2. kapitola - Druhé šance 2. část

25. března 2013 v 15:14 | Nina Carter |  Rváči II
* * *
V dáli uslyšela vlak a srdce se jí sevřelo vzrušením, jako vždycky.
Její kůň zafrkal a znatelně přidal na tempu, možná ho nevědomky pobídla, možná už prostě sám reagoval na ten zvuk.
I tak mu dala povel, protože zrychlovali všichni a zařadila se na to správné místo v konvoji jezdců. Každý věděl, kde má jet a co má dělat.
To se jí na tom moc líbilo.
Nikdy ji nenapadlo, jak přesná za tím stojí organizace. Bylo příjemné mít čistou mysl, vědět jen kde stát, za kým jet, kdy skočit, co udělat, kdy a kam se vrátit.
Bylo skvělé, když všechno fungovalo, všechno do sebe zapadalo.
Kéž by to takhle bylo i jinde.
Dnes jel první Wesley, za ním Shakespeare s Anne a vzadu Orlí dráp s Mladým vlkem. Jeli ve správných, pravidelných rozestupech a stále postupně zvyšovali tempo.
Už viděla sloup páry a slyšela kovový zvuk kol a kolejí.
Nic neznělo takhle.
Vyjeli na horizont a uviděli vlak právě vjíždějící do zatáčky.
Zpomaloval a kolem ocelových vagonů viděla další jezdce. Nebyli celí v černém, ale na tu dálku tak vypadali. Než dojeli na dosah vlaku, zpomalil ještě víc, brzdy skřípaly a úpěly a kolem kol lítaly jiskry.
Byla tak blízko, že cítila vůni páry, oleje a železa. Jedním pohybem omotala otěže kolem hrušky sedla a naklonila se dopředu. Koně už nemusela řídit, sám byl naučený cválat podél jedoucího vlaku, v té správné vzdálenosti.
Jeli teď stejně rychle, jako vlak.
Věděla přesně, co teď bude následovat a také to tak bylo - posuvné těžké dveře nákladního vagónu se otevřely a v nich stál muž v klobouku se šátkem přes obličej. I tak v něm poznala Davida.
Kývl na ně a zmizel zpátky v útrobách vagónu.
Anne sledovala Wesleyho záda, viděla, jak se naklonil a vytáhl nohy ze třmenů, aby se vzápětí vzepřel na sedle nejdřív koleny a potom podrážkami bot.
Dělala to samé, jenom o chvilku později, plně soustředěná na své tělo a na rytmus koně pod sebou.
Wesley se odrazil a přeskočil tu krátkou vzdálenost mezi koněm a podlahou otevřeného nákladního vagónu. O pět vteřin později skočila taky.
Ta krátká chvíle, kdy letěla vzduchem, kolem ní pára a vzduch, byla intenzivně děsivá a vzrušující zároveň. Při pádu na tvrdou podlahu se sbalila do klubíčka a odkulila se stranou, aby nepřekážela Mladému vlkovi, který skákal za ní. Orlí dráp dnes zůstával venku, přejel na začátek a vedl koně.
Vyskočila na nohy a rozhlédla se. Jako většinou byl nákladový prostor zaplněn bednami, ale co v nich bylo, to nezkoumala. Na to nebyl čas.
Jejich úkolem bylo co nejvíc jich vyházet ven, na sbírání a zkoumání obsahu tu byl zase někdo jiný. Házela menší bedny, takové, které unesla sama a nechala oba muže, aby se poprali s těmi těžkými.
"Mrknu se vedle!" řekla, když už usoudila, že tu nebude moc platná. Wesley se jí podíval do očí a krátce kývl, takže otevřela spojovací dveře už vylomené Davidovým páčidlem a přelezla do sousedního vagónu.
Vlak ještě pořád přibržďoval, cítila to i slyšela a skřípání brzd už jí dávno nepřipadalo jako nepříjemný zvuk. I vedle byly otevřené dveře a byla tu spousta dalších beden.
Výborně, zaradovala se, vzala nejbližší dřevěnou bedýnku a vyšoupla ji ven. Kéž by v některých byly zase zbraně. Dost by se hodily.
Vrátila se pro další, ale sotva na ní položila ruce, kdosi ji popadl za zápěstí. Vůbec to nečekala, takže když s ní prudce trhl dopředu, letěla, aniž tomu mohla zabránit.
Spadla na další srovnané bedny, udeřila se do boku a do ramene, ale snažila se rychle s novou situací vyrovnat, zvednout se na nohy, otočit se, podívat se, kdo je útočník.
Zamířit na něj zbraň.
Sáhla k boku tak automaticky, že mířila dřív, než jej pořádně viděla.
"Pozor!" zařval kdosi.
Úder jí vychýlil ruku stranou a bolest jí projela až do ramene. Výstřel třeskl, ale bylo jasné, že minula, byla to jen instinktivní reakce. Levou rukou si kryla obličej, jak očekávala ránu, ale dostala jen druhou do zápěstí.
Bolelo to tak, že jí revolver vypadl z ruky, netušila kam.
"Mám ho, parchanta!" zaradoval se muž, který se nad ní tyčil a tak ho praštila loktem do toho nadšeného obličeje. Ze skrčené polohy, ve které byla, to nebyl její nejsilnější úder, ale aspoň se velmi dobře trefila.
"Do hajzlu!" zařval bolestí a chytil se za oko.
Vrazila mu ramenem do břicha, aby ho vychýlila z rovnováhy, byl velký a o dost těžší, než ona, ale přinejmenším se jí povedlo odstranit ho z cesty. Vrhla se vpřed, chtěla běžet zpátky k průchozím dveřím, ale hlavou jí bleskla myšlenka, že by se přece jen mělo ohlédnout po své zbrani.
Nestihla už nic, najednou zírala přímo do hlavně.
Útočníci byli dva.
"Ani se nehni, hajzle!" řekl jí a stiskl svůj revolver pevněji.
Nehýbala se. Srdce jí bušilo až v krku, dusilo ji a dokázala myslet jen na to, jak je ta otevřená, tmavá hlaveň blízko.
"Nehýbej se!" varoval ji znovu, přestože tam stála ztuhlá jako z kamene. Silou vůle se donutila odtrhnout pohled od zbraně a podívat se do očí muži, který ji držel.
Byl starší, vousatý, oblečený do seprané košile a odřené kožené vesty. Nevypadal jako strážník, ani jako detektiv.
Dva, jsou dva, probíhalo jí hlavou. Musím něco vymyslet! Ze všech sil se snažila ignorovat fakt, že má strach.
"Konec srandy, že jo?" dopadla na její rameno těžká ruka a téměř zároveň jí někdo vrazil do boku těsně pod žebra velkou tvrdou pěst.
Kdyby mohla, zaúpěla by bolestí, ale nešlo to. Zoufale zalapala po dechu a cítila, jak pod ní klesají kolena, aniž by to mohla ovládat.
Bolest byla ochromující a pronikavá.
"Jen vstávej!" chytil ji pod rameny a pod krkem, nenechal ji spadnout. "Proboha, Joshi, podívej na to!" změnil jeho hlas tón.
Chvíli nechápala, co se děje, dokud jí nedošlo, že jí při tom omylem strhl klobouk a že jí přes rameno spadl dlouhý cop.
Zamrkala, aby zaostřila pohled rozmazaný bolestí.
"Burtone!" vydechl překvapeně Josh, aniž na ni přestal mířit.
Burton neváhal a strhl jí šátek.
"Ten bastard je… holka!"
Konečně měla pocit, že se může znovu nadechnout, takže probodla toho před sebou ošklivým pohledem. Oba se nestihli úplně vzpamatovat a nedostali k tomu ani šanci, protože se sem vzápětí spojovacími dveřmi doslova proboural Wesley.
Rychlým pohledem zhodnotil situaci a vytáhl druhou zbraň, než si stihli uvědomit, co se stalo.
Mířil na oba.
"Hned ji pusťte, hned!" přikázal ostře.
"Pomalu, jasný?!" promluvil Burton výhružně a Anne ucítila na hrdle něco tvrdého a studeného.
Nůž, usoudila vcelku chladně.
"Polož ty bouchačky na zem, nebo jí podříznu krk jako kuřeti!" přikázal Wesleymu.
Viděla, jak zaváhal, poznala to, i když mu z obličeje koukaly jen oči.
"Tak dělej!" zamířil Josh na něj. Z obou byla cítit nervozita, ať už tady měli v plánu cokoliv, pravděpodobně se jim to vymklo.
"Řekl dělej! Nebo tý děvce uříznu hlavu!" zatlačil Burton silněji na Annin krk.
Stiskla zuby, krev jí zběsile tepala těsně pod čepelí.
"Hele klid, klid!" přestal mířit. Očima mu probleskl náznak strachu. "Fajn, už je pokládám, jasný? Jen klid!"
Wesley! opakovala v duchu jeho jméno. Wesley, Wesley!
Neměla tušení, jestli chce, aby ty zbraně položil, nebo ne, dokázala v myšlenkách jen opakovat jeho jméno.
Musím něco udělat, byla si jistá. Jenže co??
Wesley zrovna položil svůj druhý revolver na zem před sebe, ještě měl ruku jen pár centimetrů od něj, když to udělala.
"Hej!" zařvala prudce.
Josh bez přemýšlení zamířil opět na ni, oběma rukama se pevně zapřela do Burtonovy ruky, ve které třímal nůž a zároveň kopla přímo do Joshova revolveru.
Zasáhla přesně a silně, zbraň mu vylétla z ruky. Nůž jí sjel po hrdle, ucítila, že ji řízl, ale nebyl čas na to, aby to vnímala. Joshe přenechala Wesleymu a musela se postarat o Burtona.
Vrazila mu loket do břicha a zároveň mu dupla na nohu, dokud ještě trval prchavý moment překvapení. Měla dobré boty, s okovanými podpatky i hranami podrážek a v Burtonově nártu ošklivě křuplo.
"Kurva!" řval, jeho sevření povolilo a nůž sjel neškodně po její kazajce.
Otočila se, stále pevně svírající jeho pravé zápěstí, chvilku mu stála tváří v tvář tak blízko, že zaznamenala jeho natékající oko.
Levou, volnou rukou ji udeřil do obličeje.
"Annie!" zařval Wesley.
Hlava jí poskočila stranou, pořád ještě držela jeho ruku s nožem, zvedla nohu a vší silou ho kopla ze strany do kolene. Okované hrany boty a přesný zásah odvedly svou práci, ozvalo se příšerné křupnutí a noha se mu nepřirozeně vytočila do strany.
Slyšela ho zaječet jaksi vzdáleně, pustila ho a pak teprve přišla její vlastní bolest.
"Annie!" zvedal ji na nohy.
Copak jsem upadla? nechápala zmateně a vstávala.
Viděla jeho vyděšené oči.
"Jsem v pořádku," odvětila. Přes rty a bradu se jí přehrnula horká krev, bezmyšlenkovitě ji olízla.
Díval se na ni pořád stejně, nejspíš jí příliš nevěřil.
"Říkám, že jsem dobrá, Wesi, tak dělej!" obořila se na něj, ačkoliv vůbec netušila, co vlastně chce, aby dělal.
Wesley ale ano.
Druhý muž, Josh, tam ležel bezvládně a nevypadalo to, že by se chtěla zvednout, takže se obrátil ke zraněnému.
"Ta děvka… ta děvka mi zlomila nohu…!" skučel Burton. Wesley ho chytil pod krkem a zvedl.
"Ona není děvka!" řekl mu… a pak ho vyhodil otevřenýma dveřma z vlaku a ani u toho nezaváhal.
Anne zalapala po dechu.
Zvenčí, z přední části vlaku se ozvaly tři výstřely, za sebou a v pravidelných intervalech.
"Znamení! Vypadnem odtud, pojď!" přikázal Wesley.
"Jo," kývla a sehnula se pro svou upuštěnou zbraň. "Jo."
"Můžeš jít sama? Chci říct skočíš-"
V hlavě jí bolestivě zacukalo, potlačila touhu položit si dlaň na čelo.
"To si piš, že můžu jít sama!"
Dlouze se na ní zadíval, až se jí zdálo, že se snad nikdy dívat nepřestane, a pak přikývl.
* * *
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama