Prolog 2. část

21. ledna 2013 v 0:38 | Morigan |  Všechna moje prokletí
Vytáhl mě rychle na nohy a vlekl pryč z cesty, hlavně proto, že jsem nebyla žádného organizovaného pohybu schopná. Ocitli jsme se za velkým kamenným andělem s poloroztaženými křídly, kde se mnou poněkud nešetrně praštil o andělova záda a s rukou na mém rameni se zadíval zpátky na cestu.
"Chci odtud pryč…" prohlásila jsem. Kdybych neměla po předchozím škrcení a svém ječícím výstupu hlas silného kuřáka holdujícího jazzovému zpěvu, znělo by to mnohem kňouravěji.
"Tak to máme stejnou touhu," odpověděl sarkasticky. "Taky bych si přál, abys byla někde jinde."
Po bitce, která proběhla před chvílí, by měl nejspíš lapat po dechu, nebo být alespoň udýchaný, ale kupodivu nebyl.
"Kde je?" napadlo mě náhle, když jsem ho viděla, jak pořád zírá do tmy.
"To si nejsem tak úplně jistý," bylo mu hned jasné, na koho se ptám.
"Co je sakra zač?!"
Obrátil se ke mně, nečekala jsem to a tak bych určitě vyděšeně couvla, kdybych už teď nebyla natlačená kámen. Chytil mě za bradu a zvedl mi tvář nekompromisním, úsporným pohybem ruky.
Díval se na mě.
Poprvé mi světlo odhalilo alespoň částečně jeho podobu. Byl mladý, víc než třicet bych mu nehádala a jeho tvář byla pohledná, toho si nedalo nevšimnout ani v takhle skoupém světle. Působila by chlapecky, obzvlášť s tím důlkem uprostřed brady, to by se ovšem nesměl tvářit takhle.
Tvrdě, odhodlaně, nebezpečně.
Chtěla jsem asi něco říct, ale nemohla jsem si vzpomenout, jak se tvoří slabiky, protože mě přibodl očima k tomu náhrobku. Nikdy jsem neviděla takové oči, černočerné a děsivě hluboké a i když to mohla způsobovat ta tma, najednou mi jeho zkoumavý pohled přišel mnohem nebezpečnější, než psychopat uprostřed cesty.
Zalitovala jsem, že jsem se vůbec na něco ptala.
Pak jsem zapomněla, na co jsem se ptala.
Nadechl se k odpovědi až po nekonečně dlouhé době. "Je to upír."
Do téhle chvíle jsem si myslela, že mě tady na tom hřbitově už nemůže nic překvapit, ale to jsem se šeredně spletla. Čekala jsem cokoliv - masový vrah, uprchlý trestanec, nebezpečný pacient psychiatrického oddělení, mstitel, co chce vyvraždit celý jeho rod… ale tohle teda fakt ne.
"Upír?" chtěla jsem se ujistit, že jsem slyšela dobře.
"Ano."
Ráda bych měla v hlavě alespoň nějaké myšlenky, ale najednou tam bylo úplně prázdno. Mlhavě jsem si začala uvědomovat, že se ke mně tiskne bokem a že mě tlačí něco, co má připevněné z vnější strany stehen.
Začalo mi to docházet.
Dřevěné kolíky.
Stříbrný kov na ruce.
Je to naprosto jasný.
Je to psychopat, který si myslí, že loví upíra na hřbitově a někde je schovaný druhý psychopat, který má pro změnu utkvělou představu, že je upír.
Skvělý. Fakt skvělý.
Mám ohromné štěstí, že si nemyslí, že upír jsem !
"Upír… na hřbitově," řekla jsem opatrně, snažila jsem se vzpomenout, jak se mluví s maniaky. S nebezpečnými maniaky.
Stále mě pozoroval, jako by čekal na mou reakci. Strašně ráda bych věřila, že je to vtip, ale věděla jsem, že nevtipkuje.
"Jo. Trochu klišé," ušklíbl se koutkem úst. "Ale vylákal mě sem, nejspíš si myslel, že to bude zábava. No, ta právě skončila."
Sáhl do vnitřní kapsy a vytáhl cosi jako malou lahvičku, kterou odšrouboval a vypil na jeden zátah.
Takže ještě alkohol nebo drogy?! Zatoužila jsem, aby nalil i něco do mě, aspoň bych nebyla tak vyděšená, nebo bych dokonce mohla upadnout do milosrdného bezvědomí.
Nevypadal ale, že by se k něčemu podobnému chystal, mlčel a stál se skloněnou hlavou a já jsem se neodvážila ani mrknout. Přistihla jsem se, jak si v hlavě pořád dokola přehrávám představu, jak se rozbíhám k bráně, přelézám ji (nebo zeď) a utíkám zpátky do hotelu, aniž se zastavím. Pořád dokola.
"Lízo," promluvil a já sebou trhla. Nejspíš chtěl pokračovat, ale najednou mě chytil za ruce a obrátil dlaně vzhůru. "Do prdele, ty krvácíš?!"
Měl pravdu, štěrk na cestě mi při nemotorném pádu rozedřel obě dlaně, ale zas tak děsivé zranění to nebylo.
"Ty taky…" trhla jsem bradou směrem k jeho levé tváři, před kterou se táhl krvavý šrám.
"Jo, jenže mojí krev neucítí přes celej hřbitov!" prohlásil.
Aha, jasně, krev a upír.
Pomalu jsem přikývla… a pak jsem se prudce obrátila a vyrazila směrem, kterým jsem tušila hlavní bránu. Byla jsem připravená běžet přímo přes hroby.
Proč? Pravděpodobně jsem zkrátka propadla hysterii.
Ve skutečnosti jsem uběhla sotva dva metry, možná metr a půl, než mě popadl jednou rukou za límec u kabátu, druhou za pásek u kalhot a přirazil mě zpátky na anděla, až jsem si o studený kámen odřela tvář. Byla to fakt rychlost, moment překvapení ho ani trochu nerozhodil.
Teď už se mi chtělo doopravdy brečet, zoufalstvím, bezmocí, hrůzou i vztekem.
"Ne, ne, ne," přimáčkl mě ke kamennému masivu celým svým tělem. "Tohle není vůbec dobrej nápad," zašeptal důrazně kamsi do mých rozcuchaných vlasů. "Budeš se muset uklidnit, Lízo."
"Jsem… Luisa…" opravila jsem ho absurdně, napůl přidušená.
V tu chvíli se něco stalo. Cítila jsem to, jeho dech ztěžkl a zrychlil se, srdce se mu rozbušilo rychleji, až naráželo do mých zad.
"Luisa…" zašeptal tak tiše, že bych to neslyšela, kdyby se rty téměř neopíral o moje ucho. Ztuhla jsem, jako bych byla součástí sochy a věřím, že by se ve mně krve nedohledal žádný upír. A to jsem si myslela, že vyděšenější už nemůžu být!
Přestože neudělal žádný další pohyb, ta děsivě erotická energie z něj vyzařovala jako horko z teplometu a ta věc, co mě tlačila do beder teď, rozhodně nebyla na upíry.
"Prosím… já nechci…" vypravila jsem ze sebe a cítila jsem, jak se napjal.
"Do hajzlu!" zavrčel a pustil mě. No, spíš ode mě odskočil. "To snad ne… ach bože! Odpusť, nic osobního… to ten zatracenej dryják!" zuřil a nakopl nejbližší náhrobní desku.
Nerozuměla jsem ničemu, ale zůstala jsem přitištěná k andělovi, vděčná, že už je ode mě dál.
"Millere!" zavolal směrem do středu hřbitova nahlas, takže jsem prakticky nadskočila. "Vím, kde jsi, slyším tě!" Pořád zněl naštvaně.
"Ještě pořád se mi můžeš vzdát a nemusí to mít tak fatální konec!"
"To radši spáchám rituální sebevraždu, než abych se vzdal tobě, Kowalski!" ozvalo se k mému údivu z onoho směru posměšným hlasem.
"Toho bych se rád dočkal," poznamenal si pro sebe a zapnul si zip u bundy. "Jak chceš, dotáhneme to do konce!"
Odpověď se už neozvala, ale nejspíš ani žádnou nečekal. Obrátil se znovu ke mně, ale tentokrát se mě nedotkl, za což jsem byla ráda.
"Poslouchej mě, Lízo, tohle je moc důležité," řekl. Mluvil velmi potichu, sotva na hranici srozumitelnosti. "Zůstaneš přímo tady a ani se nehneš. Za každou cenu musíš zůstat stát tady, rozumíš? Ať se stane cokoliv!"
Donutila jsem se kývnout.
"Zvládneš to, neboj se."
Neboj se?! To má být humor?
"Věř mi," poplácal mě po paži.
Cože?! Věř mi? Věř mi?? Neměla jsem daleko k tomu propuknout v hysterický smích, cítila jsem, jak se mi třesou všechny vnitřnosti. Jenže on se obrátil na místě a splynul se stíny, prostě zmizel.
Zůstala jsem tam sama.
Tak teď bych si vážně přála omdlít. Jenže mé přání nikdo nevyslyšel a já jsem tam přešlapovala, snažila se splynout a tiskla zuby k sobě, aby mi nedrkotaly nahlas.
Ještě nezaschlou krví na dlaních jsem si umazala džíny a pořád jsem se snažila někoho z těch dvou zahlédnout nebo zaslechnout. To se mi ale taky nedařilo.
Strašně se mi chtělo rozběhnout se k té hlavní bráně, která odtud nebyla zase tak daleko, ale pořád jsem se neodhodlala.
Ne, řekl, že mám zůstat tady!
No a co, je to psychopat a navíc ještě úchyl!
Ale zachránil mě před tím druhým psychopatem…
Měla bych utéct, možná mám teď jedinou šanci.
Jenže už jsem to zkoušela několikrát a neúspěšně! Teď se mi to zase nepovede!
Povede, nikdo tu není, oba jsou pryč.
Moje vnitřní schizofrenie by předčila i Gluma. Dál jsem ale stála a neudělala nic zásadního, ačkoliv jsem přemýšlela, jestli nemám alespoň vyšplhat tomu andělovi na ramena.
Ale ani to jsem neudělala. Nejspíš uběhlo jen pár minut, i když podle mého vnímání času už mělo dávno přinejmenším svítat, když se přede mnou vynořil.
Věděla jsem rovnou, že je to ten "druhý", nemusel ani mluvit. V těchto více osvětlených místech už nevypadal jen jako stín, bylo rozeznatelné, že má nakrátko ostříhané vlasy, tmavé kalhoty, sportovní bundu. Nepřipadalo mi to ale o nic méně děsivé.
Nadechla jsem se, ale nevydala jsem ze sebe ani hlásku.
On taky ne, jen se na mě díval způsobem, jakým se dívá had na myš chvíli předtím, než ji zkonzumuje.
Slyšela jsem ho, jak dýchá a znovu jsem ucítila slabý závan připomínající spálenou kůži.
A pak skočil.
Vím, že to ve skutečnosti bylo velmi rychlé, přesto si pamatuju každý detail.
Jeho ruce drtící moje paže, rysy jeho obličeje, strniště na bradě.
Tvar popáleniny táhnoucí se od spánku na lícní kost.
Rozšířené oči, hladový, dravčí výraz jeho tváře.
A tesáky. Skutečné, ostré, bílé tesáky v rozevřených ústech, jen několik desítek centimetrů od mého obličeje.
Kdesi vpravo od nás se ozvala rána, spíš to bylo takové zvláštní cvaknutí. Jednou, podruhé, potřetí.
Zavrčení se zlomilo v bolestný výkřik, cosi teplého mi cáklo na tvář a pak ho ze mě někdo skopl. No někdo - kdo asi.
Psychopatický lovec upírů měl v ruce pistoli s tlumičem, prostřelil upírovi ještě několikrát hlavu a pak mu pro jistotu vrazil do hrudi jeden ze svých kolíků.
Udělalo se mi tak slabo, že jsem se vláčným pohybem sesunula a posadila se na zem.
A pořád jsem, do prdele, neomdlela!
* * *
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama