro vypadal jako obyčejný kluk v kožené bundě a na rozdíl ode mě rozhodně nebyl tak zválený - netuším, jak to udělal.
Měla bych odtud vypadnout, nikdo mě taky už nedržel, ale zatím jsem se k tomu nedokázala přimět a ani on mě nevyhazoval. Taky cítil ty desítky nevyřčených otázek v ovzduší mezi námi a možná čekal, až se začnu ptát.
Ale na co se mám, proboha, zeptat jako první? Navíc mě absurdita těch otázek dusila v krku dřív, než jsem je vůbec dokázala vyslovit.
"Zítra tam najdou to tělo," plácla jsem první nesmysl, jako by mě to snad doopravdy trápilo.
Taky ho to udivilo. "Nenajdou," odpověděl. "Zavřel jsem ho do márnice a za čtyřiadvacet hodin z něj skoro nic nezbyde," řekl tónem, jako by říkal, že zaparkoval auto do garáže.
Nemělo by mě překvapovat, že někoho zavřel do márnice, když před chvíli odemkl bránu hřbitova něčím, co vypadalo jako ohnutý drát, a ani mu to netrvalo dlouho.
"A…ha."
Protože jsme nestáli u hlavního vchodu, ale na rohu hřbitovní zdi v postranní uličce, nehrozilo, že by šel někdo kolem a už vůbec ne v tuhle hodinu. Takže když se tam náhle vyloupl zpoza toho rohu další člověk, moje pocuchané nervy málem praskly.
S mým společníkem to ani nehnulo, doslova. "Klid," chytil mě za rukáv kabátu dřív, než jsem omylem mohla shodit odpadkový koš. "Ten není nebezpečný. Že ne?" přitáhl si mě blíž, jen tak mimochodem mi vybral dva mokré listy z vlasů a obrátil se k příchozímu.
Obrátila jsem se také s výrazem štvaného zvířete. Už toho dneska na mě bylo opravdu příliš a kdo by se tomu divil!
"Ahoj, Andreji," pozdravil. Mě ne. Sice se na mě velmi dlouze díval, ale za pozdrav jsem mu zřejmě nestála.
"Ahoj, Richarde," oplatil mu stejnou mincí, ale do srdečnosti to mělo daleko. "Jdeš náhodou kolem?"
Richard se znovu podíval na mě, což bylo dost znervózňující a teprve potom se vrátil pohledem ke správné osobě. "Ovšem, že ne!"
"Takže druhá možnost - slídíš."
Vycítila jsem mírné napětí, které mezi oběma muži panovalo a nebylo příjemné. "Jen jsem slyšel o Millerovi, poskládal informace a domyslel si… že po něm půjdeš sám," odpověděl Richard a posunul si na nose brýle s tenkými obroučkami.
Andrej si hluboce potáhl z doutníku a vyfoukl kouř.
Co to je za vůni? Cherry? Santal?
"Napráskal jsi mě?" otázal se klidně, ale i já jsem tam slyšela skrytou výhružku.
"Ne. Stejně by bylo pozdě - nelze přehlédnout tvůj vítězný doutník, je mi jasný, kde Miller skončil."
"V márnici," vyšlo ze mě dřív, než jsem to stihla ovlivnit.
Samozřejmě, že se na mě otočili, nejraději bych si dala facku.
"Měla bych už jít," řekla jsem o něco hlasitěji.
"Měla bys, už je pozdě," poznamenal Andrej a ani neskrýval sarkasmus.
Tušila jsem, že by mě měl doprovodit, ale uvědomila jsem si, že vlastně nechci. Že se těším, až zahnu za roh téhle zdi a už ho nikdy neuvidím.
Ani tenhle hřbitov.
Nejlíp ani tohle město.
Naštěstí jsme na to měli zřejmě stejný názor, protože ho ani nenapadlo doprovod navrhovat, dál se opíral o tu lampu, líně vypouštěl kouř z úst a skrz něj mě sledoval těma svýma očima.
S posměšným pobavením a zároveň zvědavě, jako by očekával, že ještě něco zajímavého udělám, nebo řeknu. To by mě teda zajímalo co.
"Tak dobrou noc, Lízo," řekl.
"Jsem L-" zarazila jsem se. "Dobrou noc."
"Dobrou noc," řekl i Richard, který se zřejmě rozhodl, že na mě promluví. Skoro jsem zapomněla, že tam taky stojí.
Obrátila jsem se čelem vzad a úplně fyzicky cítila radost, že opouštím tohle místo. Bylo mi jasné, že i přes bolavé tělo za chvíli poběžím.
Jenže už po třech krocích jsem se zarazila a otočila zpět. Pořád tam stáli jako dvě sochy.
"Mám jednu otázku!" vyhrkla jsem.
"Jen jednu?" podivil se.
Ne.
"Ano."
"Poslouchám," zahodil dokouřený doutník.
"Na konci jsi mě použil jako návnadu?"
"Použil."
Tím mi vyrazil dech, slušný člověk by to aspoň zapíral!
Tentokrát jsem odešla doopravdy, aniž jsem jim už cokoli řekla, protože mi jednoduše došla řeč. Dnes už poněkolikáté.
"Ty ji necháš jen tak odejít?"
Byla jsem sotva za rohem, když Richard promluvil. Ne, že by mluvil tak nahlas, ale v nočním tichu se to velmi dobře nese.
Zastavila jsem se v půli pohybu.
"Nechám," ozvala se odpověď.
"Měl bych ti něco říct, Andreji," pokračoval Richard překotně "bude to znít neuvěřitelně, ale jsem si jistý, že ona je-!"
"Já vím, kdo ona je. Došlo mi to."
"Vážně?" podivil se Richard upřímně. "Já myslím, že bys měl-"
"A já myslím, že bys měl držet hubu. Co ty na to, Richarde?"
Co na to Richard, netuším, ale já jsem zbaběle prchla.
Nechtěla jsem už slyšet ani slovo, ani jedinou větu, ať už se bavili o čemkoliv.
Nechtěla jsem o tom ani na vteřinu přemýšlet.
Já, odpůrce běhu, jsem trhla osobní rekord a přesto, že jsem dvakrát zabloudila, nezastavila jsem se dřív, dokud jsem nedoběhla k hotelovým dveřím.
* * *
Turnovské nádraží bylo šedivé a neutěšené, tak jak nádraží bývají a halou profukoval podzimní vítr. Honza seděl vedle mě a drtil mi ruku, měla jsem pocit, že mě od včerejší noci drží nepřetržitě.
Strašně se o mě bál. Občas jsem snila o tom, že ho takhle uvidím, s napjatými ústy, nevyspalýma očima a to všechno kvůli strachu o mě, ale teď jsem si to nedokázala vůbec užít.
Popotáhla jsem si na krku šálu, která skrývala lehce modrající otisk a obrátila zrak z elektronické tabule odjezdů zpátky na Honzu.
Pokusil se o povzbudivý úsměv a tak jsem se snažila ho opětovat.
"Bude to dobrý," objal mě kolem ramen, ohleduplně a opatrně, aby mě to nebolelo.
"Já vím," řekla jsem a doufala, že to zní dostatečně upřímně.
Můj život se měl brzy překopat od základů, ale to jsem v tu chvíli netušila. A ani dalších několik měsíců…

Prolog 2. část

21. ledna 2013 v 0:38 | Morigan |  Všechna moje prokletí
Vytáhl mě rychle na nohy a vlekl pryč z cesty, hlavně proto, že jsem nebyla žádného organizovaného pohybu schopná. Ocitli jsme se za velkým kamenným andělem s poloroztaženými křídly, kde se mnou poněkud nešetrně praštil o andělova záda a s rukou na mém rameni se zadíval zpátky na cestu.
"Chci odtud pryč…" prohlásila jsem. Kdybych neměla po předchozím škrcení a svém ječícím výstupu hlas silného kuřáka holdujícího jazzovému zpěvu, znělo by to mnohem kňouravěji.
"Tak to máme stejnou touhu," odpověděl sarkasticky. "Taky bych si přál, abys byla někde jinde."
Po bitce, která proběhla před chvílí, by měl nejspíš lapat po dechu, nebo být alespoň udýchaný, ale kupodivu nebyl.
"Kde je?" napadlo mě náhle, když jsem ho viděla, jak pořád zírá do tmy.
"To si nejsem tak úplně jistý," bylo mu hned jasné, na koho se ptám.
"Co je sakra zač?!"
Obrátil se ke mně, nečekala jsem to a tak bych určitě vyděšeně couvla, kdybych už teď nebyla natlačená kámen. Chytil mě za bradu a zvedl mi tvář nekompromisním, úsporným pohybem ruky.
Díval se na mě.
Poprvé mi světlo odhalilo alespoň částečně jeho podobu. Byl mladý, víc než třicet bych mu nehádala a jeho tvář byla pohledná, toho si nedalo nevšimnout ani v takhle skoupém světle. Působila by chlapecky, obzvlášť s tím důlkem uprostřed brady, to by se ovšem nesměl tvářit takhle.
Tvrdě, odhodlaně, nebezpečně.
Chtěla jsem asi něco říct, ale nemohla jsem si vzpomenout, jak se tvoří slabiky, protože mě přibodl očima k tomu náhrobku. Nikdy jsem neviděla takové oči, černočerné a děsivě hluboké a i když to mohla způsobovat ta tma, najednou mi jeho zkoumavý pohled přišel mnohem nebezpečnější, než psychopat uprostřed cesty.
Zalitovala jsem, že jsem se vůbec na něco ptala.
Pak jsem zapomněla, na co jsem se ptala.
Nadechl se k odpovědi až po nekonečně dlouhé době. "Je to upír."
Do téhle chvíle jsem si myslela, že mě tady na tom hřbitově už nemůže nic překvapit, ale to jsem se šeredně spletla. Čekala jsem cokoliv - masový vrah, uprchlý trestanec, nebezpečný pacient psychiatrického oddělení, mstitel, co chce vyvraždit celý jeho rod… ale tohle teda fakt ne.
"Upír?" chtěla jsem se ujistit, že jsem slyšela dobře.
"Ano."
Ráda bych měla v hlavě alespoň nějaké myšlenky, ale najednou tam bylo úplně prázdno. Mlhavě jsem si začala uvědomovat, že se ke mně tiskne bokem a že mě tlačí něco, co má připevněné z vnější strany stehen.
Začalo mi to docházet.
Dřevěné kolíky.
Stříbrný kov na ruce.
Je to naprosto jasný.
Je to psychopat, který si myslí, že loví upíra na hřbitově a někde je schovaný druhý psychopat, který má pro změnu utkvělou představu, že je upír.
Skvělý. Fakt skvělý.
Mám ohromné štěstí, že si nemyslí, že upír jsem !
"Upír… na hřbitově," řekla jsem opatrně, snažila jsem se vzpomenout, jak se mluví s maniaky. S nebezpečnými maniaky.
Stále mě pozoroval, jako by čekal na mou reakci. Strašně ráda bych věřila, že je to vtip, ale věděla jsem, že nevtipkuje.
"Jo. Trochu klišé," ušklíbl se koutkem úst. "Ale vylákal mě sem, nejspíš si myslel, že to bude zábava. No, ta právě skončila."
Sáhl do vnitřní kapsy a vytáhl cosi jako malou lahvičku, kterou odšrouboval a vypil na jeden zátah.
Takže ještě alkohol nebo drogy?! Zatoužila jsem, aby nalil i něco do mě, aspoň bych nebyla tak vyděšená, nebo bych dokonce mohla upadnout do milosrdného bezvědomí.
Nevypadal ale, že by se k něčemu podobnému chystal, mlčel a stál se skloněnou hlavou a já jsem se neodvážila ani mrknout. Přistihla jsem se, jak si v hlavě pořád dokola přehrávám představu, jak se rozbíhám k bráně, přelézám ji (nebo zeď) a utíkám zpátky do hotelu, aniž se zastavím. Pořád dokola.
"Lízo," promluvil a já sebou trhla. Nejspíš chtěl pokračovat, ale najednou mě chytil za ruce a obrátil dlaně vzhůru. "Do prdele, ty krvácíš?!"
Měl pravdu, štěrk na cestě mi při nemotorném pádu rozedřel obě dlaně, ale zas tak děsivé zranění to nebylo.
"Ty taky…" trhla jsem bradou směrem k jeho levé tváři, před kterou se táhl krvavý šrám.
"Jo, jenže mojí krev neucítí přes celej hřbitov!" prohlásil.
Aha, jasně, krev a upír.
Pomalu jsem přikývla… a pak jsem se prudce obrátila a vyrazila směrem, kterým jsem tušila hlavní bránu. Byla jsem připravená běžet přímo přes hroby.
Proč? Pravděpodobně jsem zkrátka propadla hysterii.
Ve skutečnosti jsem uběhla sotva dva metry, možná metr a půl, než mě popadl jednou rukou za límec u kabátu, druhou za pásek u kalhot a přirazil mě zpátky na anděla, až jsem si o studený kámen odřela tvář. Byla to fakt rychlost, moment překvapení ho ani trochu nerozhodil.
Teď už se mi chtělo doopravdy brečet, zoufalstvím, bezmocí, hrůzou i vztekem.
"Ne, ne, ne," přimáčkl mě ke kamennému masivu celým svým tělem. "Tohle není vůbec dobrej nápad," zašeptal důrazně kamsi do mých rozcuchaných vlasů. "Budeš se muset uklidnit, Lízo."
"Jsem… Luisa…" opravila jsem ho absurdně, napůl přidušená.
V tu chvíli se něco stalo. Cítila jsem to, jeho dech ztěžkl a zrychlil se, srdce se mu rozbušilo rychleji, až naráželo do mých zad.
"Luisa…" zašeptal tak tiše, že bych to neslyšela, kdyby se rty téměř neopíral o moje ucho. Ztuhla jsem, jako bych byla součástí sochy a věřím, že by se ve mně krve nedohledal žádný upír. A to jsem si myslela, že vyděšenější už nemůžu být!
Přestože neudělal žádný další pohyb, ta děsivě erotická energie z něj vyzařovala jako horko z teplometu a ta věc, co mě tlačila do beder teď, rozhodně nebyla na upíry.
"Prosím… já nechci…" vypravila jsem ze sebe a cítila jsem, jak se napjal.
"Do hajzlu!" zavrčel a pustil mě. No, spíš ode mě odskočil. "To snad ne… ach bože! Odpusť, nic osobního… to ten zatracenej dryják!" zuřil a nakopl nejbližší náhrobní desku.
Nerozuměla jsem ničemu, ale zůstala jsem přitištěná k andělovi, vděčná, že už je ode mě dál.
"Millere!" zavolal směrem do středu hřbitova nahlas, takže jsem prakticky nadskočila. "Vím, kde jsi, slyším tě!" Pořád zněl naštvaně.
"Ještě pořád se mi můžeš vzdát a nemusí to mít tak fatální konec!"
"To radši spáchám rituální sebevraždu, než abych se vzdal tobě, Kowalski!" ozvalo se k mému údivu z onoho směru posměšným hlasem.
"Toho bych se rád dočkal," poznamenal si pro sebe a zapnul si zip u bundy. "Jak chceš, dotáhneme to do konce!"
Odpověď se už neozvala, ale nejspíš ani žádnou nečekal. Obrátil se znovu ke mně, ale tentokrát se mě nedotkl, za což jsem byla ráda.
"Poslouchej mě, Lízo, tohle je moc důležité," řekl. Mluvil velmi potichu, sotva na hranici srozumitelnosti. "Zůstaneš přímo tady a ani se nehneš. Za každou cenu musíš zůstat stát tady, rozumíš? Ať se stane cokoliv!"
Donutila jsem se kývnout.
"Zvládneš to, neboj se."
Neboj se?! To má být humor?
"Věř mi," poplácal mě po paži.
Cože?! Věř mi? Věř mi?? Neměla jsem daleko k tomu propuknout v hysterický smích, cítila jsem, jak se mi třesou všechny vnitřnosti. Jenže on se obrátil na místě a splynul se stíny, prostě zmizel.
Zůstala jsem tam sama.
Tak teď bych si vážně přála omdlít. Jenže mé přání nikdo nevyslyšel a já jsem tam přešlapovala, snažila se splynout a tiskla zuby k sobě, aby mi nedrkotaly nahlas.
Ještě nezaschlou krví na dlaních jsem si umazala džíny a pořád jsem se snažila někoho z těch dvou zahlédnout nebo zaslechnout. To se mi ale taky nedařilo.
Strašně se mi chtělo rozběhnout se k té hlavní bráně, která odtud nebyla zase tak daleko, ale pořád jsem se neodhodlala.
Ne, řekl, že mám zůstat tady!
No a co, je to psychopat a navíc ještě úchyl!
Ale zachránil mě před tím druhým psychopatem…
Měla bych utéct, možná mám teď jedinou šanci.
Jenže už jsem to zkoušela několikrát a neúspěšně! Teď se mi to zase nepovede!
Povede, nikdo tu není, oba jsou pryč.
Moje vnitřní schizofrenie by předčila i Gluma. Dál jsem ale stála a neudělala nic zásadního, ačkoliv jsem přemýšlela, jestli nemám alespoň vyšplhat tomu andělovi na ramena.
Ale ani to jsem neudělala. Nejspíš uběhlo jen pár minut, i když podle mého vnímání času už mělo dávno přinejmenším svítat, když se přede mnou vynořil.
Věděla jsem rovnou, že je to ten "druhý", nemusel ani mluvit. V těchto více osvětlených místech už nevypadal jen jako stín, bylo rozeznatelné, že má nakrátko ostříhané vlasy, tmavé kalhoty, sportovní bundu. Nepřipadalo mi to ale o nic méně děsivé.
Nadechla jsem se, ale nevydala jsem ze sebe ani hlásku.
On taky ne, jen se na mě díval způsobem, jakým se dívá had na myš chvíli předtím, než ji zkonzumuje.
Slyšela jsem ho, jak dýchá a znovu jsem ucítila slabý závan připomínající spálenou kůži.
A pak skočil.
Vím, že to ve skutečnosti bylo velmi rychlé, přesto si pamatuju každý detail.
Jeho ruce drtící moje paže, rysy jeho obličeje, strniště na bradě.
Tvar popáleniny táhnoucí se od spánku na lícní kost.
Rozšířené oči, hladový, dravčí výraz jeho tváře.
A tesáky. Skutečné, ostré, bílé tesáky v rozevřených ústech, jen několik desítek centimetrů od mého obličeje.
Kdesi vpravo od nás se ozvala rána, spíš to bylo takové zvláštní cvaknutí. Jednou, podruhé, potřetí.
Zavrčení se zlomilo v bolestný výkřik, cosi teplého mi cáklo na tvář a pak ho ze mě někdo skopl. No někdo - kdo asi.
Psychopatický lovec upírů měl v ruce pistoli s tlumičem, prostřelil upírovi ještě několikrát hlavu a pak mu pro jistotu vrazil do hrudi jeden ze svých kolíků.
Udělalo se mi tak slabo, že jsem se vláčným pohybem sesunula a posadila se na zem.
A pořád jsem, do prdele, neomdlela!
* * *

Prolog 1. část

21. ledna 2013 v 0:37 | Morigan |  Všechna moje prokletí
V pozdních večerních hodinách bylo město Turnov už liduprázdné, po vlhké dlažbě se válela těžká mlha a na hřbitovní zeď šplhala dlouhovlasá holka ve vysokých botách.
Tou holkou jsem byla já.
Nebylo to úplně jednoduché, kameny klouzaly pod špičkami bot a drolily se mi pod rukama, ale odmítla jsem to vzdát. Praly se ve mně různorodé pocity, mezi něž rozhodně nepatřily obavy, že by se mě Honza vydal hledat.
Tak to ani náhodou. Já nejsem holka, za kterou se chodí, když uteče, já se totiž vždycky nakonec vrátím. A to je velká pravda.
To ve mně vyvolalo ještě víc vzteku a lítosti, až mi vyhrkly slzy do očí, což mi moc nepomohlo ve šplhání po studených kamenech. Konečně jsem se přece jen vyhoupla na vrchol zdi, na chvíli se tam usadila a otřela si oči hřbetem ruky. Zcela určitě jsem si rozmazala řasenku.
Lezavý, vlhký vítr se do mě opřel a já jsem přehodila nohy, abych pokračovala ve své cestě tentokrát směrem dolů a když nepočítám ušpiněné džíny, dostala jsem se na zem bez úhony.
Chvilku jsem se rozkoukávala, abych se nepřizabila o nejbližší náhrobek. Vítr se proháněl i hřbitovem, nechala jsem si ho foukat do vlasů a bylo to depresivně uklidňující.
Můj kamarád Radek jednou řekl, že ta moje náklonost ke hřbitovům, obzvláště ve chvílích, kdy se potřebuju uklidnit je celá jenom o tom, že si tajně představuju, jak mě někdo pozoruje, obdivuje mé temné vzezření a můj neméně temný výraz a tají dech nad tím, jak dekadentní to je. A že jsem vlastně tak trochu emo.
No já tedy nevím. Pravda je, že na každém hřbitově je silná energie klidu a takové zvláštní stability a neměnnosti, že mě to prostě doopravdy uklidňuje a taky je tam ticho jako nikde jinde.
Ale uznávám, dneska se cítím dost emo.
Vydala jsem se podél kostela a pak rovně, už jsem se rozkoukala a viděla obrysy křížů a náhrobků, ale nápisy na nich jsem nerozeznala. Na chvilku mě zamrzelo, že tu nejsem legálně ve dne a nemůžu si to prohlížet za světla, ale spíš jsem jen zhluboka dýchala a přemýšlela o tom, jak nesnáším hádky s Honzou, jak je vždycky prohraju, jak mě bolí to, co mi říká a jak nakonec vždycky přilezu zpátky za ním, protože se nejvíc ze všeho bojím toho, že by začal uvažovat o rozchodu.
Smutné skóre a ne, že ne.
Oči jsem si tentokrát neotřela, nechala jsem slzy, ať si dělají, co chtějí a došla k širokým schodům, ke kterým cesta vedla. Spodní, nejspíš ta starší polovina hřbitova vypadala v odraženém světle vzdálených pouličních lamp mysticky a přívětivě.
Sešla jsem schody, vydala se vlevo a pak odbočila z cesty, namátkou mezi hroby dolů z kopce.
Nechápu, jak se někdo může na hřbitově bát, ten je stejně bezpečný v poledne i o půlnoci, všichni jsou akorát zblblí televizí.
Nikdy jsem neslyšela o tom, že by se někomu něco stalo na hřbitově.
Skočil na mě tak rychle a tak nečekaně, že bych nestihla vykřiknout ani kdyby mi netiskl ruku na ústa. Spadli jsme na zem v těsném sevření, určitě jsem se praštila do několika míst na těle, ale v tuhle chvíli jsem to necítila. Lekla jsem se tak strašně, že mi snad srdce muselo vyskočit z hrudi a rozprsknout se po náhrobcích, za které se se mnou vrhnul.
Ale to se nestalo, nemělo kudy vyskočit, když mi hrudník i žebra drtila váha jeho těla. Nevím, jak to udělal, ale i ruce jsem měla kdesi pod ním, takže bylo nemyslitelné, abych s nimi udělala něco ve prospěch své obrany. Teď už bych se asi rozječela - kdyby to ovšem šlo.
Přitiskl svou dlaň na můj obličej ještě silněji, cítila jsem chlad a slabou vůni kožené rukavice.
"Co tu sakra děláš?!" zašeptal ostře a rozzlobeně, nakloněný jen kousek od mé tváře. Vůbec jsem rysy jeho obličeje neviděla, jen delší prameny tmavých vlasů, které mě šimraly na spáncích. "Jak ses sem dostala?"
Asi mu nedocházelo, že takhle mu těžko odpovím, i kdybych náhodou chtěla a navíc mi spolu s ústy tiskl i nos. Nedostatek vzduchu mě vyburcoval k tomu, abych se aspoň pokusila z jeho sevření dostat.
Výsledek byl jen ten, že jsem ho kopla do holeně a uvolnila jednu ruku, kterou mi ale vzápětí strčil mezi naše těla a málem zlomil. Panika byla prostě větší, než veškeré naučené postupy sebeobrany.
"Nech toho!" přikázal mi stále tím ostrým šeptem a díkybohu posunul svou dlaň o něco níž. Sípavě jsem se nadechla nosem. "Přestaň! Pustím tě, ale buď zticha jestli nechceš umřít!"
Tak umřít jsem teda fakt nechtěla.
Uvolnil dlaň pomalu a váhavě, oči jsem měla rozevřené přes půlku obličeje, takže si nebyl jistý, jestli přece jen nespustím jekot.
Já jsem si taky nebyla jistá.
Zatím jsem jen dýchala, přerývaně a nenasytně a cítila jsem, jak se mu to nelíbí. Nejspíš se mu to taky zdálo příliš hlasité.
"Co tady, do hajzlu, děláš?!" zeptal se mě znovu. Pořád na mě ležel, i když dlaň odstěhoval z mých úst někam na krk. Ráda bych si namluvila, že je to jen hlídač hřbitova, ale nedokázala jsem se k takové naivitě přinutit.
"Já… jsem… se… procházela…" vyrazila jsem ze sevřeného hrdla.
"Cože? Kudy ses sem dostala?"
"Přes… zeď…"
"To se mi snad zdá!" prohlásil nevěřícně.
No já doufám, že se to zdá mě!
Konečně povolil sevření a teprve v tu chvíli mi začala pulsovat bolest v pravém boku a v koleni. Tiše a pomalu se posadil, čímž mi přestal drtit žebra a přitiskl se k náhrobku, za kterým jsme doposud leželi, jako by něco pozoroval. Pokusila jsem se nějak uvidět jeho podobu, ale byla příliš tma.
Tak jsem se nadzvedla na loktech ze své polohy ležmo a kopla ho. Původně jsem chtěla přímo do hlavy, ale moje šokem ochromené smysly nějak nefungovaly a tak ho těžká bota zasáhla někam pod lopatku.
A pak jsem sebrala veškeré své síly, abych se pokusila zdrhnout. U pokusu to bohužel zůstalo, nestihla jsem ani pořádně vstát a už mě zase držel, rychlým, sebejistým pohybem omotal moje vlasy kolem zápěstí a stáhl mě k sobě dolů.
Vrazila jsem mu loket do žeber jak nejsilněji to šlo, cítila jsem, jak sebou škubl, ale nepovolil. Můj krk se ocitl v ohbí jeho lokte a zmáčkl ho z obou stran tak, že se mi hlasitě rozhučelo v hlavě.
Těsně před tím, než jsem omdlela, tak stisk povolil. Tělo mě nutilo lapat po dechnu a zároveň se chtělo rozkašlat.
"Zešílela jsi, ty náno pitomá?!" sykl mi vztekle přímo do ucha. "Jestli budeš provokovat, tak tě zabije!"
Jen co se mi vrátila krev do mozku, pokusila jsem se ho pochopit.
Nešlo to.
"Zabije?" vychraptěla jsem namáhavě.
Posunul předloktí o něco níž, na můj hrudník. Náš zápas mi rozevřel kabát u krku a já si uvědomila, že mě na holé kůži něco tlačí a studí, něco kovového, co měl kolem zápěstí a taky na kloubech ruky.
"Jo. A váhat nebude, to si piš!"
"Tady je ještě někdo?" stále jsem byla absolutně mimo.
"Jo, to je. nejsem ten, koho by ses měla bát, tak už se uklidni!"
To se ti teda lehko řekne!
"Já prostě jen… nechápu, co se… děje," přiznala jsem tím cizím, chraplavým hlasem, který mi teď vycházel z úst.
"Prostě ses naprosto hloupě připletla do souboje a já vážně nestojím o civilní oběť!" oznámil mi, jako bych za to mohla. Kdybych aspoň věděla za co.
"Do souboje?" zopakovala jsem nechápavě. Slova "civilní oběť" jsem radši úplně vynechala ze svých úvah.
"Ano. A zabít tě chce ten druhý, ne já!"
"Proč?!"
"Protože je to jeho přirozenost," zněla odpověď. Řekl to takovým břitkým, pragmatickým tónem, takže pokud to měl být humor, šlo to těžko rozeznat.
"Já…"
"Pst!"
Cítila jsem rytmus jeho dechu celým svým tělem a nějaký prapodivný instinkt mě nutil sladit svůj dech s jeho, ale nešlo to. Ten můj byl rychlý a mělký, jak ho hnalo moje divoce bušící srdce. Nicméně jsem mlčela, tak jak chtěl.
"Teď," promluvil ještě tišeji, než předtím, "tě pustím. Ty se ani nehneš a budeš naprosto tiše!"
Přikývla jsem a on nejdřív sundal ruce a pak mě odsunul ze svého klína na studenou zem. Ani jsem nedutala a pokoušela jsem se i nedýchat.
Přitiskl se níž k zemi a splynul s křivolakými stíny náhrobků, nejspíš se kousek odplížil, ale moc jsem ho neviděla. Teď bych měla větší šanci pokusit se o útěk, ale cosi mi v tom bránilo, v mozku jsem měla úplně temno a dokázala jsem tu jen nehybně sedět a čekat.
Vrátil se a opět si sedl vedle mě.
"Jak se jmenuješ?" zeptal se.
"Co?"
"Jak se jmenuješ?" zopakoval.
"Luisa."
Ucítila jsem jeho ruce na ramenou, ale tentokrát asi neměl v úmyslu mě znehybňovat. "Tak jo, Lízo, teď mě dobře poslouchej."
Bojovala jsem s absurdní myšlenkou, že mám opravit správné znění mého jména, jako by to snad bylo nějak podstatné. Snažila jsem se ji ignorovat a doopravdy ho poslouchat.
"Vyběhneš nahoru zpátky na cestu, vydáš se doleva. Cesta povede mírně dolů, po pár metrech je tam rozbořená zeď, snadno ji překročíš. Dostaneš se po stráni na parkoviště!"
Snažila jsem se pobírat, co říkal.
"Tak… jo," řekla jsem nejistě.
"A utíkej, co můžeš, Lízo. Nejlíp až domů."
"Fajn…"
Došlo mi, že mě vážně nechá jít a skoro jsem tomu nemohla uvěřit. Zvedla jsem se a vyrazila zpátky na cestu, ačkoliv o žádném utíkání nemohla být ani řeč. Napjatě jsem poslouchala, jestli mě následuje, ale nic jsem neslyšela, jen své podrážky narážející na mokrou zem.
Snažila jsem se jít rychle, dokonce jsem opravdu chtěla běžet, abych už odtud byla pryč, ale celá jsem se třásla a v kolenou jsem měla rosol, takže to zase tak dobře nešlo. S každým krokem, který jsem byla dál od něj, jsem se v duchu víc a víc radovala, šťastná, že tohle dobrodružství nejspíš přežiju.
Pak se to ale najednou zlomilo. Nevím, co to způsobilo, ale náhle se mi naježily chloupky po celém těle, jako by mnou projelo něco silného a ledového a usadilo se to v žaludku.
Jako by všechny smysly bily na poplach a řvaly na mě, ať odsud okamžitě uteču, jako by vzduch zhoustl natolik, že jsem nemohla dýchat.
Rozběhla jsem se.
Ztuha a nemotorně, ale před sebou jsem viděla, jak cesta zahýbá dolů a ještě dál dokonce tu rozbořenou zeď, o které mluvil.
Budu tam za pár okamžiků.
Bohužel ne.
Od velkého kříže se odlepil rychlý stín, tmavší než všechny ostatní a zastoupil mi cestu. Věděla jsem vteřinu předtím, že se to stane, že je to původce mého iracionálního strachu, ale k ničemu mi to nebylo. Hlasitě jsem zalapala po dechu, snad jsem i vykřikla a v okamžiku obrátila směr.
Bezhlavě jsem vyrazila po schodech nahoru, vyskákala jsem je snad po pěti a tryskem se pustila po rovné cestě vedoucí ke kostelu.
Můj vlastní bouřící tep mě ohlušoval, přestože jsem téměř letěla, zdálo se mi, že se budova kostela vůbec nepřibližuje.
Pak jsem narazila.
Odletěla jsem zpět, tvrdě dopadla na zem a nade mnou stál vysoký, ramenatý muž. Netušila jsem, jak se tam dostal.
Pohnul se směrem ke mě a já zařvala tak strašlivě, že bych se sama divila, kde se to ve mně bere, kdybych na to měla čas. Jestli ho to nějak vykolejilo nevím, protože vzápětí z pravé strany vyskočil další bleskurychlý stín a tvrdě ho srazil.
Prudkost, se kterou spadli oba na žulovou desku, by je měla přinejmenším omráčit, ale oni prakticky hned stáli na nohou.
Jejich boj byl tichý, drsný a zvuky, které se ozývaly byly prapodivně… nelidské.
Do ticha se zařízl bolestný výkřik a do nosu mi pronikl zvláštní pach, který připomínal spálenou kůži.
Všechno se odehrálo v pár vteřinách a já jsem stále seděla na té cestě, jako by mě tam někdo přilepil a tupě jsem zírala do tmy. Najednou už tam nebyli dva, ale jen jeden, modlila jsem se, aby to byl ten, co mě zrovna nechce zabít.
"Je ti něco?" naklonil se ke mně a tmavé vlasy mu olemovaly obličej. Neskutečně se mi ulevilo.
"N…e…"


1. kapitola - Vážná situace 2. část

3. ledna 2013 v 0:54 | Nina Carter |  Rváči II
* * * * *
Před salónem U Joea, na dřevěném zápraží, seděli hosté na přinesených židlích, na zábradlí i na schodech. Někteří dokonce i stáli a mezi nimi se neustále proplétal hbitý barman, který je zásoboval kořalkou a whisky.
Ti chytřejší si koupili rovnou láhev.
"Ridley, jsi na řadě!"
Jmenovaný se postavil na poněkud křivou čáru vyrytou do prachu a zamířil. Štěkl výstřel, kulka kovově cinkla na druhé straně ulice a přiopilý dav vybuchl v jásot.
Ridley, nejstřízlivější ze všech střelců, se otočil k ostatním se samolibým úsměvem v ostré hubené tváři.
"Štěstí, to bylo kurva jenom štěstí!" protestoval tlustý mohutný muž, ale s výsledkem nemohl nic dělat.
Na druhé straně ulice, na domě s dírou ve střeše a se zatlučenými okny, visela černá plechová cedule s velkými bílými písmeny KREJČOVSTVÍ, pod tím byl menší nápis MÓDNÍ LÁTKY, STŘIHY NA MÍRU a pod tím ještě menší SARAH SIMPSONOVÁ.
Byla určena jako ideální cíl improvizované střelecké soutěže, ke které se muži posíleni alkoholem vyhecovali, takže byla poseta zásahy kulek.
"A teď pozor, pánové!" zvedl se na nohy muž v buřince. "Kdo dá dva zásahy za sebou do toho nejmenšího písmene H, tomu koupím celou láhev whisky, té nejdražší, co tady mají!"
Jásot, který následoval, byl snad ještě hlasitější, než po Ridleyho úspěšném zásahu.
Jásal i barman.
Střelců bylo najednou ještě víc, někteří se ovšem už značně potáceli, takže často netrefili ani tu ceduli. Jiní byli úspěšnější, ale kýžené H stále nikdo nezasáhl, tím méně dvakrát.
Vzadu na zápraží, u stěny salónu, se potichu zvedla nevysoká postava v dlouhém kabátě, zvedla ruku a vystřelila.
Čtyřikrát.
Zvuk výstřelů z nečekaného směru všechny přítomné vylekal, dokonce se ozvalo pár výkřiků, a všichni se rázem obrátili k neohlášenému střelci.
"Zbláznil ses?? Mohl jsi někoho oddělat!" obořil se na něj Ridley, který byl původně na řadě.
"Nemyslím," odpověděl střelec sarkastickým dívčím hlasem a udělal krok vpřed.
"Teprve teď byl vidět kus bledé tváře ve stínu klobouku a dva dlouhé copy splývající přes kabát.
"Tři!" zařval drobný zarostlý muž, který běhal kontrolovat přesnost zásahů. "Jsou tam tři, přímo do H!"
"Co to na nás kurva zkoušíš, holčičko!" zařval na ni Ridley, neschopný vymyslet smysluplnější dotaz.
Drobným pohybem ruky si posunula klobouk výš a upřela na něj pohled.
"Neříkej mi holčičko," doporučila mu.
"Hele, měla by dostat tu flašku," ozval se kdosi.
"Flašku a půl!" zařehtal se hluboký hlas poblíž.
"To teda ani náhodou, ona nesoutěžila!" protestoval tlusťoch s knírem.
"Přesně tak!" podpořil ho rychle muž v buřince. "Přesně tak."
Mírně se ušklíbla, otočila revolverem na prstě a vrátila ho do pouzdra za svůj opasek.
"Kde se tady ta malá děvka vůbec vzala?" nechápal dotčený Ridley a tvářil se nakvašeně.
Založila si ruce a sevřela rty. "Dej si bacha na to, co říkáš," řekla tvrději a opřela si botu o dolní prkno zábradlí. "Nebo se podíváme, jak na tuhle vzdálenost trefím tvoje koule!"
Ridley nejdřív zbledl a vzápětí zrudl, hlavně proto, že kolem kromě pobouřeného hlučení slyšel i smích.
Dívka v klobouku si s úsporným úsměvem užívala obojí, ale ne moc dlouho, protože jí kdosi pevným stiskem sevřel paži.
Úsměv zmizel a zamračila se.
"Jdeme," ozvalo se vedle ní polohlasem. Nezněl tak docela rozkazovačně, ale nekompromisní byl dost.
Nadechla se k protestu a stisk na paži zesílil. Podívala se mu do očí tak, aby jasně rozpoznal, že nesouhlasí, ale následovala ho.
"Co to mělo znamenat?" sykla hned, jak se ocitli pár kroků od salónu.
"To se chci zeptat já!"
Přestala se mračit a rázem na něj upřela nevinný pohled. "Nevím, o čem mluvíš, Kite," řekla.
"Ale víš moc dobře!" zlobil se Kit. "Co to bylo, střelecký závody?!"
Vysmekla se z jeho sevření a překřížila ruce přes hruď. "Jen jsem jim ukazovala jejich neschopnost. Přestřílela bych je všechny i levou rukou!"
"Samozřejmě, protože každej měl v sobě nejmíň pět panáků!" prohlásil.
"Cože? Jako že jinak bych to nezvládla?!" zastavila se.
"Annie," pohlédl na ní a šťouchnutím ji přiměl pokračovat v cestě. "Kdybych tě neměl tak rád, tak bych tě nenáviděl za to, že jsi Johnův dar zdědila ty a ne já. Nepochybuju, že bys byla lepší střelec i kdyby byli všichni střízliví. I levou rukou."
Pochvala ji vzala vítr z plachet a v očích se jí zamíchalo potěšení s rozpaky.
"Ale Kite, ty jsi moc dobrej střelec," opáčila.
"Ano," zasmál se. "Ale já poctivě trénuju od dvanácti let. To, co máš ty, je talent od Boha, tak, jako John. Pořád nechápu, co je spravedlivýho na tom, že to zdědila holka a ne kluk!"
"Csss…" zasyčela a drcla do něj bokem.
"Takže," pokračoval s větším důrazem. "Nemáš vůbec zapotřebí předvádět se v nějakým baru, proboha!"
"Nepředváděla jsem se!" oponovala trochu nejistě.
"Ne? Točila jsi bouchačkou!"
"Netočila!"
"Já jsem to viděl."
Nadechla se k další hlasité obraně, ale nakonec se nádech zlomil v zasmání.
"Dobře, tak jo. Trochu jsem se předváděla. A co?"
"Máme se chovat nenápadně."
Uhnula pohledem.
"Mohli ti ublížit," pokračoval.
"To měli zkusit!" odsekla bojovně.
"Sakra, Annie! Tohle může být vážná situace! To si myslíš, že jsi teď jako neporazitelná? Prostě nemůžeš chodit po barech, střílet líp než chlapi a ještě se s nimi bavit o jejich koulích!" rozohnil se.
Zůstala na něj zírat.
"To chlapi dost těžko nesou," dodal a zacukaly mu koutky úst.
Nevydržela to a vyprskla smíchy. "Nemůžu uvěřit, že jsi to řekl."
"Ty jsi to řekla!" zasmál se s ní. "A nezlehčuj to."
"Dobrá, jak si přeješ. Budu se snažit," slibovala.
"Snažit o co?"
"Držet se zpátky. Být… uvážlivější. Budu se snažit muže ponižovat co nejmíň a už vůbec nebudu vyhrožovat jejich… koulím."
To už se smál nahlas. "Je těžký ti to uvěřit, obzvlášť s tímhle tónem. S tebou se člověk nenudí ani chvíli, viď?"
V nočním šeru v dálce viděli tři koně a u nich stojícího Davida.
"Johnovi to ale nebudeš zbytečně vyprávět, že ne?" zeptala se.
Zvedl obočí. "Už tě opouští odvaha?" popichoval ji.
"Nic mě neopouští!"
"Když budeš zlobit, tak to Johnovi i předvedu!" vyhrožoval vesele a popoběhl, aby ho náhodou nepraštila.
A že chtěla.
* * * * *
Wesley si zvedl límec a klobouk narazil více do čela.
Foukalo a vzduch byl ještě studený. Určitě by bylo příjemnější, kdyby se posadil k ohni, ale zatím se nepohnul a setrvával na místě.
Pozoroval odtud ze tmy ostatní, kteří seděli nebo stáli v blízkosti ohniště v rudooranžové záři. Ellen byla ohni nejblíž jako vždy, svírala plechový hrnek s černou kávou v obou dlaních a Danny k ní právě zezadu přistoupil, aby jí přehodil přes ramena ještě jeden pléd.
Pořád lehce kulhal.
Wesley věděl, že noha už ho nebolí a že ho jizva ani nijak neomezuje, ale lehkého napadání se zatím nedokázal zbavit.
To je jen malá daň, pomyslel si Wesley. I kdyby už kulhal celej život.
Pořád si živě pamatoval, jak ho nesl, krvácejícího a bezvládného, cítil tíhu, únavu a pot, tekoucí mu do očí. Tehdy prostě věděl, že vydrží, i kdyby to bylo až za hranicí lidských možností a věděl to i teď.
Vůbec si nepřipadal jako hrdina. Zachraňovat Dannyho nebyl žádný hrdinský kousek, byla to jeho povinnost. Ne povinnost, byla to nutnost, potřeba.
Byl na světě jen ze dvou důvodů - chránit Dannyho a zničit Martena.
Pozoroval svého přítele, jak si sedá vedle Ellen se svým kouřícím hrnkem, jak se na ni usmál a přitiskl svou paži k jejímu rameni.
Ještě stále ho při podobném pohledu mírně píchlo někde v hrudi, nebyl si jistý, jestli žárlí na Ellen, nebo Dannymu závidí, ale něco z toho to bylo.
Tak nějak se s tím smiřoval, ačkoliv z toho žádnou radost neměl.
Najednou uslyšel zvuk kopyt a hlava mu sama cukla tím směrem, přestože bylo jasné, že ve tmě nic neuvidí.
Sáhl po pušce a to gesto bylo natolik instinktivní, že si toho všiml až když ji držel v rukou. Ostražitost ale tentokrát nebyla na místě, koně i jezdce dobře znal.
"Dobrý večer," pozdravil Kit, když seskakoval z koně. "Cítím něco dobrýho, mohl by to být Shakův guláš!" blýskl se ve tmě jeho úsměv.
"Teda Kite, ty máš nos," zamručel Shakespeare uznale.
"A kafe," dodala Anne a třela si o sebe dlaně schované v kožených rukavicích. "Já rozhodně cítím kafe a doufám, že je fakt horký!"
"Tady máš," podával jí Danny svůj plechový hrnek. "Já se zatím postarám o koně, vypadáte zmrzle."
Kit si stáhl své rukavice a natáhl ruce k ohni. "Mimochodem, Ellen, bylas dneska dobrá!" usmál se uznale. "Měl jsem co dělat, abych se nesmál. A zmatek byl perfektní."
"Děkuji," zvedla k němu potěšeně oči Ellen.
"U mě rozhodně vede jeptiška," ozval se Shakespeare. "Ačkoliv jsem si jistý, že tvoje sufražetka měla úspěch."
"Já hlasuju pro stařenku," přidal se Danny. "Rozhodně."
Ellen se snažila tvářit skromně, ale radost ve výrazu nemohla zapřít.
"Jo, tohle byla fakt sranda!" rozesmál se Kit.
"Nechte toho!" okřikla je Anne zamračeně. "Všichni říkáte, jak je to skvělý a já to nikdy nevidím!"
"Ó, to je smůla," souhlasil Shakespeare soucitně.
"Prej smůla. Nespravedlnost je to," odfrkla si. "Klidně bych mohla dovnitř, na vlak už skáču bezchybně."
Wesley si vzpomněl, jak ho málem skolil infarkt, když Anne poprvé při akci skočila z koně na vlak. Obojí pochopitelně jedoucí.
Samozřejmě to měla předem povolené Flashem, ale on sám o tom neměl ani tušení a málem to s ním švihlo.
Skočila úžasně i napoprvé, to ale nezmírnilo ten děsivý strach, který ho na okamžik sevřel. Ten pocit ho nemile překvapil, nijak o něj nestál a už vůbec nechtěl, aby si toho někdo všiml, ale zabránit mu nedokázal.
"John je tu velitel," poznamenal David s mírně pobaveným úsměvem, jelikož to neřešili poprvé.
Anne obrátila oči v sloup. "Jo, jasně. Už by mi to ale mohl dovolit, zvládla bych to."
"Prosím tě," vystoupil Wesley ze tmy, s puškou přes rameno. "Jenom bys na někoho upřela ty svoje oči jako studánky, zamrkala řasama a bylo by! To bys teda byla fakt nenápadná!"
"Co to meleš?!" obrátila se k němu.
Danny vyprskl smíchy. "To byl Wesleyho způsob lichotky, kdybys to nepoznala."
Wesley po něm hodil velmi nepřívětivý pohled a ostatní muži se rozesmáli.
"Jděte do háje s lichotkama!" prohlásila a usrkla kafe, které jí spálilo jazyk. "Kde je vlastně John?"
"Má schůzku s informátorem," odpověděl Shakespeare. "Přijede asi až pozdě v noci."
Další z Flashových informátorů, pomyslel si Wesley.
Předtím si myslel, že Flashova pověst nejobávanějšího psance vychází především z jeho střeleckého umění, ale později si uvědomil, že zázračná muška není jediný talent Johna Flashe.
Jeho kontakty byly k nezaplacení, Wesley nabyl dojmu, že snad v každé oblasti má Flash svého člověka, který mu je něčím zavázán. Schopného člověka.
Navíc byl mistr plánů, určoval složení přepadových skupin, jejich pohyb, místa pobytu, vše. Bylo dobré ho poslouchat, věděl přesně, co dělá.
Wesley si přál zničit George Martena ze všech stran a nebyl nikdo, kdo by mu to dopřál lépe, než Flash.
To věděl jistě.
"Wesi, chceš taky kafe?" zavolal na něj Danny, který už se vrátil od koní a znovu si naléval. "Pojď si dát."
"Jo, díky," řekl a přiblížil se k ohni.
Anne byla nejblíž a tak vstala a plecháček s kouřící tekutinou mu podala. Ucítil teplo v dlani i přes rukavici.
"Děkuju," zamumlal tišeji, než měl původně v úmyslu.
"Není zač, hlídko," odpověděla mu uvolněně.
Před třemi měsíci, když se mu s Dannym podařilo je znovu najít, objala ho. Ne, skočila mu do náruče a sevřela ho tak pevně, že skoro nemohl dýchat a o žádné dýchání v tu chvíli ani nestál.
Pokaždé, když se k němu přiblížila, tak si na to vzpomněl.
Tajně si přál, aby ho objala znovu, ale bylo mu jasné, že si bude muset nechat zajít chuť.
Soustředím se na svůj úkol! A jde nám to dobře.
Moc dobře.
Usrkl horkou silnou kávu a pokradmu se usmál, ve tmě a sám pro sebe.

1. kapitola - Vážná situace

3. ledna 2013 v 0:52 | Nina Carter |  Rváči II
* * * * *
1894
Milý Martine, Alexi, Dwaine a Mary!
Ve vzduchu už je jaro, cítím ho každý večer, určitě je cítit i v Sugarhillu. Nemůžete mi sice odpovědět, i když bych si to přála, ale já prostě i tak vím, že jste v pořádku, že se o vás Martin postará a pokaždé si představuju, jak se tváříte když čtete můj dopis. Vidím vás, jako byste byli přede mnou.
Nemůžu se dočkat, až budeme spolu a po večerech vám budu vyprávět o místech, kde jsem byla a o tom, co jsem dělala. Nebudete mi věřit, občas já sama tomu občas nevěřím! Až mě mrzí, že nemůžu napsat víc.
A taky vás musím s někým seznámit, myslím, že se vám bude líbit. Vy i on máte něco společného.
Tolik bych vás chtěla obejmout a být s vámi, ale teď je moje místo tady, alespoň ještě nějaký čas. Ale ať jsem kdekoliv, vždycky budu s vámi, vždyť máme společnou polovinu krve.
Tu lepší.
S velkou láskou
Anne
* * * * *
Vlak syčel jako nějaký drak a také tak vypouštěl páru. V zatáčkách musel železný obr zpomalit, ale i přesto se pohyboval ohromující rychlostí.
Nebylo cestujícího, který by se zájmem nesledoval ubíhající krajinu, obzvláště ti, co seděli ve vlaku poprvé. První půlhodinu málokdo odtrhl oči od okna.
Dokonce i mladá dívka v tmavě modrém čepci, z něhož jí sem tam vykukovaly blonďaté kudrlinky, hleděla ven z vlaku, přestože měla na klíně rozevřenou knihu.
"Také se nemůžete vynadívat?" oslovila ji s úsměvem žena na protějším sedadle. Dívka se na ni podívala přes brýle s tenkými zlatými obroučkami a zdvořile se usmála také.
"Ano. Je to svým způsobem velmi fascinující."
"Jsem Jenna Brigsonová," natáhla žena ruku přes košík a složený plášť na svém klíně. "Toto je můj manžel Thomas a dcera Caroline."
"Evangeline Nottová," stiskla ruku.
"Dobrý den, slečno Nottová," odpověděla Caroline způsobně. Evangeline jí věnovala úsporný úsměv. "Dobrý den, Caroline. Jedete tudy poprvé?" zeptala se.
"Ne, každého půl roku jezdíme navštěvovat mou matku," odpověděla Jenna. "Vy cestujete sama?"
"Ano," odpověděla Evangeline s mírnou hrdostí v hlase a rukou v bílé rukavičce si posunula brýle na nose. "Moderní žena má právo cestovat sama!"
Zaznamenala ve tváři Jenny Brigsonové jisté rozpaky a pohled, který jí věnoval Thomas Brigson by si za rámeček nedala. Nevypadala však dotčeně, naopak.
Shovívavě se usmála.
"Já jen… víte, zdá se mi to trochu nebezpečné," řekla Jenna omluvným tónem.
"Ach," poznamenala Evangeline a složila dlaně na otevřenou knihu. "Vy myslíte kvůli těm přepadením?"
Oba manželé sebou lehce trhli a podívali se po sobě.
"Ano, zprávy v novinách jsou znepokojivé," pokračovala Evangeline a uhladila si tmavou sukni. "Ale když jsem o tom popřemýšlela ze statistického hlediska, usoudila jsem, že cestovat s Martenovou železniční společností bude stejně bezpečné, jako z jakoukoli jinou."
Thomas Brigson promítl do svého výrazu veškeré znechucení, které v něm příliš vzdělané ženy probouzely, ale Jenna pocítila mírnou úlevu.
"Také jsme to četli. O těch… přepadeních," přiznala. "Víte, ale jezdíme takhle už léta, tak…" pokrčila rameny.
"Říkala jsem, že je to statisticky nemožné, to by se vlaky musely přepadávat pořád!" rozohnila se Evangeline. "A tomu rozhodně nevěřím."
"Já také ne," usmála se Jenna a jednou rukou objala svou dceru.
"Nemám v plánu mít v životě tak znepokojivé situace, jako je přepadení," oznámila Evangeline rozhodným hlasem. "Tudíž se jim vyhýbám."
To už bylo příliš i na Jennu, takže se jen usmála, objala pevněji Caroline a vyhnula se pohledu svého muže.
Evangeline zkontrolovala prsty tuhý límeček svých tmavěmodrých šatů, posunula brýle a vrátila se ke knize na svém klíně.
Za oknem se míhaly skalnaté útvary a vlak vjížděl do údolí, které už se zelenalo blížícím se jarem. Evangeline už ale neodtrhla zrak ze své knihy, na kterou se plně soustředila, ani když se vlaková souprava naklonila a zpomalila, jak vjížděla do dlouhé zatáčky.
Sotva se vlak zase srovnal, stalo se to.
Nejdřív to vypadalo jako tmavý a rychlý stín za oknem, Evangeline to zachytila jen periferním viděním a tak zvedla hlavu a pátravě se z okna zadívala.
Jenže to nebyl stín, byli to jezdci.
"Panebože!" vyjekla Evangeline tak hlasitě, až všichni nadskočili leknutím. "Panebože - tam - za oknem!"
Panika proběhla celým vagónem jako přílivová vlna, lidi vstávali a hrnuli se k oknům, aby se za chvíli zase hrnuli zpátky.
Dveře v přední části vagónu se prudce otevřely a dovnitř vtrhl muž v klobouku a s šátkem přes obličej.
"Dámy a pánové, vítejte na palubě vlaku Martenovy železniční společnosti, právě jste přepadeni!" řekl a pozvedl zbraň. "Kdo zachová klid a nebude pokoušet štěstí, dopadne nejlíp."
Evangeline Nottová zaječela tak hlasitě, že by se nikdo nedivil, kdyby praskly okenní tabulky a začala se prodírat zmateným davem do zadní části vagónu. Někteří vyděšení cestující následovali jejího příkladu, navzdory lupičově nabídce.
Z druhých dveří ale vystoupil další maskovaný lupič se zbraní a tak se Evangeline s dalším výkřikem obrátila a hrnula se zase zpátky, aniž by jí vadilo, že cestou někoho smete.
"To je konec, oni nás tady všechny povraždí!" lkala srdceryvně. K jejím výkřikům se přidaly další.
"Bože, ochraňuj nás!" křižovala se stařenka ve velkém klobouku, který jí teď seděl poněkud nakřivo.
"Prosím, ušetřete nás, mám šest dětí!" dožadoval se muž vyhlížející jako pastor.
"Šest dětí!" zaúpěla Evangeline a mimoděk odstrčila pastora, aby mohla projít uličkou. Ten narazil bokem na roh dřevěné lavice a bolestně hekl. "Jak si můžete vzít na svědomí tolik nevinných životů, vy násilníku!" zalomila zoufale rukama, ve kterých stále svírala knihu. " Ach bože, proč jsem jen nastupovala do tohoto vlaku! Neměla jsem nikam jezdit! Vy vrahu!" zaštkala a snad ho chtěla knihou udeřit, napřáhla se ale tak nešikovně, že trefila přímo do čela hubeného plešatého muže, který stál za ní.
Způsobilo to paniku snad ještě větší, než kdyby skutečně trefila toho, koho chtěla.
Lupič jí knihu vyrazil z ruky jedním úderem volné ruky a pak namířil na okno a vystřelil. Rány zaduněly v celém vagónu a rozstříštěné sklo se rozskočilo do stran. To už zaječely téměř všechny přítomné ženy a dokonce i někteří muži.
Evangeline Nottová omdlela.
Oči se jí protočily a padla naznak do uličky plné lidí, přímo na Thomase Brigsona, který stál náhodou nejblíž. Byla sice nízkého vzrůstu, ale úctyhodně buclatých tvarů, takže nebohého muže porazila, přizdila ho k zemi a připravila o dech.
"Proboha, on ji snad zabil!" vykřikla jedna z žen, která špatně viděla na místo děje.
"Pomozte někdo!"
"Můj bože, Thomasi!"
"Musíme ji zvednout!"
"TICHO!!" zařval maskovaný lupič, vystřelil podruhé do protějšího okna a namířil hlaveň do davu cestujících.
Šokované ticho opravdu nastalo, pokud se nepočítal šepot a tlumené vzlyky.
"Všichni si teď sednou na místa!" pokračoval.
Poslechli.
Někteří pomohli zvednout Evangeline i Thomase.
"A teď všechny cennosti, co u sebe máte, ke mně," pokračoval stručně. "Nebo k němu," ukázal zbraní na svého mlčenlivého komplice. Ten přikývl a postoupil do uličky, aby se dostal blíž cestujícím.
Úzký pruh kůže mezi kloboukem a šátkem prozrazoval, že je indiánského původu, stejně tak jako jeho oči.
Hodinky, šperky, peníze, cenné listiny - to vše putovalo do kožených brašen. Evangeline Nottová, už zase při vědomí, stáhla ze svého zápěstí stříbrný náramek, odevzdala hotovost a zpod tuhého límečku vytáhla křížek na tenkém řetízku.
"Tato situace jenom svědčí o mužském privitimismu, což ovšem jasně dokazují celé dějiny!" prohlásila zaníceně. "Můžete mi ukrást co chcete, ale mou čest mi nevezmete, vy typický představiteli mužského pohlaví!" vmetla mu do tváře.
Naklonil se blíž, až se hlavní zbraně skoro dotýkal jejího kulatého obličeje.
Všichni zadrželi dech.
Evangeline Nottová také.
"Kdybych měl víc času, věř tomu, že si vezmu i tu tvojí čest," prohlásil výhružně, neurvale jí sundal z očí brýle a vhodil je do brašny k ostatním věcem.
Jenna Brigsonová si roztřesenýma rukama sundala z prstu rodinný prstýnek, z uší postříbřené náušnice se skleněným kamínkem a vhodila je do banditovy brašny. Odvážila se zvednout hlavu a podívala se na něj zblízka.
Oči měl hnědé a trochu zešikmené, jen s drobnými vráskami v koutcích.
Bude ještě mladý, pomyslela si a byl to zvláštní pocit. Zpod klobouku mu na některých místech vylézaly světlé kudrny a ty oči měl tak zvláštně jiskřivé a zářící, jako by se bavil.
Ale to byl přece nesmysl.
Evangeline Nottová teprve ve chvíli, kdy oba vlakoví zločinci zmizeli zadními dveřmi, vydechla. Pak se nadechla a hlasem prozrazujícím zadržovaný pláč, vztek a bezmoc spustila slovní litanii o agresi, primitivech a hlavně o nespolehlivých železničních společnostech.
Všichni cítili, jak vlak brzdí a zpomaluje, ačkoliv do nejbližší stanice byly dlouhé míle.
Venku podél soupravy se objevili koně.
A jezdci.
Evangeline si rozrušeně tiskla na obličej bílý kapesník a pod ním si dovolila zcela neznatelný, potěšený úsměv.
Nikdo si toho nevšiml.
* * * * *
George Marten udeřil sevřenou pěstí do stolu, až se většina papírů rozlétla do stran.
"To snad není možné! To není pravda! Zatracení rudoši, postřílím je osobně a pošlu je konečně do horoucích pekel!!"
Uděřil ještě dvakrát, přímo do tlustě orámovaného nadpisu na titulní straně.
Thomas Strawn se krčil v rohu u okna a nevydal ani hlásku, aby se Martenův vztek neobrátil proti němu. Nebo alespoň ne dřív, než to bude nutné.
Přinášení ranního tisku bylo už delší dobu nepříjemnou povinností, které by se Thomas velmi rád zbavil.
"Policie je naprosto neschopná, pochopitelně!" běsnil Marten dál. "A ti parchanti od novin, co to pořád rozmazávají, jako by snad neměli o čem psát! Nejradši bych vyhodil celou tu jejich slavnou redakci do povětří!"
Thomas neměl důvod mu to nevěřit a raději přestal dýchat úplně.
"Nezírej tak pitomě!" zařval na něj Marten a Thomas sebou trhl.
"Já… nezírám, pane…ne…" vykoktal ze sebe.
"Zavolej mi sem Henryho, OKAMŽITĚ!!"
"Ano… jistě..pane…" zbrkle se vypotácel ven.
George sevřel noviny mezi prsty, až se natištěná písmena zkrabatila a násilím se pokoušel uklidnit.
Henry vstoupil vzápětí, přičemž předtím krátce a jemně zaklepal na dveře.
"Pojď dál," vyzval ho George.
"Co se stalo?" zeptal se, v modrých očích obavy.
"Četl jsi ranní vydání?" předhodil mu výtisk. Henry letmo zkoukl titulní stranu a zachmuřil se.
"Nečetl," odpověděl. "Takže se to stalo znovu?"
"Znovu. A znovu a znovu!"
Musel se ovládnout, aby opět nepraštil do stolu, před Henrym nechtěl svůj vztek projevovat naplno.
Henry zavřel dveře a přistoupil blíž. "Otče," řekl starostlivě. "Myslím, že už nemůžeš zavírat oči před tím, že je to všechno vykonávané s úmyslem poškodit Central Pacific Railroad!" posadil se na židli. "Nebo dokonce přímo tebe osobně."
"Já vím, Henry."
"Pročítal jsem předevčírem staré články v novinách…"
"Ty články se mě snaží poškodit úplně stejně!" přerušil ho zlostně. "Píšou, že mými vlaky není bezpečné cestovat!"
"Ale… ono to asi není bezpečné," namítl Henry opatrně.
George Marten měl pocit, že brzy začne metat síru oheň, pokud bude konverzace takhle pokračovat, ale opravdu se soustředil, aby to nedal najevo.
Byl zvyklý se před Henrym hlídat a navíc - on za to přece nemohl.
"Berou zboží, které vlaky vozí a přepadávají cestující, všichni se bojí," pokračoval Henry, aniž se všiml otcova vnitřního souboje.
"Jistě, všichni se bojí," zopakoval Marten a nic víc k tomu nedokázal říct.
Kdyby noviny každý týden nehlásaly MARTENOVA ŽELEZNIČNÍ SPOLEČNOST POD ÚTOKY INDIÁNŮ, a podobná, ještě horší hesla, možná by těch vystrašených zákazníků nebylo tolik!
"Ale nerozumím tomu," svěřoval se dál Henry, zamyšlený pohled upřený z okna. "Proč by indiáni najednou dělali něco takového? A navíc s úmyslem poškodit zrovna Central Pacific nebo Martenovu železniční společnost. Už přece nežijeme v době, kdy nezkrotní divoši útočili na vlakové soupravy!"
"Nejsou to přece jen indiáni, Henry," upozornil ho Marten. "Svědkové hlásí i bělošské lupiče se šátky na obličejích."
A to je ještě podezřelejší.
"Ovšem," přikývl. "Ale pak by se jednalo o nějakou spolupráci…?" zakroutil nevěřícně hlavou. "Proč by ti někdo, otče, chtěl takhle škodit? Proč by s ním spolupracovali indiáni?"
George Marten znal odpovědi na obě tyto otázky, nevěděl jen, kdo za tím stojí. Těch, kdo by mu chtěli uškodit z nenávisti, závisti, vzteku či pomsty bylo tolik, že si je ani nemohl pamatovat a dost možná o některých ani nevěděl.
Jeho činy za sebou zkrátka nechaly dlouhou krvavou stopu.
Ať to byl kdokoli, George jeho konec. A co nejdříve, pokud možno.
Nahlas dlouho nic neřekl, porozoval jen tvář Henryho Jacobse a netušil, jestli má žasnout nad jeho naivitou, o kterou se sám velkou měrou zasloužil, nebo jí být znechucen.
Poprvé ho napadlo, jestli to přece jen nepřehnal a Henry Jacobs tak nebude příliš neschopný existovat v realitě tohoto světa.
"Henry," řekl nakonec. "Jsem mocný muž. Bohatý. Vypracoval jsem se z ničeho a to ti lidé jen tak neodpustí. Je mnoho těch, co mi závidí a co by mi přáli špatný konec."
"Ze závisti?" zvedl Henry obočí. "Tohle někdo dělá jen ze závisti?"
"Ano, synu. Tak to chodí, když budeš na vrcholu musíš počítat s tím, že tě budou nenávidět ti, co na něm nebudou s tebou."
"To je přece nespravelivé!" prohlásil Henry rozhořčeně.
"Ano, chlapče, ovšem, že je to nespravedlivé," souhlasil Marten sarkasticky. "Ale takhle už to chodí. Tento svět je převážně nespravedlivý a tvrdý."
Henry ho pozoroval se zkoumavým údivem, takhle ostrý a chladný tón u něho neznal.
Není přece divu, tohle je vážná situace, vysvětlil si v duchu. "Policie musí něco udělat!" povstal rázně.
"Policie zatím byla naprosto k ničemu," mávl rukou George. "Ostatně jako vždycky."
"Dobrá, tak policie ne," ustoupil Henry. "Tedy detektivové."