2. kapitola - Druhé šance 3. část

25. března 2013 v 15:16 | Nina Carter |  Rváči II
* * *
Když se konečně blížili k místu srazu, byla v první chvíli neskutečně šťastná. Hlava jí třeštila tak, že ještě chvíli v sedle a nejspíš by explodovala a bolest pulsující z pravého boku jí dost ztěžovala dýchání.
Byli tam už všichni, což ji ani trochu nepotěšilo, snažila se seskočit z koně rychle a pružně a byla to dost těžká práce.
"Annie!" vykročil k ní Kit rychle, ruce mu vystřelily kupředu, jako by ji chtěl zvednout do náručí, nebo s ní pořádně zatřást.
Chtěl. Obojí.
Johnův pohled ho ale zastavil a ona za to byla vděčná, poslední, co by teď chtěla, bylo soucitné objetí.
Úplně jí stačilo, jak se na ni všichni dívali.
"Jsem v pořádku," řekla rychle. "Jen si to… otřu… nebyl čas," ukázala na svůj obličej.
"Pomůžu ti," nabídl se Kit.
"Nepotřebuju," odmítla.
"Co se tam stalo?" zajímalo Johna.
Zdálo se mi to, nebo měl v hlase napjatý tón?
Podívala se na Wesleyho, v první chvíli nevěděla, co má odpovědět.
"Dva chlapi se tam schovali, nejspíš ze svojí iniciativy," odpověděl Wesley. "Asi si chtěli ulovit svýho vlastního banditu, nebo co já vím," odfrkl si. "A ulovili Annie."
"Nikdo mě neulovil!" namítla zamračeně.
"To jsme rádi," řekl Shakespeare upřímně.
"Zvládli jsme to dobře," ozval se Wesley a Anne se k němu překvapeně otočila. Původně chtěl říct něco úplně jiného, ale kvůli vděčnému pohledu, kterým ho obdařila, toho vůbec nelitoval.
"Vážně?" zeptal se John.
Ne, málem jsem umřel strachy, stiskl Wesley rty. Ne, chtěl jsem jí přehnout přes koleno a napráskat jí!
"Jo," slyšel sám sebe. "Byla dobrá. Ten chlap možná přežije ten skok z vlaku, ale to, co mu udělala s nohou, jen tak nerozchodí," dodal s mírným úšklebkem.
Dívala se na něj upřeně, v modrých očích směs rozpaků a překvapení.
"To je moje holka!" plácl ji Spencer po rameni.
Musela zatnout zuby, jak ji zabolela různá místa na těle, ale věnovala Spencovi odhodlaný úsměv. S tváří popatlanou krví to muselo vypadat poněkud komicky.
Později, když si otírala obličej vlhkým kapesníkem, který byl od její krve celý růžový a červený a snažila se nevnímat Kitův starostlivý pohled, který cítila v zádech, přisedl si k ní tiše John.
"Máš ještě nějaké zranění?" zeptal se.
"Ne, nemám. A tohle není zranění, je to jen rozbitej nos," ohradila se.
"Tak to ten druhý dopadl hůř," poznamenal John s polovičním úsměvem a chtěl vstát. "Počkej, co tohle?" zvedl jí opatrně bradu a dotkl se krku.
Trhla sebou a sykla.
"Nic," kousla se do rtu, štvalo ji, že se neovládla.
"To je říznutí," konstatoval.
"Měl nůž."
Zkoumavě se na ni zadíval, až musela uhnout pohledem.
"Nevypadá to hluboký, dojdi si za Shakespearem, pomůže ti to vyčistit," řekl.
"Nepotřebuje to vy-"
"To je rozkaz."
"Fajn!" zamračila se.
"Fajn," zvedl se k odchodu.
"Johne."
"Ano?" obrátil se zpátky.
Nedívala se na něj, ale na své natažené nohy.
"Ty boty, cos mi dal k narozeninám."
"Co je s nimi?" nechápal.
"Tenkrát jsem nepoděkovala dostatečně, netušila jsem, jak jsou ve skutečnosti dobrý. Vážně dobrý."
Nedostala žádnou odpověď, takže zvedla hlavu, aby zjistila, že se na ni usmívá. Ale nebyl to ten jeho shovívavý úsměv, tenhle byl jiný, pobavený.
"Není zač."
* * *
Danny seděl na židli, nad čímsi se soustředěně skláněl a když Wesley vešel do pokoje bez zaklepání, málem na té židli nadskočil.
"Wesley!" zamračil se.
"Co je?" nechápal Wesley. "Falšuješ prachy, nebo co?"
Očekával nějakou trefnou odpověď, ale Danny zůstal otočený zády.
"Tak co tu vytváříš za nelegální činnost," opřel se mu o ramena a naklonil se přes něj.
"Nic, nech toho," pokusil se mu Danny vyvlíknout.
"Počkej," sáhl Wesley na stolek a vzal do rukou drobné kleště. "Co to je?"
Byla to spíš řečnická otázka, Wesley se podíval na stolek a bylo mu celkem rychle jasné, co to je. Vedle těch kleští, které měl v ruce, ležely na dřevěné desce ještě dvoje mnohem menší, pak kusy stříbrných drátků a lupa.
Bylo to už dávno, co vídal podobné věci v dílně Dannyho otce. Bývalo tam toho mnohem víc, vždycky míval pocit, že je to spíš nějaká tajemná laboratoř, než dílna. Dannyho otec byl mohutný muž s velkýma rukama, uměl okovat koně, vykovat sekeru, ale zároveň vyráběl nádherná drobná umělecká dílka z jakéhokoliv kovu.
Jak může někdo s tak velkýma rukama dělat tak malé věci? ptal se Wesley tenkrát.
Hlava je důležitější, než ruce, řekl mu někdo a Wesley už netušil, kdo to byl. Matka? Sestra?
Danny svému otci občas pomáhal a chtěl být šperkařem, až vyroste, přestože si ještě nebyl jistý, jestli bude mít taky tak velké ruce.
Po vypálení osady už byla všechna podobná přání směšná a on o tom přestal mluvit, natož, aby se o něco takového pokoušel.
"Danny, ty něco tvoříš?" podivil se Wesley upřímně.
"Ale ne," uhnul Danny pohledem a vzal si zpátky kleště z Wesleyho ruky. "Jen tak jsem zabíjel čas."
"Zabíjel čas?" zopakoval Wesley nechápavě a sáhl po Dannyho zavřené dlani. "Co jsi vyráběl?"
Danny se mu nebránil, ale dlaň otevřel neochotně. Wesley zvedl k očím drobnou, stříbrnou věc. Byl to kroužek z mnoha tenkých, proplétaných drátků a uprostřed měl vpletený malý, tmavě červený kamínek, kolem kterého byl zatím neumělý náznak malinkých stříbrných paprsků.
Bylo vidět, že ještě není úplně hotový. Wesley na něj dlouho mlčky hleděl s udiveně pozvednutým obočím, než se podíval zpět na Dannyho.
"Co to je?"
"Vidíš sám!" odsekl Danny a natáhl po prstenu ruku, ovšem příliš pomalu.
"To vidím, jenom tomu nějak nevěřím. To má bejt jako pro Ellen?"
Danny stáhl ruku zpátky a vjel si s ní do tmavých vlasů.
"Jasně, že to má bejt pro Ellen, pro koho jinýho asi?" obořil se na Wesleyho, v očích rozhořčený, přistižený výraz.
Wesley se posadil na druhou židli naproti němu, prstýnek mezi konečky prstů.
"Danny," řekl tichým, opatrným hlasem. "Přeskočilo ti?"
Znělo to skoro něžně, ale Danny přesto vstal ze židle, jako by ho něco štíplo.
"Wesi, co kdybys mě nechal na pokoji?"
"Poslouchej, Danny-"
"Nemám důvod, tě poslouchat."
"Poslouchej, Danny!" vstal také a přistoupil k němu. Danny zmlkl, podíval se na něj se vzdorovitě semknutými rty a Wesley tváří v tvář jeho výrazu lehce zaváhal.
"Hele, Ellen není tak hrozná, jak se na začátku zdála, občas je docela snesitelná a jestli je ti s ní dobře, je to fajn, Danny," řekl a promnul si dlaní dvoudenní strniště na tváři. Představoval si, že řekne něco chytřejšího, ale nějak se mu nedařilo.
"Měj s ní románek, pokud to chceš, pokud to ona chce, je to v pořádku. Ale neměl bys… nesmíš zapomenout na to, kým jsi. Protože to se prostě změnit nemůže. A až bude po všem, ona se vrátí ke svýmu životu a ty taky a není způsob, jak to změnit. Ale to ty víš, Danny, že jo? Řekni mi, že to víš!"
"Jasně, že to vím, Wesi, co to má bejt za proslov? Proč mi to, sakra, vůbec říkáš? Kvůli tomu prstenu?"
"Jo, kvůli tomu prstenu."
"Ježíši, Wesley! Chtěl jsem jí jen udělat radost, nic jinýho v tom není!"
"Udělat radost? Tak proč jsi jí nekoupil náramek nebo nějakou cetku na řetízku, proč z ničeho nic vyrábíš prsten?" založil si ruce Wesley. "A navíc prsten, který vypadá… takhle!"
"Pleteš se!" odsekl Danny. Stačilo, aby na něj Wesley upřel dlouhý, vědoucí pohled a Danny se musel odvrátit.
Cítil se zahnaný do kouta.
"Možná se mu trochu podobá," připustil Danny.
"Nepodobá se mu, vypadá úplně stejně!" vyjel na něj Wesley a strčil mu prsten přímo před oči.
"Nevypadá stejně!" odstrčil ho Danny. "Jak může vypadat stejně, mám jen kleště, stříbrný drátky a kus rubínu, do hajzlu, jak můžeš říct, že vypadá stejně?!"
Strčil do Wesleyho ruky po druhé, silněji a kovový kroužek mu vypadl z prstů. Kutálel se po dřevené podlaze a vydával zvláštní zvuk, který v nastalém tichu zněl až příliš hlasitě.
Cinkl naposledy a ztichl.
"Nikdy neudělám takovej prsten, jako táta pro mámu," hlesl Danny skoro šeptem. "Nedokážu to. Můžeš bejt klidnej."
"Danny-"
"Co!" setřásl jeho ruku z ramene. "Teď mě jako budeš utěšovat? Co sis myslel, že ji chci požádat o ruku, nebo co? Máš mě snad za blázna?!"
Uvědomil si, že křičí.
"Promiň," otřel si čelo. "Promiň, Wesley."
Wesley nic neřekl, jenom na něj hleděl.
Danny došel k prstenu, který ležel na holé podlaze, ale nesehnul se pro něj.
"Je to tak, že jo?" zeptal se a neodtrhnul zrak z podlahy. "Po tomhle všem už nebude šance normálně žít. Jen si to nalhávám."
"Hej," pohnul se Wesley kupředu, aby se na něj Danny musel podívat. "To teda ne, brácho. To ne. Budeš žít tak, jak budeš chtít, až to skončí, budeš mít svoji šanci, jasný? O to já se postarám."
"Nemůžeš se postarat o všechno."
"To si piš, že můžu! Tak buď v klidu… soustřeď a buď v klidu!" sevřel mu obě ramena a lehce s ním zatřásl.
Nejraději by ho objal, nebo mu vynadal a zakázal mu mít v očích tenhle výraz raněného štěněte, ale neudělal ani jedno. Bylo stokrát lepší nést ho přes rameno krvácejícího, než vidět tohle.
Nebylo to racionální, ale cítil vinu. A vztek.
"A co ty, Wesley?" zeptal se Danny vážně.
"Co já?"
"Co chceš ty?"
"Zničit Martena," trhl rameny.
"Já vím, ale co chceš kromě toho?"
Tentokrát odvrátil pohled Wesley.
"Nic. Kromě toho nechci nic," odkašlal si a zamířil ke dveřím.
"Wesi…"
"Půjdu se na chvilku projít… projet. Seber si ten prsten a dodělej ho, ať má radost," vyšel na chodbu a rychle za sebou zavřel dveře, aby se ho Danny už na nic neptal.
* * *
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama