2. kapitola - Druhé šance 1. část

25. března 2013 v 15:13 | Nina Carter |  Rváči II

Anne se podívala na svůj obraz v zrcadle a natáčela hlavu na obě strany. Musela uznat, že to vypadalo docela hezky - měla vlasy splétané po obou stranách od čela až na temeno a vypadalo to jako koruna. Po jedné straně přes rameno jí pak splýval jeden dlouhý cop.
"Spokojená?" podívala se přes zrcadlo na Ellen, která stála za jejími zády s rukama v bok.
"Ano," prohlásila Ellen.
"Proč si vlastně nezaplétáš na svojí vlastní hlavě?" zeptala se Anne a vstala ze židle. "Když tě to pořád tak baví."
"To nejde tak dobře," připustila Ellen. "A navíc máš krásné, kvalitní vlasy a vůbec si toho nevážíš!" zpražila ji.
"Hm," podívala se Anne naposledy do zrcadla, než ji odtud Ellen mírně netrpělivým gestem vyhodila.
Anne jí pomohla dotáhnout velké zavazadlo k toaletnímu stolku a zvědavě pozorovala, jak z ní Ellen vytahuje různé doplňky a pokládá je na desku před zrcadlo.
"Je to divný," pronesla Anne.
"Co máš na mysli?" nerozuměla Ellen a zručně si upevňovala vlasy do utaženého uzlu.
"Tohle všechno," ukázala do kufru. "Jak můžeš vědět, co máš říkat? Nebo dělat? Pokaždý je to přece trochu jinak."
Ellen pokrčila rameny. "Prostě si to jen představím a… pak už to jde samo."
Anne jen potřásla hlavou a vytáhla na světlo bílý jeptiškovský čepec.
"Představíš si, že jsi jeptiška a pak už víš, co máš říkat?"
"Tak nějak by se to dalo říct," přikývla Ellen a sáhla po čepci a posadila si ho na hlavu. "Ty přece děláš něco podobného."
"Já?"
"No jistě. Prostě se jen vžívám do různých rolí a vytvářím zmatek a chaos - mimochodem mám dojem, že není nic jednoduššího, než mezi lidmi vytvořit zmatek. Je to nějaký stádový efekt, či co," uvažovala nahlas
Anne vytáhla z hlubin kufru křížek na řetízku a namotala si ho na prst.
"Když se navlékneš do černého," pokračovala Ellen, "a dáš si přes obličej šátek, jsi přece také tak trochu někým jiným. Je to určitá role, kterou hraješ."
Našla několik vykukujících vlasů u spánku, zatvářila se nespokojeně a znovu sáhla po vlásenkách.
"Ne, to není," prohlásila Anne skepticky.
"Ale ano, je," poučila ji Ellen. "Stačí přece, když se ustrojíš do jiných šatů a už máš jiný pocit - a hraješ roli."
Anne se nadechovala k další protestní odpovědi, kterou ovšem v zárodku přetrhlo zaklepání na dveře.
"Vstupte, prosím," odpověděla Ellen a odložila čepec.
"To jsem jen já," objevil se mezi dveřmi Johnův obličej. "To už se chystáte?" podivil se mírně.
"Chci mít všechno v pořádku," vysvětlila Ellen v mírných rozpacích.
"Annie, můžeš na chvilku?" zeptal se.
"Já? Ano, jistě," pocítila lehkou nervozitu. Zvládala jeho přítomnost, ale přímá výzva k rozhovoru ji znervóznila vždy.
Zvedla se, vykročila za ním na chodbu a zavřela dveře pokoje. Pomalu se vydal po dřevěných schodech dolů, tak šla vedle něj a přemítala, co jí může chtít.
"Máš se dobře?" zeptal se konverzačně.
"Ehm… jo, mám," odpověděla poněkud zaraženě. "Ty?"
Pousmál se, ale neodpověděl.
"Týká se to dnešní akce?" odvážila se.
"Ne."
"Aha."
"Našel jsem tvou matku."
Málem sklouzla z posledního schodu.
"C-co jsi?" zakoktala se.
"Našel tvou matku," zopakoval trpělivě.
"Jak našel? Jak to myslíš našel?" zastavila se a opřela se dlaní o zábradlí.
"Ne já osobně, samozřejmě. Pověřil jsem svoje lidi, aby se jí pokusili vypátrat a to se povedlo."
Často používal termín "svoje lidi" a o tom, co tím myslel přesně, měla Anne jen mlhavou představu. Stále ještě si plně nepřipustila, co řekl.
"Počkej, takže to znamená… ona je… je v pořádku?"
"Ano, zdá se, že je úplně v pořádku."
Nikdy si nepředstavovala, že se jí tak moc uleví a samotnou jí to zaskočilo. Zatoužila se někam posadit, ale byly tu jen schody a to bylo přece jen trochu hloupé.
"Možná bys jí chtěla vidět."
Vykulila na něj oči. On se snad zbláznil?
"Vidět…? Já…?"
"Mohl bych zařídit…"
"Počkej!" zarazila ho. "Já jsem se tě… nikdy jsem se neprosila, abys po ní pátral!"
"Já vím," odvětil klidně. "Udělal jsem to ze své vůle."
"Ze své vůle…" zopakovala a začala mít vztek. Předtím to bylo jednodušší, naučila se na ni nemyslet. S myšlenkou, že někde je a John ví, kde přesně, to bylo o dost těžší.
"Proč jsi to , sakra, dělal?"
Udiveně cukl obočím. Bylo to sice nenápadné gesto, ale už v jeho kamenné tváři trochu dokázala číst.
"Přišlo mi to docela příhodné," odvětil prostě. "Je to tvá matka."
"Jistě!" založila si ruce přes hrudník. "Mám neuvěřitelný štěstí na rodiče!" vyštěkla.
"Pořád se na ni zlobíš," konstatoval.
"Zlobím se na tebe!" odsekla. "Vůbec na tom nesejde, já už ji nepotřebuju. My už ji nepotřebujeme! Ať si zůstane tam, kde je."
Dlouze se na ni zadíval.
"I kdyby to byla pravda, Annie, tak to neznamená, že ona nepotřebuje tebe. Vás."
"Ty jsi s ní mluvil?" vydechla.
"Ne."
Měla chuť do něčeho praštit, nejlépe do něj.
"Tak se neopovažuj mi radit, co by potřebovala!" zvýšila hlas. "Jak bys to vůbec mohl vědět, ani jí neznáš! Je to už někdo úplně jinej, Johne!"
"Annie-"
"A příště si hleď svýho a nepátrej po lidech, po kterých nikdo pátrat nechce!" pokračovala v ráži. "Ušetříš si práci."
Obrátila se a vyrazila od něj pryč, nikoliv však zpátky do pokoje.
"Annie," oslovil ji a i když nemluvil zdaleka tak hlasitě jako ona, zastavila se. "Klidně se dál zlob. Ale někteří lidé si přece jen zaslouží druhou šanci."
Otočila se a podívala se na něj. Přímo jemu do očí. Hledala v nich důkaz, že ta věta měla více významů a že nemluvil jen o její matce, ale i o sobě.
Byl ale opět nečitelný.
"Jenomže," ušklíbla se, "já na druhý šance moc nevěřím."
* * *
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama