Květen 2013

3. kapitola - Tak, až to bolí 2. část

30. května 2013 v 22:21 | Nina Carter |  Rváči II
* * *
Ellen seděla na smotaných kožešinách, zabalená do plédu a objímala si kolena.
"Říkala jsem, že jsme měli jít raději do města, tohle je naprosto otřesné počasí!" prohlásila.
"Já vím, už to říkáš potřetí," zasmál se Danny a natáhl se k provazu, aby ještě o něco víc napnul voskovanou plachtu.
"Ano, ale žádná tvá reakce nebyla zatím dostatečná."
"A co mám říct, žes měla pravdu?" bavil se dál.
"Tím bys klidně mohl začít," přikývla.
Danny se stáhl zpátky dovnitř stanového příbytku a setřepal vodu z rukávů.
"Jsme v suchu," oznámil optimisticky.
"Annie a Wesley museli neskutečně zmoknout," prohlásila Ellen. Danny si přiklekl za ní a objal ji pažemi kolem těla.
"Hm," zamručel souhlasně, ale bez zájmu. Větší zájem věnoval jejím vlasům, které se ve vlhku roztomile kroutily kolem jejího obličeje.
A nádherně voněly.
"Ale opravdu neskutečně," zopakovala.
"Někde se schovají," přitiskl se k ní těsněji. "To máš najednou takovou starost?"
"No ano! Ty vůbec na Wesleyho nemyslíš?" vytkla mu.
"Ne," rozesmál se tichým, hlubokým smíchem a přitiskl rty někam za její ucho. "Teď na Wesleyho rozhodně nemyslím," pokračoval níž po krku, "a nikdo mi to nemůže vyčítat…"
"Danny," vydechla.
Natáhl se přes ni, aby otočil kolečkem olejové lampy; tichounce sykla a obklopila je tma.
"Poslouchej," zašeptal Danny.
"Slyším jen déšť," namítla.
"Ano."
Pokusila se zaposlouchat do hlasitého bušení těžkých kapek na povoskovanou celtu nad jejich hlavami.
"Je tu zima, tma a jestli má tohle být tvoje představa o romantice, Danny Larabi, tak jsem nucena ti říct, že je to zcela-"
Políbil jí.
A líbal jí tak dlouho, dokud jí úplně nepřešla chuť mluvit.
* * *
Na Anne usazenou na schodech padala malátnost. Možná za to mohl neutuchající zvuk deště, možná pohled na ještě malátnějšího Wesleyho, kterého uložila na improvizované lůžko z dek přímo k úpatí schodiště.
Do jedné byl zabalený a chvílemi vypadal, že spí.
Měl by se prospat, usoudila Anne v duchu. Ten déšť stejně jen tak nepřestane a možná pak dokáže dojít do tábora po svých.
Plamínek lampy se každou chvíli zachvěl, ale stále ještě nezhasl.
"Mám dojem, že začínám střízlivět," prohlásil Wesley ospalým, těžkým jazykem. "A někde v tý pitomý hospodě mám ještě zbytek svý zaplacený whisky."
To znělo trochu vyčítavě.
"Hele, kdyby byla tady, tak ti ji leda rozbiju o hlavu, takže buď rád," odtušila.
"Jo. To jo," pousmál se křivě, jedním koutkem úst.
Představit si to dovedl.
"Wesi, proč ses opil do němoty?" vyslovila nahlas svou myšlenku a vzápětí toho litovala.
"Já-"
"Ne, promiň, nechci to probírat," mávla hned dlaní.
Nechci se pohádat.
"Tvoje věc. Ale byl to dost blbej nápad!" zamračila se na něj. "A navíc vážně nesnáším-"
"Nalitý chlapy, jo já vím," doplnil s opileckým akcentem.
"Jo!" potvrdila mu, ale zároveň si uvědomila, že její panický strach usazený kdesi v žaludku vyvolávaný pachem potu, whisky, tabáku a násilí… už necítí.
Kdy zmizel??
Wesley byl opilý pod obraz, neschopný rovně byť jenom stát, ale nebylo v něm to, co nesnášela na opilcích.
Nechtěl ji bít nebo jí strkat ruce pod košili, nebyl sprostý a hrubý.
Když se nad tím tak zamyslela, opilý Wesley Shane byl docela přijatelný, tedy pokud od ní byl dostatečně vzdálen.
To ji pobavilo natolik, že jí i nahlas uniklo drobné zasmání a přilákalo Wesleyho pozornost.
"Tak, aspoň mě můžeš nenávidět ještě o něco víc," navrhl s lehkou odevzdaností.
"Kdybych tě nenáviděla, tak bych tě asi v tý hospodě nehledala," založila si ruce.
"A proč jsi mě tam teda hledala?"
"Chtěla jsem se ti omluvit!" odsekla.
"Omluvit? Za co?" nechápal.
Možná bych měla mlčet, přitiskla si dlaň na čelo. Nezačínat. Škoda, že tu nemám tu láhev, po ráně do hlavy by možná spal!
"Wesley…" začala vyhýbavě, ale narazila na jeho pohled. "Prostě… neměla jsem některý věci říkat."
Nemusela vysvětlovat, o kterém jejich rozhovoru mluví.
"Jaký věci?" zeptal se tiše.
"To o tý pomstě," položila si dlaně na kolena. "Neměla jsem právo ti to omlátit o hlavu, protože… protože já taky myslím… na pomstu," přiznala.
Nemotorně se nadzvedl na loktech, aniž z ní spustil oči.
"Jak…?" polkl.
"Docela často si představuju," podepřela si hlavu, "že jednou vjedu na koni doprostřed toho pitomýho Sugarhillu, rozrazím dveře svojí okovanou botou a rozbiju Billovi hubu. A potom Guyovi. Holýma rukama, do krve, aby to bolelo."
Odmlčela se, řečené nahlas to vyvolalo ještě silnější chvění uvnitř, než když na to jenom myslela, ale nedokázala říct, jestli je ten pocit dobrý, nebo špatný.
"To není pomsta, Annie," zavrtěl hlavou a jeho hlas zněl skoro konejšivě.
"Ne?" zvedla obočí zvědavě. "A co je pomsta? Počkat - nevysvětluj mi to. Už jsi mi dal několikrát najevo, že to nikdy nepochopím," rýpla si, ale spíš unaveně, než zle.
"Ne, nepochopíš," souhlasil a opřel se zády o zeď. "Ani to nechtěj, Annie, není to nic, o co by někdo mohl stát."
"Ty o to stojíš," namítla.
"Ne, to nestojím! Já jsem jen… neměl jsem na výběr."
"Každej má tak nějak na výběr," namítla.
"Ale my neměli… já neměl."
"Ach, další z tajemnejch vět Wesleyho Shanea," pronesla ironicky.
Chvíli se obávala, že ho popíchla příliš, ale nejspíš postrádala obvyklé ostří, nebo byl ve stavu, kdy to vnímal jinak.
"Annie," řekl tiše a podíval se stranou. "To není tak, že bych o tom… že bych o tom nechtěl nikomu říct, nebo že bych schválně... že bych předstíral, že je to důležitější, než je. Já to nikomu neříkám proto, že o tom prostě… mluvit nedokážu."
Jeho tón hlasu se do ní opřel a zanechal husí kůži na pažích. Mlčela a upírala na něj oči, nijak ho nepobídla k pokračování.
"New hope," řekl po dlouhé chvíli, když už si myslela, že skutečně usnul.
"Co?"
"Tak se jmenovala ta osada. New hope," zopakoval. "Byli jsme tam všichni dohromady, s indiánama, který se rozhodli žít po našem. Chtěli ukázat všem, že to může fungovat."
"Fungovalo to?" zeptala se opatrně a tiše, nechtěla ho vyrušit.
"Jo. Čerokíové, Kríkové a další,vyrůstal jsem v tom, přišlo mi to… normální. Stavěli domy, oblíkali se jako my, byli takoví… rádi pracovali, byli veselí… spousta rodin bylo smíšenejch a měli roztomilý děti."
"Myslela jsem, že nemáš indiány rád," ozvala se překvapeně.
"Mám je rád."
"Orlího drápa nemáš rád," musela trvat na svém.
"Toho nemám rád, protože ho máš ráda ty," zabručel.
Anne vůbec nenapadlo, co by na to odpověděla a tak nastala opět chvíle ticha a déšť dopadal na střechu téměř ohlušujícím způsobem.
"Nepamatuju si, kdy tam přišli poprvé, musel jsem bejt ještě hodně malej," pokračoval zdánlivě nesouvisle.
Nepřerušovala ho.
"Říkali si Rudá smrt," ušklíbl se bolestně. "Přicházeli v noci, měli masky na obličejích, rozbili pár oken, něco zapálili, někoho zlynčovali…"
"Vedl je Marten," došlo jí.
"Asi považovali takový soužití za nepřirozený," pokračoval, jako by ji neslyšel, "indiány za podřadný, já nevím, jako dítě jsem tomu nerozuměl a vlastně tomu kurva nerozumím ani teď!"
"Wesley-"
"Nejdřív škodili jen indiánům a jen párkrát do měsíce, ale pak už to nerozlišovali. Policie se do toho nechtěla míchat, asi prostě všichni doufali, že je to přestane bavit nebo co. Jenže nepřestalo, do hajzlu, protože když si někdo nasadí masku na ksicht, tak si nejspíš myslí, že si může dovolit všechno!"
"Wesley, nemusíš-"
"Jednou v noci se to prostě nějak zvrhlo nebo co já vím… bylo jich tolik, projížděli osadou na koních, stříleli do vzduchu, do oken, do lidí, zapalovali domy, chlívy, pole, vypadali v těch zatracenejch maskách jako ďáblové-!"
"Wesley," vyskočila na nohy. "To nemusíš!" snažila se ho ujistit sevřeným hrdlem.
Poprvé se otočil a pohlédl na ni lesklýma očima tak, že málem přestala dýchat. Už ho nepřerušovala.
"Schoval jsem se, protože mi to táta poručil," šeptal ochraptěle a sunul se zády po stěně výš, aby se taky postavil. "A když byl konec, tak jsem ho našel ležet přes cestu s prostřeleným krkem… někdy si už nemůžu vybavit jeho tvář jinak, než přesně takhle, postříkanou krví s očima vyvrácenýma k nebi… Bože, děsí mě to!"
Prohrábl se oběma rukama vlasy a deka mu sklouzla z ramen, aniž si toho všiml.
"Měl jsem se vrátit do domu, měl jsem se podívat, co je s mámou a Anabell, možná jsem mohl ještě něco udělat, jenže já jsem-"
Alkoholem narušená rovnováha ho zradila a on se svezl zpátky na zmuchlané deky, ale nejspíš si toho ani nevšiml.
"Viděl jsem jednu holčičku, Melody. Byla míšenka, občas si s námi s Dannym chodila hrát… měla nádherný, černý vlasy… a oni ji napíchli na plot jako ti magoři, co si pro zábavu napichujou motýly na špendlíky… chtěl jsem taky umřít, strašně moc jsem to chtěl, jenže jsem vůbec netušil, jak to mám udělat!"
Něco ji zabolelo v dlaních, uvědomila si, že si zatíná nehty do vlastního masa.
"Nemohl jsem nechat Dannyho vrátit se tam, nemohl jsem ho nechat, aby to viděl… nemůžeš to pochopit, Annie…"
"Já vím," zašeptala.
"To není o tom, že chci pomstu, já prostě musím, oni jsou mrtví a já naživu a když nic neudělám, ztratí to moje zatracený přežití smysl-!"
Hlas se mu zlomil v něčem, co nejvíc ze všeho připomínalo vzlyk.
Přála si, aby už nepokračoval, vyzařovala z něj taková bolest, že měla dojem, že sama víc nesnese.
Mnohokrát předtím jí řekl, že to nemůže pochopit, ale teď, v tuhle chvíli, kdy se mu dívala do tváře a poslouchala jeho hlas, mu ze všeho nejvíc chtěla říct, že to chápe.
Chápe to tak, až to bolí.
"Wesley," pohnula se a udělala krok, tak toporný, že málem spadla ze schodů. "Wesley…" přiklekla k němu a nejistě se dotkla jeho nahé paže.
Nepohnul se a tak s pocitem bezradnosti vzala deku a přehodila ji přes něj. Útlými pažemi pevně objala jeho rozložitá ramena a přitiskla se k jeho zádům.
Ani teď se nepohnul, ale cítila, jak se chvěje.
Položila si obličej do jeho vlhkých, rozcuchaných vlasů a držela ho a tiskla jak nejpevněji dokázala.
A déšť neustával.

3. kapitola - Tak, až to bolí 1. část

30. května 2013 v 22:19 | Nina Carter |  Rváči II
Nebe se zalilo barvou končícího dne a počínajícího soumraku.
Anne celou druhou polovinu dne nedokázala posedět na místě, pomohla Dannymu vyhřebelcovat koně, vyčistila svoje zbraně a pak i zbraně každého v dosahu.
Ellen seděla na bedně, přes kterou si přehodila deku, na klíně měla knihu a předčítala nahlas. Dělávala to, když na to byl čas a místo a ostatní většinou posedávali kolem a poslouchali ji. I Anne docela ráda poslouchala, protože Ellen měla při předčítání příjemný hlas a také příběhy, které četla, ji bavily.
Ale ne dnes.
Upírala oči na růžovějící nebe a na siluetu města v dálce.
"Koho vyhlížíš?" ozval se těsně za ní Shakespeare.
Málem nadskočila leknutím.
"Kit s Davidem přijedou až k ránu a zcela určitě z jiného směru," pokračoval Shakespeare žertovným tónem.
"Shaku, nemůžeš ze slušnosti aspoň zakašlat, málem se mi zastavilo srdce!" obořila se na něj.
"Šoupal jsem nohama," bránil se. "Máš špatný svědomí?"
"Já? Proč??" vykulila na něj oči.
"No páni, v podstatě to byla jen řečnická otázka, ale vidím, že jsem se nějak trefil…"
"Nech toho," zahučela. "Pořád mluvíš!"
Nemluvil víc, než jindy, ale dnes jí všechno připadalo nějak horší.
"Muž s jazykem nemá cenu, když jím neoblomí ženu," prohlásil s šibalským mrknutím.
"Tss…" odfrkla si.
"Wesley tu ještě není?" přistoupil k nim Danny. Anne si uvědomila, že Ellen už nejspíš dočetla.
"Ne, není," odpověděla nespokojeně.
"Aha, tak už víme, koho jsi vyhlížela," poznamenal Shakespeare.
Měla chuť ho přinejmenším šťouchnout do žeber.
"Odešel odpoledne do města a ještě se nevrátil," nevšímal si Danny Shakespearových poznámek.
To vím taky! pomyslela si nabroušeně.
"Však se mu nic nestane," plácl Shake Dannyho po zádech. "Je to už velkej kluk."
"Jasně, ale poslední dny nebyl nějak ve svý kůži, tak si říkám, aby neprovedl nějakou pitomost," vzdychl Danny.
To Anne na klidu moc nepřidalo.
"A jakou?" nechápal Shakespeare. "Neopil se a nevystřílel hospodu? Nevykradl místní banku? Neutratil všechno v bordelu? Ale prosím tě, nepodceňuj ho. Prostě si jen od nás potřebuje odpočinout," mávl rukou.
"Asi jo," usoudil Danny.
Nejspíš jo, souhlasila s nimi Anne v duchu. Hlavně od některých z nás.
"Ale stejně bych mu asi měl vyrazit naproti, za chvíli bude tma," rozhodl se Danny.
Anne se dvakrát kousla do jazyka, než promluvila.
"Počkej, Danny, půjdu já," podařilo se jí ze sebe vypravit. A nebylo to vůbec jednoduché.
"Cože?" zatvářil se udiveně, měl dojem, že se přeslechl.
"Že se po něm podívám já!" zopakovala neochotně a hodila po něm nehezký pohled.
"No," nebyl Danny nějak schopný pochopit logiku jejího prohlášení. "Proč?"
"Bože, ty máš otázky!" zamračila se.
"No dobře, ale půjdu s tebou. Za chvíli je tma," rozhodl Danny.
"Jsi snad moje chůva, nebo co?"
"Ne, ale nemůžeš jen tak-"
"Dovolím se Johna," utnula ho. "Ty se věnuj Ellen, když máš tu možnost, jasný?"
"Jasný…" přikývl Danny stále mírně zmateně, pozoroval ji, jak dlouhými kroky kráčí k Johnovi a posléze cestou k městu.
"Když honit lásku chceš, jak stín se tobě míhá - ji hoň a tobě uletí, však prcháš-li, tě stíhá…" vzdychl Shakespeare za jeho zády, dívaje se stejným směrem jako on.
"Neměla by chodit sama," řekl Danny, aniž ocenil Shakův básnický přednes. "A John by ji neměl pouštět."
"Protože je slabší pohlaví?" zasmál se Shakespeare. "U Annie ten pojem dosti ztrácí na významu. A kdo by chtěl přepadnout banditu?"
"Vidím, že se dobře bavíš, ale-"
"Do Oakbellu je to půl míle a je to spíš vesnice, než město," mávl rukou Shakespeare. "Jediné, co se jí může stát je, že zmokne," poukázal na mračící se oblohu.
"Fajn," zašklebil se na něj Danny. "Už mlčím."
* * *
Díval se na své zápěstí.
Barevný náramek se rozmazával a obtáčel kolem jeho ruky jako živý, někdy se z něj dokonce vytvořily tři, které se pak vláčným způsobem zase slévaly v jeden.
Neuvědomoval si, že už se takhle dívá dlouhé minuty a pořád ho to docela bavilo.
Nedávno si jeho náramku všiml Orlí dráp a s nečitelným indiánským úsměvem mu sdělil, že podobné náramky vytváří ženy v jeho kmeni, aniž se ho Wesley na nějaké postřehy vůbec ptal. Řekl , že komu ho prý darují, tomu darují i svoje srdce nebo takový nějaký nesmysl.
Wesley si málem ukousl jazyk, jak moc se mu chtělo cynicky smát. Větší ironii si už nedovedl představit a nechtěl by slyšet, co by na to řekla Anne.
Přiložil sklenici k ústům
Kolikátou už?
Nevěděl a ani vědět nepotřeboval. Copak záleží na počtu sklenek, když mám na stole před sebou celou láhev?
Ušklíbl se a sáhl po ní, aby si mohl znovu nalít. Už byla poloprázdná a nalít si bylo obtížnější, než by se mohlo na první pohled zdát.
Když se mu to nakonec podařilo, přihnul si tak hluboce, že se mu už nechtělo vracet zpátky a zůstal zakloněný a opřený o vysoké opěradlo židle. Seděl u stolu sám, mohl si dát klidně nohy na stůl, kdyby chtěl.
Kdyby je neměl tak těžké.
Všichni se od něj raději klidili, když viděli jeho náladu a zbraně u pasu, protože nikdo nechtěl mít potíže, takže se klidně mohl zpít do němoty a usnout na stole.
Dveře hospody vrzly, jako už tolikrát za tu dobu, co tu seděl, proto ho ani nenapadlo se ohlížet.
Tentokrát to ale raději měl udělat.
"Wesley?!"
Zamrkal.
Byla tam. Skutečná, trochu rozmazaná a naštvaná.
"…Annie?"
"To si ze mě děláš srandu!" zvýšila hlas natolik, že pokud si nezískala okolní pozornost pažbou revolveru prosvítající pod rozepnutým kabátem, získala si ji teď.
"Co tady děláš?" nechápal stále Wesley. Jazyk měl těžký a slova přes něj přecházela obtížně.
"Co tady ty děláš!" sykla.
Stále tomu nemohla uvěřit. Měla sto chutí otočit se na patě, okamžitě odsud zmizet a nechat ho, ať se tam klidně upije k smrti.
Ne - přesněji řečeno měla chuť nejdřív mu podkopnout židli a pak teprve ho nechat, ať se upije k smrti.
Co s ním teď tady budu proboha dělat??
"Slečinko," přitočila se k ní malá, široká hostinská. "Byla byste tak laskavá a odvedla si ho?"
Z uctivého tónu, oslovení i psích očí, které na Anne upírala bylo znát, že si to opravdu přeje.
"Provedl něco?" zeptala se Anne s obavami.
"Ne, to ne," musela uznat hostinská a začala si žmoulat upatlanou zástěru. "Ale víte co, to je hned… co vám budu povídat, že jo?" kývla nepatrně směrem k Anninu pasu.
Anne se mimoděk dotkla pažby revolveru a zamračila se na ni, takže hostinská to raději dál nerozváděla.
"Zaplatil aspoň?"
"Jo, to jo, hned předem!" kývala baculka snaživě a přidala na intenzitě psího pohledu.
Trhni si nohou! chtělo se Anne zařvat na ni i na Wesleyho. Dokázala by okamžitě vyjmenovat padesát věcí, které by dělala raději, než aby ho odsud musela odvést.
Možná sto.
"Dobře!" zavrčela nakonec a hospodská si slyšitelně oddechla. "Wesley, vstávej, jdeme odtud," přistoupila trochu váhavě blíž ke stolu.
"Co?" zaklonil hlavu, aby se na ni podíval.
"Vstávat, jdeme!" použila autoritativní tón.
Fungoval.
Wesley se opřel o stůl a snaživě se vytáhl na nohy, při čemž se povážlivě zakymácel.
"Pojď," uchopila ho za paži, ale věděla, že to nebude stačit. "Opři se o mě," navrhla neochotně a stáhl se jí žaludek. Wesley opět poslechl a opřel se jí o rameno, až zavrávorala i ona.
"Ještě mojí-mojí flašku!" vzpoměl si. "N-nedopil jsem."
"Ani nedopiješ!" sdělila mu. "Stejně je skoro prázdná."
"Prázdná jo?" podivil se upřímně.
Aby zdolali čtyři schody vedoucí na ulici, musela si přehodit jeho paži přes ramena a nést část jeho váhy, což bylo samo o sobě dost náročné a navíc s jí z pachu levné whisky ve spojitosti s jeho opilecky vláčnými pohyby a těžkým jazykem svíraly všechny vnitřnosti.
Příliš jí to něco připomínalo.
"Nesnáším, fakt nesnáším ožralý chlapy!" postěžovala si nahlas a zoufale.
"Ale já nej-nejsem ožralej," ujistil ji.
"Ne, jasně, že ne!" vyštěkla ironicky. "A já nejsem naštvaná!"
"To je dobře," usoudil. "Vždyť jsi naštva-naštvaná skoro pořád."
"Odteď rozhodně budu!"
V duchu blahořečila svému nápadu vydat se sem pěšky, protože si neuměla představit, že by teď za sebou táhla ještě koně.
Podlomila se jí kolena a měla co dělat, aby to oba ustáli.
"Spolupracuj, nebo tě hodím do příkopu a nechám tě tu!" vyjekla.
"Nehodíš," nesouhlasil.
"To si piš, že hodím!"
"Není tu příkop."
Zatnula zuby a neřekla raději vůbec nic. Nechtěla přemýšlet o tom, jestli je vůbec nějaká možnost překonat tu půlmíli do tábora tímto způsobem, raději si začala barvitě představovat, jak Wesleyho hodí do příkopu za městem.
Protože tam příkop rozhodně je.
"Annie?"
Uvědomila si, že se opravdu víc opřel o své vlastní nohy, než o její ramena.
"Co!" vyštěkla.
"Kde máš koně?"
"V táboře, vedle toho tvýho! Jsem zvědavá, jestli tam vůbec někdy dojdeme!"
"Zůstanu tady," prohlásil Wesley a mávl volnou rukou ve vzduchu. "Celkem to tu ujde," podklesl v kolenou tak nečekaně, že Anne považovala za velké štěstí, že se jí podařilo z jeho paže vymanit.
Musela se ovládnout, aby do něho nekopla a k tomu uložení na holé zemi, ke kterému se evidentně chystal, mu nenapomohla.
V tu chvíli na ně začaly dopadat z oblohy první těžké kapky.
"No to snad ne!" obrátila zoufale oči v sloup.
Než Wesleyho dotáhla na zápraží nejbližšího domu, spustila se řádná průtrž mračen, jako by někdo nahoře naducaná dešťová mračna rozsekl napůl.
Opřela Wesleyho o zeď, smutně se zadívala na provazce padající vody a snažila se vymyslet, jak z téhle situace ven.
Z chmurných úvah ji vytrhlo zapraskání dřeva a rána přímo za jejími zády. Neměla v úmyslu pokračovat dál do domu, střecha nad zápražím je docela dobře před deštěm chránila, ale Wesley se zřejmě opřel o chatrné dveře a propadl dovnitř.
"Wesley!" přiskočila k němu přes pár zlomených prken, ale evidentně mu nic nebylo. Přesto se snažila pomoct mu na nohy.
"Jsi fakt idiot!" procedila namáhavě skrz zuby.
"Jo, to já vím," souhlasil s hořkým, ostrým smíchem.
"Tady si sedni," přikázala mu. Poslechl a zády se opřel o cosi, v čem Anniny oči uvyklé na tmu rozpoznaly bývalý barový pult.
Porozhlédla se, aby se ujistila, že se nejspíš nacházejí v nějaké opuštěné hospodě.
Déšť bubnoval na střechu a Anne měla chuť omlátit si čelo o nejbližší dřevo.
Horší,než uvíznout někde s Wesleym, je snad už jenom uvíznout někde s nalitým Wesleym!
Kromě pár kousků rozbitých sklenic našla pod pultem lampu se zbytkem oleje a tak se ji pokoušela zprovoznit za pomoci krabičky zápalek. Měkké světlo pak zalilo velkou místnost plnou poházených židlí, rozlomeného stolu, vrstev prachu a těžký lustr visící ze stropu.
"Dám si další whisky!" udeřil Wesley do pultu, až se rozvířil prach a na desce zůstal otisk jeho dlaně.
Kdovíjak se mu podařilo dostat se na vysokou barovou židli.
"Wesley, přestaň," zamračila se.
"Tenhle bar stojí za houby," prohlásil rozšafně. "I ten barman."
S lampou v natažené paži nedůvěřivě pozorovala, jak se na vysoké rozvrzané židli kymácí.
"Slez dolů," doporučila mu.
"Proč?"
"Protože jinak spadneš. Kdyby se proslulej vlakovej lupič zabil pádem z barový židle, bylo by to trochu smutný, nemyslíš?" ušklíbla se.
Chytil se oběma rukama oprýskaného kraje desky.
"Vlastně by to nebyl tak špatnej konec," usoudil.
Anne si povzdechla, zahleděla se přes prasklou okenní tabulku ven na neutuchající déšť a když se vrátila očima k baru, zjistila, že si Wesley položil hlavu na složené ruce a ztichl.
Chvíli se na něj dívala, zdálo se, že snad usnul.
Anne najednou opustil vztek, pocítila k němu soucit a zvláštní náklonnost, jako by mu rozuměla.
Je to těžký. Pro nás všechny.
Postavila lampu na bar a váhavě se k němu naklonila.
"Wesi," dotkla se zlehka jeho ramene a v tu chvíli si uvědomila, že zatímco ji kožený kabát před deštěm uchránil, Wesley měl na sobě jen košili, v tuto chvíli zcela promáčenou.
Vyrazit si takhle nesmyslně nalehko nebyl vůbec dobrý nápad.
"Wesi!" zatřásla s ním mnohem razantněji.
"Co je?" zvedl hlavu zmateně a podle toho, jak se rozhlížel, nějakou dobu netušil, kde se vlastně nachází.
"Otoč se ke mně," přikázala mu. "Říkám, otoč se ke mně!"
Autoritativní tón opět zabral, Wesley rozkaz vyplnil a vláčným, mírně nekoordinovaným pohybem se na židli otočil, aby byl k Anne čelem.
"Bože, za co mě trestáš," vzdychla si pro sebe, sundala si kabát a klobouk a začala se potýkat s knoflíky jeho košile. Pozoroval ji upřeným, nečekaně střízlivým pohledem a to jí vůbec nepomáhalo.
Nehýbal se a chvílemi měla pocit, že dokonce přestal dýchat.
"Co… to děláš?" zeptal se tiše a jeho hlas zněl hlouběji, než obvykle.
"To, co musím," odsekla a rozepla další knoflík.
"Tak… fajn," souhlasil poněkud zmateně.
"Protože kdyby proslulej vlakovej lupič umřel na zápal plic, tak to by fakt bylo smutný!" snažila se mu stáhnout mokrou látku dolů přes ramena.
"Náramek!" vyhrkl zrovna ve chvíli, kdy se trhavým pohybem pokoušela stáhnout levý rukáv.
"Cože?" zvedla k němu nechápavé oči.
"Opatrně-opatrně na můj náramek!" vymanil z rukávu ruku a zkontroloval, zda je náramek na svém místě.
Byl.
Zůstala před ním stát oněmělá, se zmuchlanou, promáčenou košilí v ruce a nevěděla, co na to říct, vlastně ani nevěděla, co si o tom má myslet.
"Podívám se nahoru," vyhrkla po chvíli a sáhla po lampě tak rychle, že to spíš vypadalo jako skok. "Třeba tam najdu něco, co by se mohlo hodit…"
Udělala by cokoli, jen aby odtrhla pohled od odhalené hrudi porostlé tmavými chloupky.
Vrhnout se do tmy páchnoucí zatuchlinou bylo jediné, co ji napadlo a na Wesleyho odpověď si ani nepočkala.

* * *

1. kapitola - Pavilon 36 (2.část)

8. května 2013 v 22:26 | Morigan |  Všechna moje prokletí

* * *
Venku za okny kavárny to rozhodně nevypadalo na pokročilý březen, spolu s blížícím se soumrakem a rozsvěcujícími se lampami to spíš vyvolávalo dojem podzimu. Ne, že by mi na tom nějak záleželo, když jsem seděla tady, četla si a pila kafe.
"Nevadilo by, kdybych si přisedl?" ozvalo se nade mnou hlubokým hlasem.
Zvedla jsem hlavu od knihy a tvářila se dost překvapeně.
"Prosím?"
"Jestli si můžu přisednout," zopakoval trpělivě a usmál se.
Dívala jsem se na něj, jako kdyby mluvil japonsky, ale on to asi myslel vážně, prostě tam stál a vypadal jako model z pláže Miami Beach.
Neznámý chlap.
"Čekám na kamarádku," vysvětlila jsem mírně odmítavým hlasem a doufala jsem, že se dovtípí. "Přijde každou chvíli."
"Tak si zkrátíme čekání," pokrčil zlehka rameny, posadil se na volnou židli a postavil na stolek svůj vlastní hrnek s kávou, hned vedle mého.
Dost jsem zpozorněla a sevřela pevněji hrnek i knížku. Od mého nepovedeného pokusu o sledování uplynul skoro měsíc, ale já jsem si slíbila, že budu opravdu opatrná a to jsem hodlala dodržet.
I když možná bylo lichotivé, že mě jen tak oslovil někdo, kdo vypadá tak dobře, můj tip to nebyl, takže mi nedělalo problém ho odmítnout.
"Hele!" prohlásila jsem razantně a zaklapla knížku. "Já tu na někoho čekám."
"Já vím, na kamarádku," přikývl s pobaveným úsměvem na tom svém opáleném obličeji.
Určitě chodí do solárka, nikdo není takhle opálený v březnu! pomyslela jsem si se zadostiučiněním a úplně zbytečně.
"O co ti jde?" zamračila jsem se nepřátelsky.
"Ty jdeš hned k věci, co?" usmál se pobaveně.
Zapřemýšlela jsem, jestli už mu někdo někdy polil kafem to jeho triko Lacoste a džíny Wrangler a jestli bych zvládla polít obojí jedním hrnkem.
"Snažíš se zbytečně," ušklíbla jsem se.
"Myslíš?" zvedl obočí a posunul se i s židlí blíž, jen o pár centimetrů, ale i tak se naše kolena pod stolem dotkla.
Jen na vteřinu, než jsem dala najevo znechucení a odsunula se.
"Málokdy se snažím zbytečně," položil lokty na stolek a zadíval se mi do očí dlouhým, pronikavým pohledem.
Jaké měl oči nevím, ale odtrhnout se od nich bylo neskutečně těžké.
"Připadám ti otravný?" zeptal se zvědavě.
Jo, to teda jo! hrnulo se mi na jazyk, ale přes rty to nějak nechtělo přejít. Chvíli jsem s tím bojovala.
Pak jsem si uvědomila, že mi vlastně zas tak hrozně otravný nepřipadá, i když jsem to nechápala.
"Ne, vlastně… tolik ne," odpověděla jsem nakonec váhavě.
"To jsem rád," usmál se a prohrábl si blonďaté vlasy ostříhané do pánského mikáda. "Já jsem Marek," napřáhl ke mně ruku.
Neměla jsem v plánu se mu představovat, ale stejně jsem nabízenou ruku stiskla. "Luisa," řekla jsem. Podržel mou ruku déle a kupodivu jsem z toho neměla nepříjemný pocit.
"Kamarádka má zpoždění?" zeptal se a upil z hrnku.
"Čtvrt hodiny," vykecala jsem mu hned a zase jsem se v duchu podivila, proč to říkám.
"Tak to bys zatím se mnou mohla jít ven," navrhl nenuceně.
"To bych teda n-!" vyhrkla jsem, asi cosi mě zastavilo. Jako bych nevěděla, jak se to vyslovuje dál.
Proč bych vlastně nemohla jí ven, usoudila jsem poklidně.
"Mohla," přikývla jsem váhavě.
Jeho úsměv se prohloubil. "Myslel jsem si to," řekl. "Ale nejdřív si v klidu dopijeme kafe," dodal a sám mi šel příkladem.
Zhltla jsem svoje vlažné presso na dva doušky, vstal ze židle a já taky.
Cítila jsem se zvláštně, jako by mě něco tlačilo pod čelem, až jsem musela několikrát za sebou zamrkat.
"Musím zaplatit to kafe," došlo mi.
"Postarám se o to," uklidnil mě a mávl na číšníka způsobem, který asi žádného číšníka nepotěší.
Nechala jsem si pomoct do kabátu a zamířila s ním ke schodům vedoucím z kavárny. Kdesi hluboko v nitru mě dloubal pocit, že něco není úplně v pořádku, ale nemohla jsem zkrátka přijít na to, co to je, protože jsem se jinak cítila spokojeně, až téměř bezstarostně.
I přes údaje v kalendáři se počasí ještě jaru neblížilo, ale Marek neměl žádný kabát nebo bundu, šel ven jen v tom svém značkovém tričku, ale nevypadal, že by mu byla zima.
Krátce se rozhlédl po setmělé ulici.
"Chtěl bych ti něco ukázat, Luiso, ale je to daleko. Nevadilo by ti, kdybychom tam dojeli autem?" zeptal se opět a zkoumavě se na mě zadíval.
Jeho hluboký hlas jako by mi duněl v hlavě ještě chvilku po tom, co domluvil.
"No…" zaváhala jsem. Zaškrábalo mě v krku, jako by mě něco dusilo, musela jsem si několikrát odkašlat. "Nevím," vyslovila jsem těžce. "Možná to není… nejlepší…nápad?"
Konec mé věty byl tázavý, protože jsem najednou nechápala, proč bych vlastně nemohla tím autem jet. Brání mi v tom něco? Ne, vlastně ne. Proč bych nejela, chci jet, ujistila jsem se najednou.
"Nebo… jo," přikývla jsem. "Proč ne."
Zdál se být spokojený a já byla taky.
Nasedli jsme do velkého tmavého Mondea, na zadní sedačky, protože na těch předních už někdo seděl.
"To je Luisa," řekl Marek. Oba, řidič i jeho spolujezdec se k nám naráz otočili.
"Ahoj," řekla jsem.
"Ahoj Luiso," odpověděl mi spolujezdec a pak věnoval Markovi úsměv a uznalé pokývnutí. "Dobrá práce."
Neměla jsem tušení, co to znamená, ale bylo mi to upřímně jedno. Řidič neřekl nic a já jsem se usadila hlouběji do pohodlné sedačky, kam mě beztak zatlačilo jeho razantní šlápnutí na plyn.
Přes zatmavená okna vypadaly ulice, kterými jsme jeli, jen jako změť pouličních světel a odrazů od vlhkého asfaltu silnice, moc jsem neřešila, kudy se ubíráme. Měla jsem v hlavě zvláštní, příjemné prázdno, dokud mi nezazvonil mobil.
Prostor auta naplnila mobilem zdegenerovaná melodie Don´t worry, be happy, takže mi bylo jasné, že volá Jitka a její jméno také netrpělivě blikalo na displeji.
Nějak mě to zmátlo a chvilku jsem nechápavě zírala na telefon a snažila se vymyslet, proč mám neodbytný dojem, že je něco špatně a že mám být někde jinde.
"Kdo ti volá?" zeptal se Marek, ačkoliv nevím proč, když mi stejně zíral přes rameno.
"Kamarádka. Měly jsme… měly jsme se sejít…"
"Zvedni to a řekni jí, že ti do toho vlezlo něco opravdu neodkladného a že se omlouváš," poradil mi.
Asi tak dvě vteřiny jsem na něj zírala a pak jsem zmáčkla tlačítko se zeleným telefonkem.
"Ahoj Jitko," řekla jsem.
"No nazdar, kde jsi??" vydechla mi do telefonu udiveně. "Já proběhla celou kavárnu!"
"Já už tam totiž nejsem," sdělila jsem jí bezstarostně. "Musela jsem nečekaně odejít, je to fakt důležitý, moc mě to mrzí, já ti pak zavolám, jo?" vychrlila jsem. "Tak se měj, čau."
A položila jsem to. Usmál se na mě téměř pochvalně.
"Jsme tu."
Uvědomila jsem si, že jsme zastavili a tak jsem vystoupila jako ostatní. Byli jsme u nějakého velkého domu a mě se znovu ozval ten tlak v hlavě, tentokrát silněji, až se mi zamlžil zrak.
"Luiso?" promluvil na mě Marek.
"Co?" zamrkala jsem.
"Půjdeme dovnitř?"
Všimla jsem si, že ostatní už stojí u pootevřených dveří. Zabolelo mě za čelem, tak silně, že jsem nemohla odpovědět a musela si na hlavu přitisknout dlaň.
Na okamžik jsem vůbec nechtěla dovnitř, ale domů.
"Luiso," položil mi zlehka ruku na rameno.
Bolest přešla stejně rychle, jako se objevila a já šla s klidným svědomím dovnitř.
"Jsme skoro na místě," řekl mi Marek s úsměvem, když výtah zastavil a dveře mi otevřely výhled na další chodbu.
Naše kroky se rozléhaly po naleštěné podlaze z umělého mramoru, ten zvuk mi nebyl příjemný, ale naštěstí jsme nešli dlouho. Marek zaklepal na jedny bílé dveře.
"Vstupte," ozvalo se zevnitř.
Prostorná místnost byla zařízená jako nějaká kancelář, ale docela luxusní. Žádný zátěžový koberec, ale pořádný tlustý a měkký, stoly a skříně z masivu, sametové závěsy na oknech, kovový lustr, na stolech lampičky imitující první republiku.
Na okamžik jsem se zasekla téměř ve dveřích, ovládl mě nejasný pocit, že tady nemám co dělat.
Couvla jsem a narazila na Marka.
"To je v pořádku, Luiso, jdi dál," řekl mi.
Znepokojivý pocit byl zatlačen do pozadí a tak jsem ho poslechla a postoupila jsem dál do místnosti. Svítila tam jen velká stojací lampa a jedna malá lampička na pracovním stole, takže tam bylo větší šero než na chodbě.
Ve stínu stálo několik osob.
"Děkuji, Marku," promluvil muž uprostřed a udělal krok vpřed, do světla. Mohlo mu být kolem pětačtyřiceti, byl vysoký, měl hnědé delší vlasy a tvář zarostlou strništěm. Jeho nos vypadal zvláštně, jako by byl v minulosti několikrát zlomený a zase napravený. "Dobrý večer, Luiso."
Uvědomila jsem si, že jsem couvla, něco tu nehrálo, něco tu sakra nehrálo, ale jako bych měla v mozku clonu, která mi nedovolí přijít na důvod. Obrátila jsem hlavu a zadívala se na zavřené dveře kanceláře.
Oba muži, kteří s námi přijeli, zůstali kdesi na chodbě a mezi mnou a dveřmi stál jen Marek.
Ale ty dveře, zevnitř ne bílé, ale tmavě hnědé, mě lákaly, najednou se mi hrozně chtělo vzít za kliku a vypadnout z téhle divné kanceláře, kde mě cizí lidé znají jménem.
Neměla bych být tady. Neměla.
Marek mi zastoupil cestu, stáli jsme u sebe tak těsně, že se část našich těl dotýkala a já jsem k němu zvedla zmatený pohled.
"Jsi v pořádku," řekl. Nebyla to otázka, prostě to konstatoval a nejspíš měl pravdu.
Já jsem v pořádku, vždyť mi nic není.
Jsem v pořádku.
Nechápala jsem, proč mě před chvílí ovládl strach.
"Co kdyby ses posadila, Luiso?" promluvila žena ve středním věku, blonďatá a velmi štíhlá, která tam také stála a i ona postoupila blíž do světla lampy.
Marek kývl a moje hlava automaticky kývla taky.
Tak jo, posadím se.
Křeslo bylo měkké a velmi pohodlné, materiálem i barvou ladící k těžkým, zataženým závěsům. Opřela jsem se zády, usazená hluboko a zvědavým pohledem se dívala na ty lidi před sebou. Pohled, kterým mě sledovali oni, byl snad ještě zkoumavější.
Něco je špatně, ale co??
Nával nevolnosti, který vzápětí přišel zcela nečekaně, mě donutil se předklonit, tlak v hlavě byl tak velký, že jsem měla pocit, že mi za chvíli vytlačí oči ven z důlků.
"Bojuje," konstatoval ženský hlas suše. "Má silnou vůli."
"To má," souhlasil Marek za mými zády.
"To je dobře," řekl někdo další.
"Nezdá se mi, že by jí zrovna bylo dobře," zaskřípal mužský ironický hlas.
"Přestává to působit."
"Ano."
"To koneckonců vidíme."
Bolest ustala a zůstala jen panika. Zbrkle jsem se rozhlédla a zaťala ruce do měkkých opěrek.
"Proč… proč jsem… co tu sakra-" vykoktala jsem.
Byla jsem si jistá, že jsem sem šla dobrovolně, ale nemohla jsem se dopátrat důvodu, proč jsem to udělala?? Já musím být ale úplně blbá! Nechápala jsem to, prostě nechápala a ten zmatek spolu s panickou hrůzou, která mě jímala, byl ochromující.
Pokusila jsem se prudce zvednout, ale dvě velké mužské ruce na ramenou mě přimáčkly zpátky k opěradlu.
Moje panika zřejmě dosáhla svého vrcholu. Podvědomě jsem hledala v místnosti osobu s černými vlasy a v kožené bundě, protože on byl v poslední době u všech divných věcí, které se mi přihodily.
Tentokrát ale ne.
"Prosím," pípla jsem. "Prosím… neubližujte mi!"
"Nikdo ti nechce ublížit, Luiso," naklonil se ke mně blíž ten muž uprostřed. "Chceme si jen promluvit."
"Co? Promluvit?" papouškovala jsem. "Nechci si promluvit… chci jít domů, prosím… jak jsem se tady, do prdele, ocitla?!"
"Přišla jsi," sdělil mi hubený muž v černém svetru se splihlými černými vlasy. "Docela dobrovolně, zdá se."
Jenže on měl pravdu, já vážně přišla dobrovolně, což ze mě dělá asi největšího idiota na planetě.
"Ale… ale…" blekotala jsem, neschopná spojit jakékoli myšlenky do vět.
"Vidíte?" zvedl obočí hubeňour a podíval se na blondýnu. "Vaše umění dělá z lidí blbce. Já to říkám pořád."
Blondýna mu věnovala ledový pohled.
"Vy jste mě něčím zdrogovali!" došlo mi konečně. Výborně, je to čím dál horší.
"Ne," ujistil mě muž s křivým nosem a mírně se pousmál.
"Ale jo!" trvala jsem na svém. To už aspoň nějaký smysl dávalo. "Tys mi dal nějakou hnusnou drogu do kafe!" zvedla jsem hlavu k Markovi, stále stojícího za mnou. Nebo spíš nade mnou.
"Ne, nedal," odpověděl klidně. "Jak bych to asi udělal?" pousmál se samolibě. Pousmál se, hajzl!
"Nevím!" zaječela jsem skoro.
Skutečně jsem nevěděla, kdy by něco takového mohl udělat, ale v tuhle chvíli mi byly úplně ukradené nějaké logické souvislosti. Jenže na to, že jsem měla být něčím zdrogovaná, jsem si pamatovala každičký detail, nic nebylo zamlžené nebo nejasné.
Až na mé chování.
"Luiso, zkus se uklidnit, nic nebezpečného to nebylo," promluvila blondýna a zahleděla se na mě světlýma očima. "Jsem Helena Bachová, tohle je Matyáš Korn," ukázala vedle sebe, "a tohle Viktor Mostecký," kývla směrem k hubenému. "Všichni tři jsme Velmistři. Chtěli jsme jen, aby tvůj příchod sem měl hladší průběh, to je celé, proto to opatření. A jak říká Matyáš, chceme si jen promluvit."
Asi jsem ještě pořád na drogách, protože jinak si to nedovedu vysvětlit. Vůbec jim nerozumím!
"Promluvit o čem?? Já nic nevím! Museli jste si mě z někým strašně splést!" vyhrkla jsem překotně. "Ježišmarja… nejsem nikdo důležitej… vždyť já … já jen prodávám v knihkupectví!"
Už jsem ani nevnímala, co plácám za nesmysly, jen jsem se strašně bála.
"Rozhodně jsme se nespletli," ujistil mě Matyáš.
Čtvrtý člověk, kterého jsem si do té doby nevšímala, vystoupil do měkkého světla tak blízko, abych na něj dobře viděla.
"Ahoj, Luiso," řekl tichým hlasem, ve kterém zaznívalo napětí a jakási nervozita. "Pamatuješ si mě?"
"Ne!" zaúpěla jsem zoufale, ale nebyla to odpověď na otázku. "Ne, to ne!"
Pamatovala jsem si ho dobře.
Měl nevýrazně světlé, ježaté vlasy, brýle s tenkými obroučkami, jmenoval se Richard a já neměla v plánu ho už nikdy v životě potkat.
A jako obvykle můj plán nevyšel.
Viděli, že vím.
"Co ode mě chcete?" vypravila jsem ze sebe přidušeně, vmáčklá vší silou do křesla.
Podívali se po sobě, tak zvláštně a výmluvně.
Muž představený jako Viktor mi věnoval drobný úšklebek.
"Vítej v Pavilonu 36, dítě."

1. kapitola - Pavilon 36 (1.část)

8. května 2013 v 22:17 | Morigan |  Všechna moje prokletí
Natažená přes stůl jsem lovila tašku, která mi zase zapadla až pod roztopený radiátor. Moje kolegyně Andrea právě dorazila, aby za mě vzala poslední hodinu mojí směny v obchodě, protože mě čekala romantická večeře - tedy romantická aspoň v rámci mých možností.
Zbývala mi poslední čtvrthodina, ale krámek byl stejně liduprázdný.
Až doteď.
Zvonek u vstupních dveří pronikavě cinkl, já se zvedla a praštila se do hlavy o kohoutek topení.
Polohlasně jsem zaklela.
"Beru i tu tvou čtvrt hodinu," vyhrkla Andrea důrazným šeptem. "Právě do obchodu vešel nádhernej chlap!"
"To říkáš skoro o každým," prohlásila jsem s dlaní připlácnutou na hlavě. "Minule jsi mi ukazovala černocha s lenonkama!"
"Ale na tohohle se kouknout musíš, je fakt krutě sexy! Dobrý den!"
Poslední slova už byla řečena nahlas a dostatečně medovým hlasem, když vplula k pultu s pokladnou.
Vytáhla jsem tašku, kontrolovala, jestli z ní něco nevypadlo a pak se přece jen zvedla, abych se zpoza dveří podívala.
Sexy byl, ale když zvedl hlavu od knihy, ve které zrovna listoval, došlo mi, že jsem ho už někdy viděla.
Trvalo mi asi tak tři vteřiny, než jsem si uvědomila, odkud ho znám a v tu chvíli jsem skočila za dveře tak rychle, že by na mě mohl být pyšný i James Bond.
Na pár okamžiků jsem přestala dýchat a zírala na protější zeď z vykulenýma očima.
Ne, to nemůže být on. Je mu jen podobnej, vždyť jsem se na něj ani pořádně nepodívala! Ne každej černovlasej chlap v kožený bundě musí bejt…
Abych si byla jistá, musela bych se podívat ještě jednou, jenže už stál u pokladny, takže by mě mohl zahlédnout.
Slyšela jsem Andreu, jak s ním flirtuje, i jeho hlas, který jí se smíchem něco odpovídal a ani jsem nevnímala jednotlivá slova, protože se mi v mozku střídaly obrazy, které jsem se tři měsíce snažila vymazat z paměti.
Hřbitov, vítr, náhrobek s andělem, vlhká hlína a tesáky… tesáky…
Dostala jsem se do fáze, kdy jsem dokázala věřit, že celá ta hřbitovní událost byla jen nějaká emoční halucinace nebo co, že se to vlastně nestalo, ale stačilo zahlédnout povědomou tvář a bylo to tu zas.
"Na shledanou," zašvitořila Andrea.
"Na shledanou, hezký večer," ozvala se odpověď mužským hlasem od dveří, vzápětí následovaná cinknutím zvonku.
Zpanikařila jsem a nepokrytě vyskočila ven, ale už jsem zahlédla jen kus bundy mizející za sklem dveří.
"Do prdele!" zanadávala jsem. Naštěstí mě Andrea moc nevnímala.
"Ach jo, ten byl! Kdybys viděla ten jeho pohled," vzdychla si.
Rozhodla jsem se během vteřiny, popadla jsem do jedné ruky tašku a do druhé kabát.
"Musím už jít!" zvolala jsem.
"Jasně, pozdravuj Honzu a užijte si to," kývla. "Ahoj."
"Ahoj," navlíkla jsem na sebe kabát v rekordní rychlosti cestou od pokladny k hlavním dveřím.
Ovanul mě ledový vlhký vzduch a já se rozhlédla, vysoká postava v černé bundě s kožešinovým límcem právě mizela na rohu ulice.
Přešlápla jsem na místě, ještě jsem měla šanci se na to úplně vykašlat, využít časového předstihu, zamířit do bytu a na večeři s Honzou se hezky upravit.
Ještě jsem mohla…
"Sakra!" kopla jsem vztekle do obrubníku a vyrazila Bruselskou směrem za ním.
Zkrátka mi to nedalo, musela jsem někde pod lampou nebo v odrazu světel z výlohy zahlédnout jeho tvář, ujistit se, že to nebyl on a pak jít teprve domů. Ač jsem si v duchu nadávala, musela jsem.
Klusala jsem po chodníku, snažila se, aby moje boty vydávaly co nejtišší zvuk a rozhlížela jsem se.
Trvalo mi nějakou chvilku, než jsem zjistila, kterou ulicí se vydal, kráčel celkem rychle, musela jsem natáhnout krok.
Jenže pořád jsem z něj neviděla víc, než jeho záda.
Budu ho muset nějak doběhnout… nebo mu nadběhnout, nebo co já vím.
Když zahnul dolů do Záhřebské a z nebe začal padat ledový únorový déšť, začala jsem o svém šíleném nápadu pochybovat.
Co mě to zase popadlo, copak si nemůžu pomoct? To mi to jednou nestačilo?? Co na něm chci vlastně vidět, vždyť já ho nejspíš ani nepoznám, i když mu zasvítí světlo do tváře, copak si pamatuju jeho obličej??
Pod vlivem vylidněné ulice plné stínů jsem vytáhla z tašky svůj pepřový sprej a skryla si jej do dlaně. Ještě nikdy jsem ho nepoužila, ale už stokrát jsem ho takhle držela, dodával mi pocit jistoty.
Dám tomu ještě pět minut, pak se otočím a vypadnu odtud, rozhodla jsem se.
Déšť byl nepříjemný, začaly mě zábst ruce, protože rukavice jsem si zapomněla v obchodě a bylo mi jasné, že brzy budu mít mokro ve svých semišových botách.
No bezva. Proč nikdy nevyhraje můj rozum, když si něco šíleného usmyslím? To je fakt moje prokletí.
Zastavila jsem se, protože jsem si právě uvědomila, že ho nikde nevidím.
Co?! Před chvílí tu byl!
Musel zahnout do podchodu, což znamená, že tam buď bydlí, nebo je to průchozí.
Ani jedna možnost se mi nelíbila.
Podchod byl tichý a temný, ale přesto jsem udělala pár nejistých kroků směrem do té tmy, jen pro jistotu. Napínala jsem zrak a naslouchala, ale nic neobvyklého se nestalo.
Fajn. Kašlu na to a jdu domů, rozhodla jsem se definitivně.
Obrátila jsem se, abych vykročila zpátky na ulici.
"Sleduješ mě?"
Jen tichý hlas a pobavený, nevěřícný tón, ale bylo to horší, než kdyby na mě vybafl.
Vyjekla jsem a máchla pravou rukou, ale než jsem si stihla rozmyslet, jestli mu ten pepřák opravdu nastříkám do obličeje, držel mi zápěstí tak šikovně, že jsem nemohla zmáčknout, ani kdybych si vykloubila zápěstí.
A stačila mu k tomu jedna ruka.
Místo toho, abych ho aspoň kopla do holeně nebo se o něco pokusila jsem na něj nehybně zírala. Stáli jsme na rohu podchodu a ulice, takže na něj dopadalo bledé světlo pouliční lampy a já absolutně nechápala, jak jsem si někdy mohla myslet, že bych si nebyla jistá nebo že bych nepoznala jeho tvář.
Poznala, do každého detailu.
A podle jeho výrazu jsem věděla, že i on dobře poznal mě.
Ta situace byla děsivá, nečitelná a zdála se mi dost bezvýchodná.
"Příjemné únorové počasí, že? Akorát na příjemnou večerní procházku. Sleduješ mě?" zopakoval.
"Já… n-ne… já jen… š-šla jsem jen…"
"Nechci ti do toho kecat, ale na sledování nejsi dobře vybavená. Tedy myslím tím tvoje oblečení, Sněhurko, ostatní tvoje vybavení se zdá být v pořádku," sdělil mi s úšklebkem a vykroutil mi z prstů oblou nádobku. Ani jsem se moc nebránila.
Chtělo se mi říct, že ta co se obléká do červeného, je Karkulka, ale mlčela jsem. Měla jsem pocit, že už ze sebe nevypravím nikdy nic, co by dávalo smysl a tak jsem jen překřížila ruce přes hrudník v jakémsi marném obranném gestu.
Co sakra dělá v Praze? Co sakra vůbec dělá v mé blízkosti??
Už jsem nějak nebrala v potaz, že to já jsem pronásledovala jeho.
"Odkdy si slečny z knihkupectví hrajou po večerech na tajný agentky?" pohazoval si mým pepřákem.
"Co?!" hrklo ve mně. "Ty víš… ty jsi mě-"
Pokrčil rameny a věnoval mi posměšný úsměv s přimhouřenýma černýma očima. Aspoň teď a tady vypadaly černé.
Pokoušely se o mě mdloby. Takže on si mě v obchodě všiml a prostě si se mnou jen tak hrál. Proč mě to udivuje? Tohle setkání je proti našemu prvnímu ještě dost normální.
Tedy zatím.
"Takže ses za mnou vydala protože…?" zvedl obočí a vyžadoval, abych jeho větu doplnila.
Fakt se mi nechtělo.
"Já už musím jít," prohlásila jsem a pokusila se rychle proklouznout kolem něj s vědomím, ať si ten pepřák klidně nechá.
"Počkej, počkej," chytil mě za rukáv. "Jestli jsi ode mě něco chtěla, nestyď se to říct," stáhl mě k sobě. "Možná dokážu tvým tužbám vyhovět."
Měla jsem pocit, že moje vnitřnosti jsou jedna velká křeč.
Dvě někonečné vteřiny na mě upíral ty svoje oči a pak se upřímně rozesmál. "Kdyby ses teď mohla vidět!"
Naštvaně jsem vytrhla svůj rukáv z jeho sevření, ale ve skutečnosti se mi poněkud ulevilo, že to nemyslel vážně.
Vyrazila jsem dolů ulicí.
Věděla jsem, že jde za mnou a přála jsem si být někde na více zalidněném místě, nejlépe na Václaváku.
"Říkám ti nech mě na pokoji!"
"Tys pronásledovala mě."
"Budu křičet!" varovala jsem ho, což bylo poněkud absurdní, protože mi ve skutečnosti nic nedělal, prostě za mnou šel. Teď už spíš vedle mě.
"No a?"
"Nemáš něco jinýho na práci?!" ruply mi nervy. "Dneska nehoníš upíry?!"
Tak za tohle bych si nejradši jednu vrazila a pak se ještě nakopla, kdyby to šlo.
Napjatě jsem pozorovala jeho kamenný výraz.
Zcela nemístně mi proběhlo hlavou, že na takovou tvář, jako má on, se opravdu nedá jen tak zapomenout.
"Ne," odpověděl mi. "Upíry lovím hodně zřídka, je to spíš výjimka."
Ze způsobu, jakým řekl "lovím", mě zamrazilo, vůbec jsem nechtěla, aby mi odpovídal na mojí stupidní otázku a také jsem se tak tvářila.
Zoufale.
"Jsou mnohem horší věci, než upíři," pokračoval přesto, pomalu a tiše.
Věta dozněla a zůstala viset mezi námi, dívali jsme se na sebe, jako bychom si toho měli říct mnohem víc.
Nevím, proč jsem ten divný pocit měla, nic jsem od něj slyšet něchtěla.
Ani o upírech, ani o jiných věcech. Děsil mě, byl tajemný, nebezpečný, šílený a absolutně nevyzpytatelný a já bych rychle měla najít nejbližší dav a zmizet v něm.
Pořád si o něm myslím, že je psychopat.
Prohlížel si mě tak nějak zvědavě, zkoumavě, jako bych snad byla nějaký vědecký objekt.
"Tohle nechci poslouchat," rozhodla jsem se být radikální.
Ulevilo se mi, když jsem se otočila a neviděla ho.
"Hej, Lízo!"
Na zvuk hlasu jsem zareagovala instinktivně a jen tak tak jsem stihla zachytit nádobku s pepřákem, kterou mi hodil. Nebylo to vůbec elegantní.
"Jsem Luisa!" odsekla jsem naštvaně.
Usmál se na mě, pomalu a sarkasticky.
Nejradši bych mu nastříkala pepřák přímo do toho úsměvu, ale i když byl neskutečně protivný, nebyl už tak děsivý.
"Hele," prohlásila jsem s náhlou touhou po upřímnosti. "Není to nic osobního, ale budu fakt ráda, když už se my dva nepotkáme."
Díval se na mě divným, shovívavým a zároveň nesmírně pobaveným pohledem, kterému jsem vůbec nerozuměla.
Ani mu rozumět nechci, usoudila jsem v duchu a odvrátila se od něj.
"Měj se," řekl. I v hlase měl potlačovaný smích.
Psychopat, připoměla jsem si. Proč by jeho chování mělo mít logiku.
Šla jsem pryč, pořád trochu napjatá, ale už na mě nic nevolal a dokonce za mnou ani nešel.
Vážně se mi ulevilo. Trvalo to ale jen do chvíle, než jsem na Míráku na velkých hodinách zjistila, že mám jen pět minut na to dojet tam, kam to odsud potrvá nejmíň dvacet.
Stihla jsem to za rekordních 19 minut, kdy jsem vletěla v rozepnutém kabátu do dveří kobyliské restaurace, kde jsme měli s Honzou přesně před třemi roky první rande.
Musela jsem vypadat hůř, než jsem si myslela, protože dokonce vstal od stolu, s mírně šokovaným výrazem.
"Miláčku, promiň, že jdu pozdě!" vychrlila jsem hned.
"To nic, já už si zvykl," řekl s narážkou na mé věčné opozdilství.
"Jo, jenže já zrovna dneska chtěla přijít včas!" odvětila jsem a mrzelo mě to, stejně jako jeho poznámka.
"To nevadí," usmál se. Měl černou košili a blonďaté krátké vlasy upravené do roztomilého účesu. Dal si záležet a moc mu to slušelo, což tvořilo ještě větší kontrast k tomu, jak jsem vypadala já.
"To vadí," usedla jsem na židli zamračeně.
"Něco nevyšlo? Andrea přišla pozdě?" zajímal se a podal mi přes stůl jídelní lístek.
"Ne-e… všechno dobrý."
Jenom jsem blbá.
Měla bych se snažit, aby to nebylo tak zřetelné.

* * *