Prolog 1. část

21. ledna 2013 v 0:37 | Morigan |  Všechna moje prokletí
V pozdních večerních hodinách bylo město Turnov už liduprázdné, po vlhké dlažbě se válela těžká mlha a na hřbitovní zeď šplhala dlouhovlasá holka ve vysokých botách.
Tou holkou jsem byla já.
Nebylo to úplně jednoduché, kameny klouzaly pod špičkami bot a drolily se mi pod rukama, ale odmítla jsem to vzdát. Praly se ve mně různorodé pocity, mezi něž rozhodně nepatřily obavy, že by se mě Honza vydal hledat.
Tak to ani náhodou. Já nejsem holka, za kterou se chodí, když uteče, já se totiž vždycky nakonec vrátím. A to je velká pravda.
To ve mně vyvolalo ještě víc vzteku a lítosti, až mi vyhrkly slzy do očí, což mi moc nepomohlo ve šplhání po studených kamenech. Konečně jsem se přece jen vyhoupla na vrchol zdi, na chvíli se tam usadila a otřela si oči hřbetem ruky. Zcela určitě jsem si rozmazala řasenku.
Lezavý, vlhký vítr se do mě opřel a já jsem přehodila nohy, abych pokračovala ve své cestě tentokrát směrem dolů a když nepočítám ušpiněné džíny, dostala jsem se na zem bez úhony.
Chvilku jsem se rozkoukávala, abych se nepřizabila o nejbližší náhrobek. Vítr se proháněl i hřbitovem, nechala jsem si ho foukat do vlasů a bylo to depresivně uklidňující.
Můj kamarád Radek jednou řekl, že ta moje náklonost ke hřbitovům, obzvláště ve chvílích, kdy se potřebuju uklidnit je celá jenom o tom, že si tajně představuju, jak mě někdo pozoruje, obdivuje mé temné vzezření a můj neméně temný výraz a tají dech nad tím, jak dekadentní to je. A že jsem vlastně tak trochu emo.
No já tedy nevím. Pravda je, že na každém hřbitově je silná energie klidu a takové zvláštní stability a neměnnosti, že mě to prostě doopravdy uklidňuje a taky je tam ticho jako nikde jinde.
Ale uznávám, dneska se cítím dost emo.
Vydala jsem se podél kostela a pak rovně, už jsem se rozkoukala a viděla obrysy křížů a náhrobků, ale nápisy na nich jsem nerozeznala. Na chvilku mě zamrzelo, že tu nejsem legálně ve dne a nemůžu si to prohlížet za světla, ale spíš jsem jen zhluboka dýchala a přemýšlela o tom, jak nesnáším hádky s Honzou, jak je vždycky prohraju, jak mě bolí to, co mi říká a jak nakonec vždycky přilezu zpátky za ním, protože se nejvíc ze všeho bojím toho, že by začal uvažovat o rozchodu.
Smutné skóre a ne, že ne.
Oči jsem si tentokrát neotřela, nechala jsem slzy, ať si dělají, co chtějí a došla k širokým schodům, ke kterým cesta vedla. Spodní, nejspíš ta starší polovina hřbitova vypadala v odraženém světle vzdálených pouličních lamp mysticky a přívětivě.
Sešla jsem schody, vydala se vlevo a pak odbočila z cesty, namátkou mezi hroby dolů z kopce.
Nechápu, jak se někdo může na hřbitově bát, ten je stejně bezpečný v poledne i o půlnoci, všichni jsou akorát zblblí televizí.
Nikdy jsem neslyšela o tom, že by se někomu něco stalo na hřbitově.
Skočil na mě tak rychle a tak nečekaně, že bych nestihla vykřiknout ani kdyby mi netiskl ruku na ústa. Spadli jsme na zem v těsném sevření, určitě jsem se praštila do několika míst na těle, ale v tuhle chvíli jsem to necítila. Lekla jsem se tak strašně, že mi snad srdce muselo vyskočit z hrudi a rozprsknout se po náhrobcích, za které se se mnou vrhnul.
Ale to se nestalo, nemělo kudy vyskočit, když mi hrudník i žebra drtila váha jeho těla. Nevím, jak to udělal, ale i ruce jsem měla kdesi pod ním, takže bylo nemyslitelné, abych s nimi udělala něco ve prospěch své obrany. Teď už bych se asi rozječela - kdyby to ovšem šlo.
Přitiskl svou dlaň na můj obličej ještě silněji, cítila jsem chlad a slabou vůni kožené rukavice.
"Co tu sakra děláš?!" zašeptal ostře a rozzlobeně, nakloněný jen kousek od mé tváře. Vůbec jsem rysy jeho obličeje neviděla, jen delší prameny tmavých vlasů, které mě šimraly na spáncích. "Jak ses sem dostala?"
Asi mu nedocházelo, že takhle mu těžko odpovím, i kdybych náhodou chtěla a navíc mi spolu s ústy tiskl i nos. Nedostatek vzduchu mě vyburcoval k tomu, abych se aspoň pokusila z jeho sevření dostat.
Výsledek byl jen ten, že jsem ho kopla do holeně a uvolnila jednu ruku, kterou mi ale vzápětí strčil mezi naše těla a málem zlomil. Panika byla prostě větší, než veškeré naučené postupy sebeobrany.
"Nech toho!" přikázal mi stále tím ostrým šeptem a díkybohu posunul svou dlaň o něco níž. Sípavě jsem se nadechla nosem. "Přestaň! Pustím tě, ale buď zticha jestli nechceš umřít!"
Tak umřít jsem teda fakt nechtěla.
Uvolnil dlaň pomalu a váhavě, oči jsem měla rozevřené přes půlku obličeje, takže si nebyl jistý, jestli přece jen nespustím jekot.
Já jsem si taky nebyla jistá.
Zatím jsem jen dýchala, přerývaně a nenasytně a cítila jsem, jak se mu to nelíbí. Nejspíš se mu to taky zdálo příliš hlasité.
"Co tady, do hajzlu, děláš?!" zeptal se mě znovu. Pořád na mě ležel, i když dlaň odstěhoval z mých úst někam na krk. Ráda bych si namluvila, že je to jen hlídač hřbitova, ale nedokázala jsem se k takové naivitě přinutit.
"Já… jsem… se… procházela…" vyrazila jsem ze sevřeného hrdla.
"Cože? Kudy ses sem dostala?"
"Přes… zeď…"
"To se mi snad zdá!" prohlásil nevěřícně.
No já doufám, že se to zdá mě!
Konečně povolil sevření a teprve v tu chvíli mi začala pulsovat bolest v pravém boku a v koleni. Tiše a pomalu se posadil, čímž mi přestal drtit žebra a přitiskl se k náhrobku, za kterým jsme doposud leželi, jako by něco pozoroval. Pokusila jsem se nějak uvidět jeho podobu, ale byla příliš tma.
Tak jsem se nadzvedla na loktech ze své polohy ležmo a kopla ho. Původně jsem chtěla přímo do hlavy, ale moje šokem ochromené smysly nějak nefungovaly a tak ho těžká bota zasáhla někam pod lopatku.
A pak jsem sebrala veškeré své síly, abych se pokusila zdrhnout. U pokusu to bohužel zůstalo, nestihla jsem ani pořádně vstát a už mě zase držel, rychlým, sebejistým pohybem omotal moje vlasy kolem zápěstí a stáhl mě k sobě dolů.
Vrazila jsem mu loket do žeber jak nejsilněji to šlo, cítila jsem, jak sebou škubl, ale nepovolil. Můj krk se ocitl v ohbí jeho lokte a zmáčkl ho z obou stran tak, že se mi hlasitě rozhučelo v hlavě.
Těsně před tím, než jsem omdlela, tak stisk povolil. Tělo mě nutilo lapat po dechnu a zároveň se chtělo rozkašlat.
"Zešílela jsi, ty náno pitomá?!" sykl mi vztekle přímo do ucha. "Jestli budeš provokovat, tak tě zabije!"
Jen co se mi vrátila krev do mozku, pokusila jsem se ho pochopit.
Nešlo to.
"Zabije?" vychraptěla jsem namáhavě.
Posunul předloktí o něco níž, na můj hrudník. Náš zápas mi rozevřel kabát u krku a já si uvědomila, že mě na holé kůži něco tlačí a studí, něco kovového, co měl kolem zápěstí a taky na kloubech ruky.
"Jo. A váhat nebude, to si piš!"
"Tady je ještě někdo?" stále jsem byla absolutně mimo.
"Jo, to je. nejsem ten, koho by ses měla bát, tak už se uklidni!"
To se ti teda lehko řekne!
"Já prostě jen… nechápu, co se… děje," přiznala jsem tím cizím, chraplavým hlasem, který mi teď vycházel z úst.
"Prostě ses naprosto hloupě připletla do souboje a já vážně nestojím o civilní oběť!" oznámil mi, jako bych za to mohla. Kdybych aspoň věděla za co.
"Do souboje?" zopakovala jsem nechápavě. Slova "civilní oběť" jsem radši úplně vynechala ze svých úvah.
"Ano. A zabít tě chce ten druhý, ne já!"
"Proč?!"
"Protože je to jeho přirozenost," zněla odpověď. Řekl to takovým břitkým, pragmatickým tónem, takže pokud to měl být humor, šlo to těžko rozeznat.
"Já…"
"Pst!"
Cítila jsem rytmus jeho dechu celým svým tělem a nějaký prapodivný instinkt mě nutil sladit svůj dech s jeho, ale nešlo to. Ten můj byl rychlý a mělký, jak ho hnalo moje divoce bušící srdce. Nicméně jsem mlčela, tak jak chtěl.
"Teď," promluvil ještě tišeji, než předtím, "tě pustím. Ty se ani nehneš a budeš naprosto tiše!"
Přikývla jsem a on nejdřív sundal ruce a pak mě odsunul ze svého klína na studenou zem. Ani jsem nedutala a pokoušela jsem se i nedýchat.
Přitiskl se níž k zemi a splynul s křivolakými stíny náhrobků, nejspíš se kousek odplížil, ale moc jsem ho neviděla. Teď bych měla větší šanci pokusit se o útěk, ale cosi mi v tom bránilo, v mozku jsem měla úplně temno a dokázala jsem tu jen nehybně sedět a čekat.
Vrátil se a opět si sedl vedle mě.
"Jak se jmenuješ?" zeptal se.
"Co?"
"Jak se jmenuješ?" zopakoval.
"Luisa."
Ucítila jsem jeho ruce na ramenou, ale tentokrát asi neměl v úmyslu mě znehybňovat. "Tak jo, Lízo, teď mě dobře poslouchej."
Bojovala jsem s absurdní myšlenkou, že mám opravit správné znění mého jména, jako by to snad bylo nějak podstatné. Snažila jsem se ji ignorovat a doopravdy ho poslouchat.
"Vyběhneš nahoru zpátky na cestu, vydáš se doleva. Cesta povede mírně dolů, po pár metrech je tam rozbořená zeď, snadno ji překročíš. Dostaneš se po stráni na parkoviště!"
Snažila jsem se pobírat, co říkal.
"Tak… jo," řekla jsem nejistě.
"A utíkej, co můžeš, Lízo. Nejlíp až domů."
"Fajn…"
Došlo mi, že mě vážně nechá jít a skoro jsem tomu nemohla uvěřit. Zvedla jsem se a vyrazila zpátky na cestu, ačkoliv o žádném utíkání nemohla být ani řeč. Napjatě jsem poslouchala, jestli mě následuje, ale nic jsem neslyšela, jen své podrážky narážející na mokrou zem.
Snažila jsem se jít rychle, dokonce jsem opravdu chtěla běžet, abych už odtud byla pryč, ale celá jsem se třásla a v kolenou jsem měla rosol, takže to zase tak dobře nešlo. S každým krokem, který jsem byla dál od něj, jsem se v duchu víc a víc radovala, šťastná, že tohle dobrodružství nejspíš přežiju.
Pak se to ale najednou zlomilo. Nevím, co to způsobilo, ale náhle se mi naježily chloupky po celém těle, jako by mnou projelo něco silného a ledového a usadilo se to v žaludku.
Jako by všechny smysly bily na poplach a řvaly na mě, ať odsud okamžitě uteču, jako by vzduch zhoustl natolik, že jsem nemohla dýchat.
Rozběhla jsem se.
Ztuha a nemotorně, ale před sebou jsem viděla, jak cesta zahýbá dolů a ještě dál dokonce tu rozbořenou zeď, o které mluvil.
Budu tam za pár okamžiků.
Bohužel ne.
Od velkého kříže se odlepil rychlý stín, tmavší než všechny ostatní a zastoupil mi cestu. Věděla jsem vteřinu předtím, že se to stane, že je to původce mého iracionálního strachu, ale k ničemu mi to nebylo. Hlasitě jsem zalapala po dechu, snad jsem i vykřikla a v okamžiku obrátila směr.
Bezhlavě jsem vyrazila po schodech nahoru, vyskákala jsem je snad po pěti a tryskem se pustila po rovné cestě vedoucí ke kostelu.
Můj vlastní bouřící tep mě ohlušoval, přestože jsem téměř letěla, zdálo se mi, že se budova kostela vůbec nepřibližuje.
Pak jsem narazila.
Odletěla jsem zpět, tvrdě dopadla na zem a nade mnou stál vysoký, ramenatý muž. Netušila jsem, jak se tam dostal.
Pohnul se směrem ke mě a já zařvala tak strašlivě, že bych se sama divila, kde se to ve mně bere, kdybych na to měla čas. Jestli ho to nějak vykolejilo nevím, protože vzápětí z pravé strany vyskočil další bleskurychlý stín a tvrdě ho srazil.
Prudkost, se kterou spadli oba na žulovou desku, by je měla přinejmenším omráčit, ale oni prakticky hned stáli na nohou.
Jejich boj byl tichý, drsný a zvuky, které se ozývaly byly prapodivně… nelidské.
Do ticha se zařízl bolestný výkřik a do nosu mi pronikl zvláštní pach, který připomínal spálenou kůži.
Všechno se odehrálo v pár vteřinách a já jsem stále seděla na té cestě, jako by mě tam někdo přilepil a tupě jsem zírala do tmy. Najednou už tam nebyli dva, ale jen jeden, modlila jsem se, aby to byl ten, co mě zrovna nechce zabít.
"Je ti něco?" naklonil se ke mně a tmavé vlasy mu olemovaly obličej. Neskutečně se mi ulevilo.
"N…e…"

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama