Březen 2013

2. kapitola - Druhé šance 4. část

25. března 2013 v 15:19 | Nina Carter |  Rváči II
* * *
Anne ležela na balících slámy, zírala na pavučiny u stropu a žvýkala jedno stéblo mezi zuby.
Po včerejším překvapení ve vlaku jí zmodralo pravé zápěstí a při každém nadechnutí jí píchlo v boku a pořád ji trochu bolela hlava, ale raději by snesla ještě větší počet fyzických zranění, než myšlenky, co se jí honily v hlavě.
Myslela na matku. Stačilo by se zeptat Johna, prozradil by jí, kde teď je, ale ona to tak strašně nechtěla vědět.
Nebo chtěla?
Zahodila sežvýkané stéblo a strčila si do pusy další.
Pak také myslela na Wesleyho. Ráda by si namlouvala, že by to včera zvládla sama, ale věděla, že to není pravda. Byli dva, překvapili ji, měli zbraň a ona o svou přišla.
Což bylo vážně hloupý. Už se mi to nikdy nesmí stát, slibovala si.
Věděla, že by měla Wesleymu nějak poděkovat, ať se to její hrdosti líbí, nebo ne. Ať byl jaký byl, kryl jí záda a dělal to dobře.
On je dobrej parťák, uvědomila si. Je arogantní, zabedněnej, horkokrevnej a nesnesitelnej, ale dobrej parťák.
Ani s tím vědomím však nebylo jednodušší mu poděkovat.
Rázné kroky, které zaduněly po udusané podlaze stáje, jí vyrušily z úvah. Napřímila se na loktech a dívala se dolů. Odtud, z vrcholu naskládaných balíků slámy dobře viděla, že do stájí právě vešel Wesley.
No bezva. Aspoň to budu mít za sebou rychle, rozhodla se.
"Hej, Wesley!" zavolala na něj. Překvapeně se podíval po směru hlasu, nejspíš vůbec netušil, že tu ještě někdo je.
Sklouzla a seskočila ze slámy dolů, k němu.
Bolelo to.
"Annie?"
Když stála dole a podívala se mu do tváře, poznala, že je něčím znepokojený nebo rozrušený. Ať to bylo cokoliv, nejspíš si nevybrala nejvhodnější dobu pro jakýkoliv rozhovor.
Už ale neměla na vybranou.
"Skvělý, že jdeš zrovna tudy," plácla. "Něco jsem ti chtěla… říct."
"Říct?" podivil se. "O co jde?"
"Jen chci…" uhnula pohledem, ale přinutila se vrátit a podívat se mu do očí. "Jen ti chci poděkovat. Za pomoc… v tom vlaku a tak. Děkuju."
Tak a je to venku, zas tak strašné to nebylo.
"Poděkovat?" zopakoval, jako by se chtěl ujistit.
"Jo."
"Jo jasně," ušklíbl se a odvrátil se od ní. "To fakt nemusíš."
Byl ironický a ona vůbec netušila proč.
"No, asi si pořídím taky dva," prohlásila nenuceně. "Jako ty."
"Co dva?"
"Revolvery," kývla směrem k jeho pasu. "Je to praktičtější."
"To snad ne!" procedil skrz zuby tak zlostně, až se lekla.
No bezva! Existuje snad nějaká denní doba, kdy tenhle nesnesitelnej chlap není naštvanej??
"Co ti je?" zamračila se. "Já to poděkování myslela jen… upřímně!"
Popadla ho za rameno a tak ho donutila znovu se na ni podívat.
Díval se. Viděl její krk ovázaný šátkem a stále ještě mírně zarudlý nos, který začínal u kořene modrat a zlobil se.
"No jasně, že jo," sundal její ruku. "Ty totiž všechno myslíš upřímně a to je ten problém!"
"O čem to sakra mluvíš?" zírala na něj udiveně.
"Vždyť se na sebe podívej!" rozhodil ruce.
Nechápala ho o nic víc.
"Včera tě málem podřízli a málem zastřelili a jediný, na co myslíš je, že si musíš pořídit druhou bouchačku!" pokračoval.
"To je snad dobře, ne?"
"Dobře?! Vždyť je to úplně postavený na hlavu!" zvýšil hlas, až mimoděk ucouvla. "Neuvědomuješ si snad, v jakým nebezpečí jsi byla? Tys snad neměla strach, nebo co? Nemělo by tě to třeba aspoň trochu odradit?!"
"Hele, Johnovi jsi řekl, že jsme to zvládli dobře!" připomněla mu. "To jsi jako lhal?"
"Ne! Ano! Sakra, Annie! Kopla jsi mu do bouchačky, kterou na tebe mířil a přitom jsi měla na krku nůž, na co jsi myslela?? Přežila jsi to jen se štěstím, ty blázne!"
"Promiň, že jsem nevymyslela nic lepšího!" odsekla nasupeně. "Zřejmě nemám tvou genialitu! Dělala jsem, co jsem mohla za daný situace a o co ti sakra jde, vždyť to dopadlo dobře!"
"Jo, ale-"
Sám utnul načatou větu. Snad ani nevěděl, co chce přesně říct, věděl jen to, že se v něm všechny pocity doslova vaří.
"Víš co, trhni si!" doporučila mu a chtěla odejít.
Chytil ji za paži a stáhl zpátky. "Je to zvrácený, Annie, a víš proč?" přitáhl si jí blíž. "Protože tobě se to líbí! Tobě se líbí bejt holka na koni s bouchačkou, tobě se líbí střílet líp, než chlapi, tobě se líbí lámat jim nohy!!"
Na konci už křičel, její oči plné křivdy, nesouhlasu a zlosti jen kousek od svého obličeje.
"Co-!"
"Kdybys to celý dělala jen pro prachy, už bys tu dávno nebyla, jenže ty prostě nechceš skončit! Tebe to zatraceně baví a to je fakt zvrácený!"
Tvářila se, jako by mu chtěla plivnout do obličeje a chvíli se obával, že to doopravdy udělá. Věděl, že by měl mlčet, že tohle celé k ničemu nepovede, ale nervy pocuchané rozhovorem s Dannym mu to nechtěly dovolit.
"Sám jsi zvrácenej," sykla pohrdavě a vytrhla se mu ze sevření.
"Ty si fakt namlouváš, že ti pochybně získaný peníze budou stačit k tomu, aby sis mohla osvojit svoje sourozence? To jsi vážně tak naivní?"
Už byla na odchodu, ale tohle ji zastavilo. Obrátila se k němu a chvíli nevypadala naštvaně, spíš překvapeně.
"Jak tohle víš?" vydechla.
"Zaslechl jsem to," odpověděl.
"Zaslechl jsi to?! Řekla jsem to jen Kitovi!"
"Tak od něho teda vážně ne," ušklíbl se.
"Víš co, to je jedno!" mávla rukou. "Nemáš o tom ani páru!"
"Nikdy ti je nedají, když budeš bez muže, to tě nenapadlo? I kdybys měla sebevíc peněz!"
Podívala se mu do očí.
"Jasně, že to vím, ty blbče!" sykla. "Nabízíš se snad?" dodala s úšklebkem.
Nevěděl, co by jí na to řekl a tak jen zíral.
Hloupě.
Obrátila se k odchodu ve směru, kterým přišla, ale nakonec si to rozmyslela a vrátila se k Wesleymu, stále stojícímu na místě.
"Abys věděl, nejsem tak blbá, jak si myslíš!" vmetla mu do tváře.
"Řekl jsem naivní."
"Když se tak najednou staráš o moje blaho - což ti mimochodem nevěřím - tak poslouchej: já už muže mám!"
Vytřeštil na ni zrak.
"Cože??" zalapal po dechu.
"Kit se nabídl, že si na něj zahraje, když bude potřeba!" uzavřela triumfálně. "Dají nám je!"
"Ježíši, vždyť vy dva jste sourozenci, to je fakt… úchylný!" prohlásil rozhořčeně. "Přeskočilo vám?"
"Zmlkni!" odsekla. "Bude to jen jako, jsi hluchej?"
"Vy dva? Vy dva? Jen jako? Budete úžasnej příklad pro děti, to teda jo!" vysmál se jí.
"Ty!" strčila mu dlaněmi do hrudi, až se zapotácel. "Nemáš právo mě vůbec soudit, Wesley! Vždyť jsi mě unesl, proboha! Už jste mě použili, k čemu jsi chtěl, tak se o mě laskavě přestaň zajímat!"
Kéž bych mohl. Kéž bych jen mohl, zatraceně! zaúpěl v duchu.
"Nechtěl jsem, aby to vyznělo tím nejhorším možným způsobem!" prohlásil zamračeně. Lepšího pokusu o omluvu nebyl schopen.
"Všechno, co říkáš, vyzní tím nejhorším možným způsobem, Wesley!" strčila do něj znovu, tentokrát sevřenou pěstí a ránu docela pocítil.
"Co-"
"Ty se opovažuješ mě hodnotit! Já mám aspoň rozumnej důvod, ale ty?! Topíš se po krk v tý svojí pomstě, plácáš se v tom jako v bažině a taháš ostatní lidi dolů!"
"Tomu nerozumíš, Annie," ztuhl mu výraz.
"Tomu nerozumíš, Annie, nevíš o čem mluvíš, Annie!" parodovala ho. "No jasně, že ne a proč asi? Vím, proč to dělá John, vím, proč to dělají Šajeni, vím, proč to dělá Ellen nebo já, ale co za tu dobu vím o vás?? Dokážeš se akorát tragicky tvářit a mlčet, hrát si na anděla pomsty… co je to za hovadinu?? Vždyť se ani kolem sebe nedíváš, jestli náhodou netaháš ostatní do toho svýho marastu!"
Teď bylo na něm, aby se cítil šokovaně. A zasaženě.
"Já nikoho netahám do žádnýho mar-"
"Dannyho!" skočila mu do řeči. "Jsi tak zahleděnej do svý vlastní zabijácký pomsty, že tě ani nenapadne podívat se, jestli to Danny cítí stejně!"
Než se stihla znovu nadechnout, chytil ji pevně za klopy koženého kabátu, tak pevně, že ji skoro zvedl nad zem.
"Mezi mě a Dannyho se nepleť, ženská!" zavrčel varovně, až v ní hrklo. Dlouhou dobu už necítila ten svírající pocit bezmoci a počínající paniky, to uvědomění, jak je proti ní velký a silný, ale teď se zase kdesi v nitru probudil a ozval.
Pustil ji.
Opravdu ráda by na něj vykřičela, že chce domů a že je tady všechny nenávidí, ale nemohla. Nebyla to totiž pravda.
Obrátila se a odešla a Wesley ji tentokrát nezastavil.
* * *
Už po několikáté si zastrčila pramen vlasů za ucho, aby posléze ten samý vytáhla ven a zase znovu. Byl to nervózní a těkavý pohyb.
"Ellen, děje se něco?" zeptal se Danny opatrně.
"Co prosím?" obrátila k němu pohled. Opírali se o sebe, propletené ruce položené na Dannyho klíně, byli tak blízko, že mohl číst v jejích očích velmi zřetelně.
"Něco se stalo? Vypadáš nervózně," zopakoval.
Vzdychla a stiskla mu ruku.
"To kvůli tomu, co se včera stalo?" napadlo ho.
Krátce se nadechla. Teď to popře, usoudil v duchu.
"Ne, ovšem, že ne. Vždyť se vlastně nic nestalo," pokusila se dokonce o úsměv, ale povedl se jí jen napůl.
A teď to přizná, věděl Danny.
"Vlastně ano," prohlásila. "Ano, kvůli tomu."
Pousmál se, i když měl obavy, aby si to nevyložila špatně, ale obávat se nemusel, nedívala se na něj.
"Máš strach o Annie?"
"Jistě, že mám!" zamračila se, pustila jeho ruku a vstala. I když byla soustředěná na své pocity, dlaně jí instinktivně vystřelily k sukni a uhladily její látku. "Ta holka přitahuje veškeré blízké i vzdálené potíže."
"To nemůžu popřít," přiznal Danny.
"A taky mám strach o tebe!" přešla k oknu. "Trvá to dlouho, než dojedu do stanice a ještě déle trvá, než se nenápadně dostanu pryč, o cestě zpátky ani nemluvím. Někdy je to naprosto nekonečné!" pokračovala ráznými kroky ke dveřím a místností zase zpátky. "Celou dobu vlastně nic nevím, například teď jsem neměla ani tušení, že se něco ve vlaku přihodilo o to víc jsem byla šokovaná!" podívala se přímo na něj.
"Máš o mě strach?"
Sice by na takovou litanii měl říct spoustu jiných věcí, ale nemohl si pomoci. Ellen nebyla zrovna štědrá ve sdělování vřelých pocitů a i když o nich nepochyboval a dávala mu je najevo jinými způsoby, nedokázal si zkrátka nechat ujít příležitost.
Ellen to okamžitě pochopila a zrozpačitěla.
"Ovšem, že ano," uhnula očima. "Teprve včera mi došlo, že jsem se za poslední dobu nechala dost ukolébat a že se vám může stát něco skutečného. Chci tím říct, že se vám při každé akci může stát spousta skutečných věcí! Opravdu se nechci při dalším svém příjezdu dočkat nějakého nemilého překvapení."
Posunul se na posteli tak, aby na ní dosáhl a mohl jí vzít za obě ruce.
"Ale s tím rizikem jsme do toho vstupovali, El. Všichni."
"Ano, já vím," vytrhla se mu a věnovala mu silně rozčarovaný pohled. "Proto jsem o tom nechtěla vůbec mluvit, to tys to ze mě vytáhl, Danny Larabi!"
"Omlouvám se," zasmál se překvapeně.
"Tvoje nevinné pohledy ti nepomůžou," prohlásila a poodešla k oknu. Vstal a šel za ní, pomalu a tiše a stejně tak jí položil dlaně na oblá ramena.
"Je to tak, jak to je," řekl potichu. "Ale všichni jsou v pořádku a dál v pořádku budou, to ti slibuju."
Byla to jen slova, ale přesto na ni zapůsobila, i když to s upřímným přiznáním přisuzovala melodii jeho hlubokého hlasu.
"Dokud mi to neukážeš v křišťálové kouli, neutěší mě to," řekla, aby tu celou chvíli alespoň trochu odlehčila.
"Křišťálovou kouli nemám," přiznal Danny. "Ale můžu tě zkusit utěšit jinak."
Obrátil ji a něžně si ji k sobě přitiskl. Hlavou mu dosahovala k hrudníku, na který si položila tvář, nechala se objímat a zavřela oči.
Slyšela tlukot jeho srdce.
Jak je možné, že někdo tak nádherně voní a přesto nepoužívá žádnou kolínskou, přemítala omámeně. Poznala bych ho se zavřenýma očima jen podle vůně…
"…rozumíš, Ellen?"
Uvědomila si, že ho neposlouchala, ale nechtěla to přiznat.
"Danny, už o tom nebudeme mluvit," zaimprovizovala. "Máme tak málo chvil, kdy můžeme být spolu sami a já je nechci kazit nějakými paranoidními úvahami. Něměla jsem ti to vůbec říkat."
"Tak to zase ne," nesouhlasil. "Chci, abys mi řekla všechno, co mi budeš chtít říct. Cokoliv, El."
"To nezní špatně," zamumlala do jeho košile. Se zavřenýma očima vnímala jeho dlaň, která ji hladila po vlasech, pohrávala si s jednotlivými pramínky, obkreslila linii tváře a krku a pokračovala po paži.
Najednou ji na prstě zastudilo cosi malého a tvrdého.
"Co to…" otevřela oči a zvedla svou ruku k obličeji. "…znamená?"
Nikdy neviděla podobný prstýnek, byl upletený z drobných stříbrných drátků, s malým červeným kamínkem, kolem kterého byly vytvořené drobné špičaté paprsky, které vypadaly jako okvětní lístky.
"Nic to neznamená," odpověděl rychle, neboť si její otázku vyložil jinak. "Jen jsem tě chtěl něčím potěšit. Pochopím, když ho nebudeš chtít, je to docela špatná práce…"
Zvedla k němu hlavu, podívala se do jeho očí a skoro přestala dýchat. V očích měl zřetelně vepsáno, jak moc je pro něj tahle drobnost důležitá, i když se to snažil skrýt za ledabylý tón hlasu.
Pochopila, že je teď velmi důležité, co řekne.
"To jsi dělal ty sám?" zeptala se tiše.
"Ano," přikývl s omluvným úsměvem. "Nejsem v tom moc dobrej… tedy snad jen zatím. Možná nebyl nejlepší nápad darovat někomu svůj první výtvor," zavtipkoval.
Ellen mlčela a dívala se na prstýnek. Za svůj nedlouhý život měla na sobě spoustu šperků ze zlata i stříbra, s drahými kameny i polodrahokamy, dostávala je jako dárky, nosila je jako ozdoby k různým příležitostem… ale nikdy pro ni nikdo osobně žádný šperk nevyrobil.
Nikdy.
"Je krásný," řekla a slyšela ve svém vlastním hlase dojetí.
"Až bude po všem, vyrobím ti jinej," vzal ji za ruku. "Třeba dáš mým dárkům druhou šanci, tenhle zatím můžeš brát jen jako zálohu. Snad budu mít lepší možnosti, větší kámen, třeba se to do té doby naučím," zasmál se. "Můj táta uměl vyrábět nádherný věci. Doufám, že jsem po něm něco zdědil."
Stoupla si na špičky a přitáhla si jeho hlavu, aby ho mohla políbit.
Velmi pomalu a něžně, jako by se bála o něco křehkého, přitiskla své rty na jeho.
"Vypadá jako květina," zašeptala.
"Lilie," zašeptal v odpověď. "Když jsem byl malej, rostly všude kolem našeho domu… velký, červený lilie."
"Ráda si počkám na ten druhý," usmála se na něj. "Ale tenhle si nechám! Budou pěkně vedle sebe," natáhla před sebe ruku. "Dva prsteny jsou lepší, než jeden."
"Skromné děvče," zvedl Danny obočí.
"Já? Nikdy!" odfrkla si.
Zasmál se a přitáhl si ji zpět do náruče.

2. kapitola - Druhé šance 3. část

25. března 2013 v 15:16 | Nina Carter |  Rváči II
* * *
Když se konečně blížili k místu srazu, byla v první chvíli neskutečně šťastná. Hlava jí třeštila tak, že ještě chvíli v sedle a nejspíš by explodovala a bolest pulsující z pravého boku jí dost ztěžovala dýchání.
Byli tam už všichni, což ji ani trochu nepotěšilo, snažila se seskočit z koně rychle a pružně a byla to dost těžká práce.
"Annie!" vykročil k ní Kit rychle, ruce mu vystřelily kupředu, jako by ji chtěl zvednout do náručí, nebo s ní pořádně zatřást.
Chtěl. Obojí.
Johnův pohled ho ale zastavil a ona za to byla vděčná, poslední, co by teď chtěla, bylo soucitné objetí.
Úplně jí stačilo, jak se na ni všichni dívali.
"Jsem v pořádku," řekla rychle. "Jen si to… otřu… nebyl čas," ukázala na svůj obličej.
"Pomůžu ti," nabídl se Kit.
"Nepotřebuju," odmítla.
"Co se tam stalo?" zajímalo Johna.
Zdálo se mi to, nebo měl v hlase napjatý tón?
Podívala se na Wesleyho, v první chvíli nevěděla, co má odpovědět.
"Dva chlapi se tam schovali, nejspíš ze svojí iniciativy," odpověděl Wesley. "Asi si chtěli ulovit svýho vlastního banditu, nebo co já vím," odfrkl si. "A ulovili Annie."
"Nikdo mě neulovil!" namítla zamračeně.
"To jsme rádi," řekl Shakespeare upřímně.
"Zvládli jsme to dobře," ozval se Wesley a Anne se k němu překvapeně otočila. Původně chtěl říct něco úplně jiného, ale kvůli vděčnému pohledu, kterým ho obdařila, toho vůbec nelitoval.
"Vážně?" zeptal se John.
Ne, málem jsem umřel strachy, stiskl Wesley rty. Ne, chtěl jsem jí přehnout přes koleno a napráskat jí!
"Jo," slyšel sám sebe. "Byla dobrá. Ten chlap možná přežije ten skok z vlaku, ale to, co mu udělala s nohou, jen tak nerozchodí," dodal s mírným úšklebkem.
Dívala se na něj upřeně, v modrých očích směs rozpaků a překvapení.
"To je moje holka!" plácl ji Spencer po rameni.
Musela zatnout zuby, jak ji zabolela různá místa na těle, ale věnovala Spencovi odhodlaný úsměv. S tváří popatlanou krví to muselo vypadat poněkud komicky.
Později, když si otírala obličej vlhkým kapesníkem, který byl od její krve celý růžový a červený a snažila se nevnímat Kitův starostlivý pohled, který cítila v zádech, přisedl si k ní tiše John.
"Máš ještě nějaké zranění?" zeptal se.
"Ne, nemám. A tohle není zranění, je to jen rozbitej nos," ohradila se.
"Tak to ten druhý dopadl hůř," poznamenal John s polovičním úsměvem a chtěl vstát. "Počkej, co tohle?" zvedl jí opatrně bradu a dotkl se krku.
Trhla sebou a sykla.
"Nic," kousla se do rtu, štvalo ji, že se neovládla.
"To je říznutí," konstatoval.
"Měl nůž."
Zkoumavě se na ni zadíval, až musela uhnout pohledem.
"Nevypadá to hluboký, dojdi si za Shakespearem, pomůže ti to vyčistit," řekl.
"Nepotřebuje to vy-"
"To je rozkaz."
"Fajn!" zamračila se.
"Fajn," zvedl se k odchodu.
"Johne."
"Ano?" obrátil se zpátky.
Nedívala se na něj, ale na své natažené nohy.
"Ty boty, cos mi dal k narozeninám."
"Co je s nimi?" nechápal.
"Tenkrát jsem nepoděkovala dostatečně, netušila jsem, jak jsou ve skutečnosti dobrý. Vážně dobrý."
Nedostala žádnou odpověď, takže zvedla hlavu, aby zjistila, že se na ni usmívá. Ale nebyl to ten jeho shovívavý úsměv, tenhle byl jiný, pobavený.
"Není zač."
* * *
Danny seděl na židli, nad čímsi se soustředěně skláněl a když Wesley vešel do pokoje bez zaklepání, málem na té židli nadskočil.
"Wesley!" zamračil se.
"Co je?" nechápal Wesley. "Falšuješ prachy, nebo co?"
Očekával nějakou trefnou odpověď, ale Danny zůstal otočený zády.
"Tak co tu vytváříš za nelegální činnost," opřel se mu o ramena a naklonil se přes něj.
"Nic, nech toho," pokusil se mu Danny vyvlíknout.
"Počkej," sáhl Wesley na stolek a vzal do rukou drobné kleště. "Co to je?"
Byla to spíš řečnická otázka, Wesley se podíval na stolek a bylo mu celkem rychle jasné, co to je. Vedle těch kleští, které měl v ruce, ležely na dřevěné desce ještě dvoje mnohem menší, pak kusy stříbrných drátků a lupa.
Bylo to už dávno, co vídal podobné věci v dílně Dannyho otce. Bývalo tam toho mnohem víc, vždycky míval pocit, že je to spíš nějaká tajemná laboratoř, než dílna. Dannyho otec byl mohutný muž s velkýma rukama, uměl okovat koně, vykovat sekeru, ale zároveň vyráběl nádherná drobná umělecká dílka z jakéhokoliv kovu.
Jak může někdo s tak velkýma rukama dělat tak malé věci? ptal se Wesley tenkrát.
Hlava je důležitější, než ruce, řekl mu někdo a Wesley už netušil, kdo to byl. Matka? Sestra?
Danny svému otci občas pomáhal a chtěl být šperkařem, až vyroste, přestože si ještě nebyl jistý, jestli bude mít taky tak velké ruce.
Po vypálení osady už byla všechna podobná přání směšná a on o tom přestal mluvit, natož, aby se o něco takového pokoušel.
"Danny, ty něco tvoříš?" podivil se Wesley upřímně.
"Ale ne," uhnul Danny pohledem a vzal si zpátky kleště z Wesleyho ruky. "Jen tak jsem zabíjel čas."
"Zabíjel čas?" zopakoval Wesley nechápavě a sáhl po Dannyho zavřené dlani. "Co jsi vyráběl?"
Danny se mu nebránil, ale dlaň otevřel neochotně. Wesley zvedl k očím drobnou, stříbrnou věc. Byl to kroužek z mnoha tenkých, proplétaných drátků a uprostřed měl vpletený malý, tmavě červený kamínek, kolem kterého byl zatím neumělý náznak malinkých stříbrných paprsků.
Bylo vidět, že ještě není úplně hotový. Wesley na něj dlouho mlčky hleděl s udiveně pozvednutým obočím, než se podíval zpět na Dannyho.
"Co to je?"
"Vidíš sám!" odsekl Danny a natáhl po prstenu ruku, ovšem příliš pomalu.
"To vidím, jenom tomu nějak nevěřím. To má bejt jako pro Ellen?"
Danny stáhl ruku zpátky a vjel si s ní do tmavých vlasů.
"Jasně, že to má bejt pro Ellen, pro koho jinýho asi?" obořil se na Wesleyho, v očích rozhořčený, přistižený výraz.
Wesley se posadil na druhou židli naproti němu, prstýnek mezi konečky prstů.
"Danny," řekl tichým, opatrným hlasem. "Přeskočilo ti?"
Znělo to skoro něžně, ale Danny přesto vstal ze židle, jako by ho něco štíplo.
"Wesi, co kdybys mě nechal na pokoji?"
"Poslouchej, Danny-"
"Nemám důvod, tě poslouchat."
"Poslouchej, Danny!" vstal také a přistoupil k němu. Danny zmlkl, podíval se na něj se vzdorovitě semknutými rty a Wesley tváří v tvář jeho výrazu lehce zaváhal.
"Hele, Ellen není tak hrozná, jak se na začátku zdála, občas je docela snesitelná a jestli je ti s ní dobře, je to fajn, Danny," řekl a promnul si dlaní dvoudenní strniště na tváři. Představoval si, že řekne něco chytřejšího, ale nějak se mu nedařilo.
"Měj s ní románek, pokud to chceš, pokud to ona chce, je to v pořádku. Ale neměl bys… nesmíš zapomenout na to, kým jsi. Protože to se prostě změnit nemůže. A až bude po všem, ona se vrátí ke svýmu životu a ty taky a není způsob, jak to změnit. Ale to ty víš, Danny, že jo? Řekni mi, že to víš!"
"Jasně, že to vím, Wesi, co to má bejt za proslov? Proč mi to, sakra, vůbec říkáš? Kvůli tomu prstenu?"
"Jo, kvůli tomu prstenu."
"Ježíši, Wesley! Chtěl jsem jí jen udělat radost, nic jinýho v tom není!"
"Udělat radost? Tak proč jsi jí nekoupil náramek nebo nějakou cetku na řetízku, proč z ničeho nic vyrábíš prsten?" založil si ruce Wesley. "A navíc prsten, který vypadá… takhle!"
"Pleteš se!" odsekl Danny. Stačilo, aby na něj Wesley upřel dlouhý, vědoucí pohled a Danny se musel odvrátit.
Cítil se zahnaný do kouta.
"Možná se mu trochu podobá," připustil Danny.
"Nepodobá se mu, vypadá úplně stejně!" vyjel na něj Wesley a strčil mu prsten přímo před oči.
"Nevypadá stejně!" odstrčil ho Danny. "Jak může vypadat stejně, mám jen kleště, stříbrný drátky a kus rubínu, do hajzlu, jak můžeš říct, že vypadá stejně?!"
Strčil do Wesleyho ruky po druhé, silněji a kovový kroužek mu vypadl z prstů. Kutálel se po dřevené podlaze a vydával zvláštní zvuk, který v nastalém tichu zněl až příliš hlasitě.
Cinkl naposledy a ztichl.
"Nikdy neudělám takovej prsten, jako táta pro mámu," hlesl Danny skoro šeptem. "Nedokážu to. Můžeš bejt klidnej."
"Danny-"
"Co!" setřásl jeho ruku z ramene. "Teď mě jako budeš utěšovat? Co sis myslel, že ji chci požádat o ruku, nebo co? Máš mě snad za blázna?!"
Uvědomil si, že křičí.
"Promiň," otřel si čelo. "Promiň, Wesley."
Wesley nic neřekl, jenom na něj hleděl.
Danny došel k prstenu, který ležel na holé podlaze, ale nesehnul se pro něj.
"Je to tak, že jo?" zeptal se a neodtrhnul zrak z podlahy. "Po tomhle všem už nebude šance normálně žít. Jen si to nalhávám."
"Hej," pohnul se Wesley kupředu, aby se na něj Danny musel podívat. "To teda ne, brácho. To ne. Budeš žít tak, jak budeš chtít, až to skončí, budeš mít svoji šanci, jasný? O to já se postarám."
"Nemůžeš se postarat o všechno."
"To si piš, že můžu! Tak buď v klidu… soustřeď a buď v klidu!" sevřel mu obě ramena a lehce s ním zatřásl.
Nejraději by ho objal, nebo mu vynadal a zakázal mu mít v očích tenhle výraz raněného štěněte, ale neudělal ani jedno. Bylo stokrát lepší nést ho přes rameno krvácejícího, než vidět tohle.
Nebylo to racionální, ale cítil vinu. A vztek.
"A co ty, Wesley?" zeptal se Danny vážně.
"Co já?"
"Co chceš ty?"
"Zničit Martena," trhl rameny.
"Já vím, ale co chceš kromě toho?"
Tentokrát odvrátil pohled Wesley.
"Nic. Kromě toho nechci nic," odkašlal si a zamířil ke dveřím.
"Wesi…"
"Půjdu se na chvilku projít… projet. Seber si ten prsten a dodělej ho, ať má radost," vyšel na chodbu a rychle za sebou zavřel dveře, aby se ho Danny už na nic neptal.
* * *

2. kapitola - Druhé šance 2. část

25. března 2013 v 15:14 | Nina Carter |  Rváči II
* * *
V dáli uslyšela vlak a srdce se jí sevřelo vzrušením, jako vždycky.
Její kůň zafrkal a znatelně přidal na tempu, možná ho nevědomky pobídla, možná už prostě sám reagoval na ten zvuk.
I tak mu dala povel, protože zrychlovali všichni a zařadila se na to správné místo v konvoji jezdců. Každý věděl, kde má jet a co má dělat.
To se jí na tom moc líbilo.
Nikdy ji nenapadlo, jak přesná za tím stojí organizace. Bylo příjemné mít čistou mysl, vědět jen kde stát, za kým jet, kdy skočit, co udělat, kdy a kam se vrátit.
Bylo skvělé, když všechno fungovalo, všechno do sebe zapadalo.
Kéž by to takhle bylo i jinde.
Dnes jel první Wesley, za ním Shakespeare s Anne a vzadu Orlí dráp s Mladým vlkem. Jeli ve správných, pravidelných rozestupech a stále postupně zvyšovali tempo.
Už viděla sloup páry a slyšela kovový zvuk kol a kolejí.
Nic neznělo takhle.
Vyjeli na horizont a uviděli vlak právě vjíždějící do zatáčky.
Zpomaloval a kolem ocelových vagonů viděla další jezdce. Nebyli celí v černém, ale na tu dálku tak vypadali. Než dojeli na dosah vlaku, zpomalil ještě víc, brzdy skřípaly a úpěly a kolem kol lítaly jiskry.
Byla tak blízko, že cítila vůni páry, oleje a železa. Jedním pohybem omotala otěže kolem hrušky sedla a naklonila se dopředu. Koně už nemusela řídit, sám byl naučený cválat podél jedoucího vlaku, v té správné vzdálenosti.
Jeli teď stejně rychle, jako vlak.
Věděla přesně, co teď bude následovat a také to tak bylo - posuvné těžké dveře nákladního vagónu se otevřely a v nich stál muž v klobouku se šátkem přes obličej. I tak v něm poznala Davida.
Kývl na ně a zmizel zpátky v útrobách vagónu.
Anne sledovala Wesleyho záda, viděla, jak se naklonil a vytáhl nohy ze třmenů, aby se vzápětí vzepřel na sedle nejdřív koleny a potom podrážkami bot.
Dělala to samé, jenom o chvilku později, plně soustředěná na své tělo a na rytmus koně pod sebou.
Wesley se odrazil a přeskočil tu krátkou vzdálenost mezi koněm a podlahou otevřeného nákladního vagónu. O pět vteřin později skočila taky.
Ta krátká chvíle, kdy letěla vzduchem, kolem ní pára a vzduch, byla intenzivně děsivá a vzrušující zároveň. Při pádu na tvrdou podlahu se sbalila do klubíčka a odkulila se stranou, aby nepřekážela Mladému vlkovi, který skákal za ní. Orlí dráp dnes zůstával venku, přejel na začátek a vedl koně.
Vyskočila na nohy a rozhlédla se. Jako většinou byl nákladový prostor zaplněn bednami, ale co v nich bylo, to nezkoumala. Na to nebyl čas.
Jejich úkolem bylo co nejvíc jich vyházet ven, na sbírání a zkoumání obsahu tu byl zase někdo jiný. Házela menší bedny, takové, které unesla sama a nechala oba muže, aby se poprali s těmi těžkými.
"Mrknu se vedle!" řekla, když už usoudila, že tu nebude moc platná. Wesley se jí podíval do očí a krátce kývl, takže otevřela spojovací dveře už vylomené Davidovým páčidlem a přelezla do sousedního vagónu.
Vlak ještě pořád přibržďoval, cítila to i slyšela a skřípání brzd už jí dávno nepřipadalo jako nepříjemný zvuk. I vedle byly otevřené dveře a byla tu spousta dalších beden.
Výborně, zaradovala se, vzala nejbližší dřevěnou bedýnku a vyšoupla ji ven. Kéž by v některých byly zase zbraně. Dost by se hodily.
Vrátila se pro další, ale sotva na ní položila ruce, kdosi ji popadl za zápěstí. Vůbec to nečekala, takže když s ní prudce trhl dopředu, letěla, aniž tomu mohla zabránit.
Spadla na další srovnané bedny, udeřila se do boku a do ramene, ale snažila se rychle s novou situací vyrovnat, zvednout se na nohy, otočit se, podívat se, kdo je útočník.
Zamířit na něj zbraň.
Sáhla k boku tak automaticky, že mířila dřív, než jej pořádně viděla.
"Pozor!" zařval kdosi.
Úder jí vychýlil ruku stranou a bolest jí projela až do ramene. Výstřel třeskl, ale bylo jasné, že minula, byla to jen instinktivní reakce. Levou rukou si kryla obličej, jak očekávala ránu, ale dostala jen druhou do zápěstí.
Bolelo to tak, že jí revolver vypadl z ruky, netušila kam.
"Mám ho, parchanta!" zaradoval se muž, který se nad ní tyčil a tak ho praštila loktem do toho nadšeného obličeje. Ze skrčené polohy, ve které byla, to nebyl její nejsilnější úder, ale aspoň se velmi dobře trefila.
"Do hajzlu!" zařval bolestí a chytil se za oko.
Vrazila mu ramenem do břicha, aby ho vychýlila z rovnováhy, byl velký a o dost těžší, než ona, ale přinejmenším se jí povedlo odstranit ho z cesty. Vrhla se vpřed, chtěla běžet zpátky k průchozím dveřím, ale hlavou jí bleskla myšlenka, že by se přece jen mělo ohlédnout po své zbrani.
Nestihla už nic, najednou zírala přímo do hlavně.
Útočníci byli dva.
"Ani se nehni, hajzle!" řekl jí a stiskl svůj revolver pevněji.
Nehýbala se. Srdce jí bušilo až v krku, dusilo ji a dokázala myslet jen na to, jak je ta otevřená, tmavá hlaveň blízko.
"Nehýbej se!" varoval ji znovu, přestože tam stála ztuhlá jako z kamene. Silou vůle se donutila odtrhnout pohled od zbraně a podívat se do očí muži, který ji držel.
Byl starší, vousatý, oblečený do seprané košile a odřené kožené vesty. Nevypadal jako strážník, ani jako detektiv.
Dva, jsou dva, probíhalo jí hlavou. Musím něco vymyslet! Ze všech sil se snažila ignorovat fakt, že má strach.
"Konec srandy, že jo?" dopadla na její rameno těžká ruka a téměř zároveň jí někdo vrazil do boku těsně pod žebra velkou tvrdou pěst.
Kdyby mohla, zaúpěla by bolestí, ale nešlo to. Zoufale zalapala po dechu a cítila, jak pod ní klesají kolena, aniž by to mohla ovládat.
Bolest byla ochromující a pronikavá.
"Jen vstávej!" chytil ji pod rameny a pod krkem, nenechal ji spadnout. "Proboha, Joshi, podívej na to!" změnil jeho hlas tón.
Chvíli nechápala, co se děje, dokud jí nedošlo, že jí při tom omylem strhl klobouk a že jí přes rameno spadl dlouhý cop.
Zamrkala, aby zaostřila pohled rozmazaný bolestí.
"Burtone!" vydechl překvapeně Josh, aniž na ni přestal mířit.
Burton neváhal a strhl jí šátek.
"Ten bastard je… holka!"
Konečně měla pocit, že se může znovu nadechnout, takže probodla toho před sebou ošklivým pohledem. Oba se nestihli úplně vzpamatovat a nedostali k tomu ani šanci, protože se sem vzápětí spojovacími dveřmi doslova proboural Wesley.
Rychlým pohledem zhodnotil situaci a vytáhl druhou zbraň, než si stihli uvědomit, co se stalo.
Mířil na oba.
"Hned ji pusťte, hned!" přikázal ostře.
"Pomalu, jasný?!" promluvil Burton výhružně a Anne ucítila na hrdle něco tvrdého a studeného.
Nůž, usoudila vcelku chladně.
"Polož ty bouchačky na zem, nebo jí podříznu krk jako kuřeti!" přikázal Wesleymu.
Viděla, jak zaváhal, poznala to, i když mu z obličeje koukaly jen oči.
"Tak dělej!" zamířil Josh na něj. Z obou byla cítit nervozita, ať už tady měli v plánu cokoliv, pravděpodobně se jim to vymklo.
"Řekl dělej! Nebo tý děvce uříznu hlavu!" zatlačil Burton silněji na Annin krk.
Stiskla zuby, krev jí zběsile tepala těsně pod čepelí.
"Hele klid, klid!" přestal mířit. Očima mu probleskl náznak strachu. "Fajn, už je pokládám, jasný? Jen klid!"
Wesley! opakovala v duchu jeho jméno. Wesley, Wesley!
Neměla tušení, jestli chce, aby ty zbraně položil, nebo ne, dokázala v myšlenkách jen opakovat jeho jméno.
Musím něco udělat, byla si jistá. Jenže co??
Wesley zrovna položil svůj druhý revolver na zem před sebe, ještě měl ruku jen pár centimetrů od něj, když to udělala.
"Hej!" zařvala prudce.
Josh bez přemýšlení zamířil opět na ni, oběma rukama se pevně zapřela do Burtonovy ruky, ve které třímal nůž a zároveň kopla přímo do Joshova revolveru.
Zasáhla přesně a silně, zbraň mu vylétla z ruky. Nůž jí sjel po hrdle, ucítila, že ji řízl, ale nebyl čas na to, aby to vnímala. Joshe přenechala Wesleymu a musela se postarat o Burtona.
Vrazila mu loket do břicha a zároveň mu dupla na nohu, dokud ještě trval prchavý moment překvapení. Měla dobré boty, s okovanými podpatky i hranami podrážek a v Burtonově nártu ošklivě křuplo.
"Kurva!" řval, jeho sevření povolilo a nůž sjel neškodně po její kazajce.
Otočila se, stále pevně svírající jeho pravé zápěstí, chvilku mu stála tváří v tvář tak blízko, že zaznamenala jeho natékající oko.
Levou, volnou rukou ji udeřil do obličeje.
"Annie!" zařval Wesley.
Hlava jí poskočila stranou, pořád ještě držela jeho ruku s nožem, zvedla nohu a vší silou ho kopla ze strany do kolene. Okované hrany boty a přesný zásah odvedly svou práci, ozvalo se příšerné křupnutí a noha se mu nepřirozeně vytočila do strany.
Slyšela ho zaječet jaksi vzdáleně, pustila ho a pak teprve přišla její vlastní bolest.
"Annie!" zvedal ji na nohy.
Copak jsem upadla? nechápala zmateně a vstávala.
Viděla jeho vyděšené oči.
"Jsem v pořádku," odvětila. Přes rty a bradu se jí přehrnula horká krev, bezmyšlenkovitě ji olízla.
Díval se na ni pořád stejně, nejspíš jí příliš nevěřil.
"Říkám, že jsem dobrá, Wesi, tak dělej!" obořila se na něj, ačkoliv vůbec netušila, co vlastně chce, aby dělal.
Wesley ale ano.
Druhý muž, Josh, tam ležel bezvládně a nevypadalo to, že by se chtěla zvednout, takže se obrátil ke zraněnému.
"Ta děvka… ta děvka mi zlomila nohu…!" skučel Burton. Wesley ho chytil pod krkem a zvedl.
"Ona není děvka!" řekl mu… a pak ho vyhodil otevřenýma dveřma z vlaku a ani u toho nezaváhal.
Anne zalapala po dechu.
Zvenčí, z přední části vlaku se ozvaly tři výstřely, za sebou a v pravidelných intervalech.
"Znamení! Vypadnem odtud, pojď!" přikázal Wesley.
"Jo," kývla a sehnula se pro svou upuštěnou zbraň. "Jo."
"Můžeš jít sama? Chci říct skočíš-"
V hlavě jí bolestivě zacukalo, potlačila touhu položit si dlaň na čelo.
"To si piš, že můžu jít sama!"
Dlouze se na ní zadíval, až se jí zdálo, že se snad nikdy dívat nepřestane, a pak přikývl.
* * *

2. kapitola - Druhé šance 1. část

25. března 2013 v 15:13 | Nina Carter |  Rváči II

Anne se podívala na svůj obraz v zrcadle a natáčela hlavu na obě strany. Musela uznat, že to vypadalo docela hezky - měla vlasy splétané po obou stranách od čela až na temeno a vypadalo to jako koruna. Po jedné straně přes rameno jí pak splýval jeden dlouhý cop.
"Spokojená?" podívala se přes zrcadlo na Ellen, která stála za jejími zády s rukama v bok.
"Ano," prohlásila Ellen.
"Proč si vlastně nezaplétáš na svojí vlastní hlavě?" zeptala se Anne a vstala ze židle. "Když tě to pořád tak baví."
"To nejde tak dobře," připustila Ellen. "A navíc máš krásné, kvalitní vlasy a vůbec si toho nevážíš!" zpražila ji.
"Hm," podívala se Anne naposledy do zrcadla, než ji odtud Ellen mírně netrpělivým gestem vyhodila.
Anne jí pomohla dotáhnout velké zavazadlo k toaletnímu stolku a zvědavě pozorovala, jak z ní Ellen vytahuje různé doplňky a pokládá je na desku před zrcadlo.
"Je to divný," pronesla Anne.
"Co máš na mysli?" nerozuměla Ellen a zručně si upevňovala vlasy do utaženého uzlu.
"Tohle všechno," ukázala do kufru. "Jak můžeš vědět, co máš říkat? Nebo dělat? Pokaždý je to přece trochu jinak."
Ellen pokrčila rameny. "Prostě si to jen představím a… pak už to jde samo."
Anne jen potřásla hlavou a vytáhla na světlo bílý jeptiškovský čepec.
"Představíš si, že jsi jeptiška a pak už víš, co máš říkat?"
"Tak nějak by se to dalo říct," přikývla Ellen a sáhla po čepci a posadila si ho na hlavu. "Ty přece děláš něco podobného."
"Já?"
"No jistě. Prostě se jen vžívám do různých rolí a vytvářím zmatek a chaos - mimochodem mám dojem, že není nic jednoduššího, než mezi lidmi vytvořit zmatek. Je to nějaký stádový efekt, či co," uvažovala nahlas
Anne vytáhla z hlubin kufru křížek na řetízku a namotala si ho na prst.
"Když se navlékneš do černého," pokračovala Ellen, "a dáš si přes obličej šátek, jsi přece také tak trochu někým jiným. Je to určitá role, kterou hraješ."
Našla několik vykukujících vlasů u spánku, zatvářila se nespokojeně a znovu sáhla po vlásenkách.
"Ne, to není," prohlásila Anne skepticky.
"Ale ano, je," poučila ji Ellen. "Stačí přece, když se ustrojíš do jiných šatů a už máš jiný pocit - a hraješ roli."
Anne se nadechovala k další protestní odpovědi, kterou ovšem v zárodku přetrhlo zaklepání na dveře.
"Vstupte, prosím," odpověděla Ellen a odložila čepec.
"To jsem jen já," objevil se mezi dveřmi Johnův obličej. "To už se chystáte?" podivil se mírně.
"Chci mít všechno v pořádku," vysvětlila Ellen v mírných rozpacích.
"Annie, můžeš na chvilku?" zeptal se.
"Já? Ano, jistě," pocítila lehkou nervozitu. Zvládala jeho přítomnost, ale přímá výzva k rozhovoru ji znervóznila vždy.
Zvedla se, vykročila za ním na chodbu a zavřela dveře pokoje. Pomalu se vydal po dřevěných schodech dolů, tak šla vedle něj a přemítala, co jí může chtít.
"Máš se dobře?" zeptal se konverzačně.
"Ehm… jo, mám," odpověděla poněkud zaraženě. "Ty?"
Pousmál se, ale neodpověděl.
"Týká se to dnešní akce?" odvážila se.
"Ne."
"Aha."
"Našel jsem tvou matku."
Málem sklouzla z posledního schodu.
"C-co jsi?" zakoktala se.
"Našel tvou matku," zopakoval trpělivě.
"Jak našel? Jak to myslíš našel?" zastavila se a opřela se dlaní o zábradlí.
"Ne já osobně, samozřejmě. Pověřil jsem svoje lidi, aby se jí pokusili vypátrat a to se povedlo."
Často používal termín "svoje lidi" a o tom, co tím myslel přesně, měla Anne jen mlhavou představu. Stále ještě si plně nepřipustila, co řekl.
"Počkej, takže to znamená… ona je… je v pořádku?"
"Ano, zdá se, že je úplně v pořádku."
Nikdy si nepředstavovala, že se jí tak moc uleví a samotnou jí to zaskočilo. Zatoužila se někam posadit, ale byly tu jen schody a to bylo přece jen trochu hloupé.
"Možná bys jí chtěla vidět."
Vykulila na něj oči. On se snad zbláznil?
"Vidět…? Já…?"
"Mohl bych zařídit…"
"Počkej!" zarazila ho. "Já jsem se tě… nikdy jsem se neprosila, abys po ní pátral!"
"Já vím," odvětil klidně. "Udělal jsem to ze své vůle."
"Ze své vůle…" zopakovala a začala mít vztek. Předtím to bylo jednodušší, naučila se na ni nemyslet. S myšlenkou, že někde je a John ví, kde přesně, to bylo o dost těžší.
"Proč jsi to , sakra, dělal?"
Udiveně cukl obočím. Bylo to sice nenápadné gesto, ale už v jeho kamenné tváři trochu dokázala číst.
"Přišlo mi to docela příhodné," odvětil prostě. "Je to tvá matka."
"Jistě!" založila si ruce přes hrudník. "Mám neuvěřitelný štěstí na rodiče!" vyštěkla.
"Pořád se na ni zlobíš," konstatoval.
"Zlobím se na tebe!" odsekla. "Vůbec na tom nesejde, já už ji nepotřebuju. My už ji nepotřebujeme! Ať si zůstane tam, kde je."
Dlouze se na ni zadíval.
"I kdyby to byla pravda, Annie, tak to neznamená, že ona nepotřebuje tebe. Vás."
"Ty jsi s ní mluvil?" vydechla.
"Ne."
Měla chuť do něčeho praštit, nejlépe do něj.
"Tak se neopovažuj mi radit, co by potřebovala!" zvýšila hlas. "Jak bys to vůbec mohl vědět, ani jí neznáš! Je to už někdo úplně jinej, Johne!"
"Annie-"
"A příště si hleď svýho a nepátrej po lidech, po kterých nikdo pátrat nechce!" pokračovala v ráži. "Ušetříš si práci."
Obrátila se a vyrazila od něj pryč, nikoliv však zpátky do pokoje.
"Annie," oslovil ji a i když nemluvil zdaleka tak hlasitě jako ona, zastavila se. "Klidně se dál zlob. Ale někteří lidé si přece jen zaslouží druhou šanci."
Otočila se a podívala se na něj. Přímo jemu do očí. Hledala v nich důkaz, že ta věta měla více významů a že nemluvil jen o její matce, ale i o sobě.
Byl ale opět nečitelný.
"Jenomže," ušklíbla se, "já na druhý šance moc nevěřím."
* * *