1. kapitola - Vážná situace 2. část

3. ledna 2013 v 0:54 | Nina Carter |  Rváči II
* * * * *
Před salónem U Joea, na dřevěném zápraží, seděli hosté na přinesených židlích, na zábradlí i na schodech. Někteří dokonce i stáli a mezi nimi se neustále proplétal hbitý barman, který je zásoboval kořalkou a whisky.
Ti chytřejší si koupili rovnou láhev.
"Ridley, jsi na řadě!"
Jmenovaný se postavil na poněkud křivou čáru vyrytou do prachu a zamířil. Štěkl výstřel, kulka kovově cinkla na druhé straně ulice a přiopilý dav vybuchl v jásot.
Ridley, nejstřízlivější ze všech střelců, se otočil k ostatním se samolibým úsměvem v ostré hubené tváři.
"Štěstí, to bylo kurva jenom štěstí!" protestoval tlustý mohutný muž, ale s výsledkem nemohl nic dělat.
Na druhé straně ulice, na domě s dírou ve střeše a se zatlučenými okny, visela černá plechová cedule s velkými bílými písmeny KREJČOVSTVÍ, pod tím byl menší nápis MÓDNÍ LÁTKY, STŘIHY NA MÍRU a pod tím ještě menší SARAH SIMPSONOVÁ.
Byla určena jako ideální cíl improvizované střelecké soutěže, ke které se muži posíleni alkoholem vyhecovali, takže byla poseta zásahy kulek.
"A teď pozor, pánové!" zvedl se na nohy muž v buřince. "Kdo dá dva zásahy za sebou do toho nejmenšího písmene H, tomu koupím celou láhev whisky, té nejdražší, co tady mají!"
Jásot, který následoval, byl snad ještě hlasitější, než po Ridleyho úspěšném zásahu.
Jásal i barman.
Střelců bylo najednou ještě víc, někteří se ovšem už značně potáceli, takže často netrefili ani tu ceduli. Jiní byli úspěšnější, ale kýžené H stále nikdo nezasáhl, tím méně dvakrát.
Vzadu na zápraží, u stěny salónu, se potichu zvedla nevysoká postava v dlouhém kabátě, zvedla ruku a vystřelila.
Čtyřikrát.
Zvuk výstřelů z nečekaného směru všechny přítomné vylekal, dokonce se ozvalo pár výkřiků, a všichni se rázem obrátili k neohlášenému střelci.
"Zbláznil ses?? Mohl jsi někoho oddělat!" obořil se na něj Ridley, který byl původně na řadě.
"Nemyslím," odpověděl střelec sarkastickým dívčím hlasem a udělal krok vpřed.
"Teprve teď byl vidět kus bledé tváře ve stínu klobouku a dva dlouhé copy splývající přes kabát.
"Tři!" zařval drobný zarostlý muž, který běhal kontrolovat přesnost zásahů. "Jsou tam tři, přímo do H!"
"Co to na nás kurva zkoušíš, holčičko!" zařval na ni Ridley, neschopný vymyslet smysluplnější dotaz.
Drobným pohybem ruky si posunula klobouk výš a upřela na něj pohled.
"Neříkej mi holčičko," doporučila mu.
"Hele, měla by dostat tu flašku," ozval se kdosi.
"Flašku a půl!" zařehtal se hluboký hlas poblíž.
"To teda ani náhodou, ona nesoutěžila!" protestoval tlusťoch s knírem.
"Přesně tak!" podpořil ho rychle muž v buřince. "Přesně tak."
Mírně se ušklíbla, otočila revolverem na prstě a vrátila ho do pouzdra za svůj opasek.
"Kde se tady ta malá děvka vůbec vzala?" nechápal dotčený Ridley a tvářil se nakvašeně.
Založila si ruce a sevřela rty. "Dej si bacha na to, co říkáš," řekla tvrději a opřela si botu o dolní prkno zábradlí. "Nebo se podíváme, jak na tuhle vzdálenost trefím tvoje koule!"
Ridley nejdřív zbledl a vzápětí zrudl, hlavně proto, že kolem kromě pobouřeného hlučení slyšel i smích.
Dívka v klobouku si s úsporným úsměvem užívala obojí, ale ne moc dlouho, protože jí kdosi pevným stiskem sevřel paži.
Úsměv zmizel a zamračila se.
"Jdeme," ozvalo se vedle ní polohlasem. Nezněl tak docela rozkazovačně, ale nekompromisní byl dost.
Nadechla se k protestu a stisk na paži zesílil. Podívala se mu do očí tak, aby jasně rozpoznal, že nesouhlasí, ale následovala ho.
"Co to mělo znamenat?" sykla hned, jak se ocitli pár kroků od salónu.
"To se chci zeptat já!"
Přestala se mračit a rázem na něj upřela nevinný pohled. "Nevím, o čem mluvíš, Kite," řekla.
"Ale víš moc dobře!" zlobil se Kit. "Co to bylo, střelecký závody?!"
Vysmekla se z jeho sevření a překřížila ruce přes hruď. "Jen jsem jim ukazovala jejich neschopnost. Přestřílela bych je všechny i levou rukou!"
"Samozřejmě, protože každej měl v sobě nejmíň pět panáků!" prohlásil.
"Cože? Jako že jinak bych to nezvládla?!" zastavila se.
"Annie," pohlédl na ní a šťouchnutím ji přiměl pokračovat v cestě. "Kdybych tě neměl tak rád, tak bych tě nenáviděl za to, že jsi Johnův dar zdědila ty a ne já. Nepochybuju, že bys byla lepší střelec i kdyby byli všichni střízliví. I levou rukou."
Pochvala ji vzala vítr z plachet a v očích se jí zamíchalo potěšení s rozpaky.
"Ale Kite, ty jsi moc dobrej střelec," opáčila.
"Ano," zasmál se. "Ale já poctivě trénuju od dvanácti let. To, co máš ty, je talent od Boha, tak, jako John. Pořád nechápu, co je spravedlivýho na tom, že to zdědila holka a ne kluk!"
"Csss…" zasyčela a drcla do něj bokem.
"Takže," pokračoval s větším důrazem. "Nemáš vůbec zapotřebí předvádět se v nějakým baru, proboha!"
"Nepředváděla jsem se!" oponovala trochu nejistě.
"Ne? Točila jsi bouchačkou!"
"Netočila!"
"Já jsem to viděl."
Nadechla se k další hlasité obraně, ale nakonec se nádech zlomil v zasmání.
"Dobře, tak jo. Trochu jsem se předváděla. A co?"
"Máme se chovat nenápadně."
Uhnula pohledem.
"Mohli ti ublížit," pokračoval.
"To měli zkusit!" odsekla bojovně.
"Sakra, Annie! Tohle může být vážná situace! To si myslíš, že jsi teď jako neporazitelná? Prostě nemůžeš chodit po barech, střílet líp než chlapi a ještě se s nimi bavit o jejich koulích!" rozohnil se.
Zůstala na něj zírat.
"To chlapi dost těžko nesou," dodal a zacukaly mu koutky úst.
Nevydržela to a vyprskla smíchy. "Nemůžu uvěřit, že jsi to řekl."
"Ty jsi to řekla!" zasmál se s ní. "A nezlehčuj to."
"Dobrá, jak si přeješ. Budu se snažit," slibovala.
"Snažit o co?"
"Držet se zpátky. Být… uvážlivější. Budu se snažit muže ponižovat co nejmíň a už vůbec nebudu vyhrožovat jejich… koulím."
To už se smál nahlas. "Je těžký ti to uvěřit, obzvlášť s tímhle tónem. S tebou se člověk nenudí ani chvíli, viď?"
V nočním šeru v dálce viděli tři koně a u nich stojícího Davida.
"Johnovi to ale nebudeš zbytečně vyprávět, že ne?" zeptala se.
Zvedl obočí. "Už tě opouští odvaha?" popichoval ji.
"Nic mě neopouští!"
"Když budeš zlobit, tak to Johnovi i předvedu!" vyhrožoval vesele a popoběhl, aby ho náhodou nepraštila.
A že chtěla.
* * * * *
Wesley si zvedl límec a klobouk narazil více do čela.
Foukalo a vzduch byl ještě studený. Určitě by bylo příjemnější, kdyby se posadil k ohni, ale zatím se nepohnul a setrvával na místě.
Pozoroval odtud ze tmy ostatní, kteří seděli nebo stáli v blízkosti ohniště v rudooranžové záři. Ellen byla ohni nejblíž jako vždy, svírala plechový hrnek s černou kávou v obou dlaních a Danny k ní právě zezadu přistoupil, aby jí přehodil přes ramena ještě jeden pléd.
Pořád lehce kulhal.
Wesley věděl, že noha už ho nebolí a že ho jizva ani nijak neomezuje, ale lehkého napadání se zatím nedokázal zbavit.
To je jen malá daň, pomyslel si Wesley. I kdyby už kulhal celej život.
Pořád si živě pamatoval, jak ho nesl, krvácejícího a bezvládného, cítil tíhu, únavu a pot, tekoucí mu do očí. Tehdy prostě věděl, že vydrží, i kdyby to bylo až za hranicí lidských možností a věděl to i teď.
Vůbec si nepřipadal jako hrdina. Zachraňovat Dannyho nebyl žádný hrdinský kousek, byla to jeho povinnost. Ne povinnost, byla to nutnost, potřeba.
Byl na světě jen ze dvou důvodů - chránit Dannyho a zničit Martena.
Pozoroval svého přítele, jak si sedá vedle Ellen se svým kouřícím hrnkem, jak se na ni usmál a přitiskl svou paži k jejímu rameni.
Ještě stále ho při podobném pohledu mírně píchlo někde v hrudi, nebyl si jistý, jestli žárlí na Ellen, nebo Dannymu závidí, ale něco z toho to bylo.
Tak nějak se s tím smiřoval, ačkoliv z toho žádnou radost neměl.
Najednou uslyšel zvuk kopyt a hlava mu sama cukla tím směrem, přestože bylo jasné, že ve tmě nic neuvidí.
Sáhl po pušce a to gesto bylo natolik instinktivní, že si toho všiml až když ji držel v rukou. Ostražitost ale tentokrát nebyla na místě, koně i jezdce dobře znal.
"Dobrý večer," pozdravil Kit, když seskakoval z koně. "Cítím něco dobrýho, mohl by to být Shakův guláš!" blýskl se ve tmě jeho úsměv.
"Teda Kite, ty máš nos," zamručel Shakespeare uznale.
"A kafe," dodala Anne a třela si o sebe dlaně schované v kožených rukavicích. "Já rozhodně cítím kafe a doufám, že je fakt horký!"
"Tady máš," podával jí Danny svůj plechový hrnek. "Já se zatím postarám o koně, vypadáte zmrzle."
Kit si stáhl své rukavice a natáhl ruce k ohni. "Mimochodem, Ellen, bylas dneska dobrá!" usmál se uznale. "Měl jsem co dělat, abych se nesmál. A zmatek byl perfektní."
"Děkuji," zvedla k němu potěšeně oči Ellen.
"U mě rozhodně vede jeptiška," ozval se Shakespeare. "Ačkoliv jsem si jistý, že tvoje sufražetka měla úspěch."
"Já hlasuju pro stařenku," přidal se Danny. "Rozhodně."
Ellen se snažila tvářit skromně, ale radost ve výrazu nemohla zapřít.
"Jo, tohle byla fakt sranda!" rozesmál se Kit.
"Nechte toho!" okřikla je Anne zamračeně. "Všichni říkáte, jak je to skvělý a já to nikdy nevidím!"
"Ó, to je smůla," souhlasil Shakespeare soucitně.
"Prej smůla. Nespravedlnost je to," odfrkla si. "Klidně bych mohla dovnitř, na vlak už skáču bezchybně."
Wesley si vzpomněl, jak ho málem skolil infarkt, když Anne poprvé při akci skočila z koně na vlak. Obojí pochopitelně jedoucí.
Samozřejmě to měla předem povolené Flashem, ale on sám o tom neměl ani tušení a málem to s ním švihlo.
Skočila úžasně i napoprvé, to ale nezmírnilo ten děsivý strach, který ho na okamžik sevřel. Ten pocit ho nemile překvapil, nijak o něj nestál a už vůbec nechtěl, aby si toho někdo všiml, ale zabránit mu nedokázal.
"John je tu velitel," poznamenal David s mírně pobaveným úsměvem, jelikož to neřešili poprvé.
Anne obrátila oči v sloup. "Jo, jasně. Už by mi to ale mohl dovolit, zvládla bych to."
"Prosím tě," vystoupil Wesley ze tmy, s puškou přes rameno. "Jenom bys na někoho upřela ty svoje oči jako studánky, zamrkala řasama a bylo by! To bys teda byla fakt nenápadná!"
"Co to meleš?!" obrátila se k němu.
Danny vyprskl smíchy. "To byl Wesleyho způsob lichotky, kdybys to nepoznala."
Wesley po něm hodil velmi nepřívětivý pohled a ostatní muži se rozesmáli.
"Jděte do háje s lichotkama!" prohlásila a usrkla kafe, které jí spálilo jazyk. "Kde je vlastně John?"
"Má schůzku s informátorem," odpověděl Shakespeare. "Přijede asi až pozdě v noci."
Další z Flashových informátorů, pomyslel si Wesley.
Předtím si myslel, že Flashova pověst nejobávanějšího psance vychází především z jeho střeleckého umění, ale později si uvědomil, že zázračná muška není jediný talent Johna Flashe.
Jeho kontakty byly k nezaplacení, Wesley nabyl dojmu, že snad v každé oblasti má Flash svého člověka, který mu je něčím zavázán. Schopného člověka.
Navíc byl mistr plánů, určoval složení přepadových skupin, jejich pohyb, místa pobytu, vše. Bylo dobré ho poslouchat, věděl přesně, co dělá.
Wesley si přál zničit George Martena ze všech stran a nebyl nikdo, kdo by mu to dopřál lépe, než Flash.
To věděl jistě.
"Wesi, chceš taky kafe?" zavolal na něj Danny, který už se vrátil od koní a znovu si naléval. "Pojď si dát."
"Jo, díky," řekl a přiblížil se k ohni.
Anne byla nejblíž a tak vstala a plecháček s kouřící tekutinou mu podala. Ucítil teplo v dlani i přes rukavici.
"Děkuju," zamumlal tišeji, než měl původně v úmyslu.
"Není zač, hlídko," odpověděla mu uvolněně.
Před třemi měsíci, když se mu s Dannym podařilo je znovu najít, objala ho. Ne, skočila mu do náruče a sevřela ho tak pevně, že skoro nemohl dýchat a o žádné dýchání v tu chvíli ani nestál.
Pokaždé, když se k němu přiblížila, tak si na to vzpomněl.
Tajně si přál, aby ho objala znovu, ale bylo mu jasné, že si bude muset nechat zajít chuť.
Soustředím se na svůj úkol! A jde nám to dobře.
Moc dobře.
Usrkl horkou silnou kávu a pokradmu se usmál, ve tmě a sám pro sebe.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Roni Roni | 3. ledna 2013 v 17:28 | Reagovat

Já jsem si myslela, že to je Ellen v tom vlaku :D a ten popis co spáchala...výborný! :D

2 Morigan Morigan | 3. ledna 2013 v 18:46 | Reagovat

Děkuju :-D

3 Margaret Margaret | 4. ledna 2013 v 15:13 | Reagovat

No taky mě to napadlo, ale nechtělo se mi věřit, že by se jí něco takového povedlo a povedlo:-D
A Anne jako vždy ta nezklame. Už se těším na její slovní přestřelky:-)A jak bude pokračovat...

4 hanka hanka | E-mail | 5. ledna 2013 v 0:17 | Reagovat

sufražetka, jo?:-D :-D

5 Golden Fox Golden Fox | E-mail | 6. ledna 2013 v 20:43 | Reagovat

Parádní =) moc se mi to líbí, je to psané s takovou lehkostí (i když to určitě lehké není ani zdaleka), že má člověk pocit, jako by postavi znal a má straškou chuť patřit do jejich bandy a toho všeho se účastnit.

6 Morigan Morigan | 7. ledna 2013 v 22:31 | Reagovat

Děkuju :-))

7 katja katja | 11. ledna 2013 v 17:11 | Reagovat

jééééééé já myslela, že se už nedočkám. já mám vždycky pocit že to úplně vidím před očima jako film.
Taky jsem myslela že je to ve vlaku ellen a o to víc jsem si ty nuance užívala. jen jsem přemýšlela, kdo je ten lupič, který vyhrožoval její nevinnosti. doufám že brzo přibudou další díly.

8 Andrea Andrea | 25. února 2013 v 22:48 | Reagovat

Jako vždy úžasný..:) Už se nemůžu dočkat dalšího pokračování..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama