Prolog 3. část

21. ledna 2013 v 0:40 | Morigan |  Všechna moje prokletí
* * *
Pomohl mi setřít z obličeje šmouhy, které jsem vynechala a pak vyhodil všechny špinavé kapesníčky do koše.
Špinavé od upíří krve.
Raději jsem přemýšlela, proč nosí chlap u sebe vlhčené ubrousky, abych nemusela přemýšlet o té krvi. A o jejím bývalém vlastníkovi.
Otřásla jsem se.
"Ujde to," ohodnotil můj vzhled. To musí mít asi dost špatný vkus, vypadala jsem strašně a to jsem se ani neviděla celá.
"Jak… tohle vysvětlím?" řekla jsem zničeně a pohlédla dolů na svoje džíny s protrženým, krvavým kolenem.
Nepatrně zvedl obočí a podíval se mi do očí, ležérně opřený o lampu. Jeho oči se i tady pod světlem pořád zdály tmavé, ale už ne tak děsivé.
"Řekni, že tě přepadli," navrhl.
"V tomhle městě snad nikdy nikoho nepřepadli!" odsekla jsem.
"Ty bys klidně mohla být první."
To byla ironie?
"To nejde, Honza mě požene na policii!" usoudila jsem zoufale.
"Nějak se z toho vylžeš," sáhl si do své kožené bundy, kde měl zřejmě nespočet kapes a zapálil si cigaretu. "Aspoň tě Honza nebude pouštět samotnou v noci ven."
Tak tohle byla ironie.
Mlčela jsem.
Vlhký podzimní vzduch protkala sladká těžká vůně a já jsem překvapeně zvedla hlavu. Takže ne cigareta, ale doutník.
Vyfoukl dým, který se mu ovinul kolem obličeje a líně stoupal vzhůru. U nohou měl tašku, do které dal všechny věci, se kterými by vypadal divně, takže už na sobě neměl žádné kožené řemínky navíc, kolíky ani stříbro.
Skoro vypadal jako obyčejný kluk v kožené bundě a na rozdíl ode mě rozhodně nebyl tak zválený - netuším, jak to udělal.
Měla bych odtud vypadnout, nikdo mě taky už nedržel, ale zatím jsem se k tomu nedokázala přimět a ani on mě nevyhazoval. Taky cítil ty desítky nevyřčených otázek v ovzduší mezi námi a možná čekal, až se začnu ptát.
Ale na co se mám, proboha, zeptat jako první? Navíc mě absurdita těch otázek dusila v krku dřív, než jsem je vůbec dokázala vyslovit.
"Zítra tam najdou to tělo," plácla jsem první nesmysl, jako by mě to snad doopravdy trápilo.
Taky ho to udivilo. "Nenajdou," odpověděl. "Zavřel jsem ho do márnice a za čtyřiadvacet hodin z něj skoro nic nezbyde," řekl tónem, jako by říkal, že zaparkoval auto do garáže.
Nemělo by mě překvapovat, že někoho zavřel do márnice, když před chvíli odemkl bránu hřbitova něčím, co vypadalo jako ohnutý drát, a ani mu to netrvalo dlouho.
"A…ha."
Protože jsme nestáli u hlavního vchodu, ale na rohu hřbitovní zdi v postranní uličce, nehrozilo, že by šel někdo kolem a už vůbec ne v tuhle hodinu. Takže když se tam náhle vyloupl zpoza toho rohu další člověk, moje pocuchané nervy málem praskly.
S mým společníkem to ani nehnulo, doslova. "Klid," chytil mě za rukáv kabátu dřív, než jsem omylem mohla shodit odpadkový koš. "Ten není nebezpečný. Že ne?" přitáhl si mě blíž, jen tak mimochodem mi vybral dva mokré listy z vlasů a obrátil se k příchozímu.
Obrátila jsem se také s výrazem štvaného zvířete. Už toho dneska na mě bylo opravdu příliš a kdo by se tomu divil!
"Ahoj, Andreji," pozdravil. Mě ne. Sice se na mě velmi dlouze díval, ale za pozdrav jsem mu zřejmě nestála.
"Ahoj, Richarde," oplatil mu stejnou mincí, ale do srdečnosti to mělo daleko. "Jdeš náhodou kolem?"
Richard se znovu podíval na mě, což bylo dost znervózňující a teprve potom se vrátil pohledem ke správné osobě. "Ovšem, že ne!"
"Takže druhá možnost - slídíš."
Vycítila jsem mírné napětí, které mezi oběma muži panovalo a nebylo příjemné. "Jen jsem slyšel o Millerovi, poskládal informace a domyslel si… že po něm půjdeš sám," odpověděl Richard a posunul si na nose brýle s tenkými obroučkami.
Andrej si hluboce potáhl z doutníku a vyfoukl kouř.
Co to je za vůni? Cherry? Santal?
"Napráskal jsi mě?" otázal se klidně, ale i já jsem tam slyšela skrytou výhružku.
"Ne. Stejně by bylo pozdě - nelze přehlédnout tvůj vítězný doutník, je mi jasný, kde Miller skončil."
"V márnici," vyšlo ze mě dřív, než jsem to stihla ovlivnit.
Samozřejmě, že se na mě otočili, nejraději bych si dala facku.
"Měla bych už jít," řekla jsem o něco hlasitěji.
"Měla bys, už je pozdě," poznamenal Andrej a ani neskrýval sarkasmus.
Tušila jsem, že by mě měl doprovodit, ale uvědomila jsem si, že vlastně nechci. Že se těším, až zahnu za roh téhle zdi a už ho nikdy neuvidím.
Ani tenhle hřbitov.
Nejlíp ani tohle město.
Naštěstí jsme na to měli zřejmě stejný názor, protože ho ani nenapadlo doprovod navrhovat, dál se opíral o tu lampu, líně vypouštěl kouř z úst a skrz něj mě sledoval těma svýma očima.
S posměšným pobavením a zároveň zvědavě, jako by očekával, že ještě něco zajímavého udělám, nebo řeknu. To by mě teda zajímalo co.
"Tak dobrou noc, Lízo," řekl.
"Jsem L-" zarazila jsem se. "Dobrou noc."
"Dobrou noc," řekl i Richard, který se zřejmě rozhodl, že na mě promluví. Skoro jsem zapomněla, že tam taky stojí.
Obrátila jsem se čelem vzad a úplně fyzicky cítila radost, že opouštím tohle místo. Bylo mi jasné, že i přes bolavé tělo za chvíli poběžím.
Jenže už po třech krocích jsem se zarazila a otočila zpět. Pořád tam stáli jako dvě sochy.
"Mám jednu otázku!" vyhrkla jsem.
"Jen jednu?" podivil se.
Ne.
"Ano."
"Poslouchám," zahodil dokouřený doutník.
"Na konci jsi mě použil jako návnadu?"
"Použil."
Tím mi vyrazil dech, slušný člověk by to aspoň zapíral!
Tentokrát jsem odešla doopravdy, aniž jsem jim už cokoli řekla, protože mi jednoduše došla řeč. Dnes už poněkolikáté.
"Ty ji necháš jen tak odejít?"
Byla jsem sotva za rohem, když Richard promluvil. Ne, že by mluvil tak nahlas, ale v nočním tichu se to velmi dobře nese.
Zastavila jsem se v půli pohybu.
"Nechám," ozvala se odpověď.
"Měl bych ti něco říct, Andreji," pokračoval Richard překotně "bude to znít neuvěřitelně, ale jsem si jistý, že ona je-!"
"Já vím, kdo ona je. Došlo mi to."
"Vážně?" podivil se Richard upřímně. "Já myslím, že bys měl-"
"A já myslím, že bys měl držet hubu. Co ty na to, Richarde?"
Co na to Richard, netuším, ale já jsem zbaběle prchla.
Nechtěla jsem už slyšet ani slovo, ani jedinou větu, ať už se bavili o čemkoliv.
Nechtěla jsem o tom ani na vteřinu přemýšlet.
Já, odpůrce běhu, jsem trhla osobní rekord a přesto, že jsem dvakrát zabloudila, nezastavila jsem se dřív, dokud jsem nedoběhla k hotelovým dveřím.
* * *
Turnovské nádraží bylo šedivé a neutěšené, tak jak nádraží bývají a halou profukoval podzimní vítr. Honza seděl vedle mě a drtil mi ruku, měla jsem pocit, že mě od včerejší noci drží nepřetržitě.
Strašně se o mě bál. Občas jsem snila o tom, že ho takhle uvidím, s napjatými ústy, nevyspalýma očima a to všechno kvůli strachu o mě, ale teď jsem si to nedokázala vůbec užít.
Popotáhla jsem si na krku šálu, která skrývala lehce modrající otisk a obrátila zrak z elektronické tabule odjezdů zpátky na Honzu.
Pokusil se o povzbudivý úsměv a tak jsem se snažila ho opětovat.
"Bude to dobrý," objal mě kolem ramen, ohleduplně a opatrně, aby mě to nebolelo.
"Já vím," řekla jsem a doufala, že to zní dostatečně upřímně.
Můj život se měl brzy překopat od základů, ale to jsem v tu chvíli netušila. A ani dalších několik měsíců…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Margaret Margaret | 21. ledna 2013 v 10:21 | Reagovat

Tak dočteno, skvělý, úžasný! Docela jsem se pobavila nad úvahou honících se psychopatů a pak u upřesnění umístění Millera:) Bylo tam úsměvných situací hodně, takže píšu jen tyhle.
Jsem zvědavá co přesně pro Andreje Luisa znamená.....a jak se ji povede uchopit ten totální zvrat co ji čeká:-)

2 Golden Fox Golden Fox | E-mail | 21. ledna 2013 v 22:05 | Reagovat

Napsané je to jako vždy perfektně. Jen mě zaráží téma, proč teď všichni píší jen na upírské téma? V žádném případě to není kritika, to vůbec. Já jen jestli se teď prodávají nějaké Stmívání vitamíny, nebo co? Jen mě zajímá, proč tohle oblast...

3 Morigan Morigan | 21. ledna 2013 v 22:20 | Reagovat

Ono to prakticky o upírech nebude, jen ten začátek je trochu nešťastný...
Ale jo, je to tak, je toho všude plno. Měla jsem jedno rozepsané dílko o upírech před víc, než deseti lety, ale po tom, co přišlo Stmívání jsem ho mohla leda tak vyhodit (bylo fakt hodně podobné :-D)

Tak doufám, že vydržíš a že tě přesvědčím, že nejsem pod vlivem Stmívání vitamínů...:-))

4 Golden Fox Golden Fox | E-mail | 22. ledna 2013 v 21:43 | Reagovat

Já určitě vydržím =) Tvé psaní se mi moc líbí, už jen ten název mě zaujal. A vůbec se nemůžu dočkat dalšího pokračování Rváčů
Jsem jen zvědavá jestli se někdy začnou třeba psát takové příběhy o mumiích, zombii nebo třeba o duchách. I když taková představa, jak ve té nejvypětější chvíli hlavnímu hrdinovi upadne ruka není tak lákavá, jako bledá pleť upírů zářící v měsíčním světle...

5 Mamzila Mamzila | 7. března 2013 v 12:19 | Reagovat

Ftipný, rychlý a z teď :-)! Sem tam nějaký upír v pohádce nevadí. Prolog je naprosto skvělý, jsem zvědavá co za několik měsíců zjistí Líza, že je :-))) Díky.

6 zonan zonan | 22. března 2013 v 19:46 | Reagovat

Morigan, Ty mě ničíš. Už mám rozečtený druhý skvělý příběh a pokračování kdo ví kdy :-(. Píšeš skvěle.

7 Morigan Morigan | 24. března 2013 v 15:34 | Reagovat

Moc děkuji :-) Ale nikoho nechci ničit...! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama