1. kapitola - Pavilon 36 (1.část)

8. května 2013 v 22:17 | Morigan |  Všechna moje prokletí
Natažená přes stůl jsem lovila tašku, která mi zase zapadla až pod roztopený radiátor. Moje kolegyně Andrea právě dorazila, aby za mě vzala poslední hodinu mojí směny v obchodě, protože mě čekala romantická večeře - tedy romantická aspoň v rámci mých možností.
Zbývala mi poslední čtvrthodina, ale krámek byl stejně liduprázdný.
Až doteď.
Zvonek u vstupních dveří pronikavě cinkl, já se zvedla a praštila se do hlavy o kohoutek topení.
Polohlasně jsem zaklela.
"Beru i tu tvou čtvrt hodinu," vyhrkla Andrea důrazným šeptem. "Právě do obchodu vešel nádhernej chlap!"
"To říkáš skoro o každým," prohlásila jsem s dlaní připlácnutou na hlavě. "Minule jsi mi ukazovala černocha s lenonkama!"
"Ale na tohohle se kouknout musíš, je fakt krutě sexy! Dobrý den!"
Poslední slova už byla řečena nahlas a dostatečně medovým hlasem, když vplula k pultu s pokladnou.
Vytáhla jsem tašku, kontrolovala, jestli z ní něco nevypadlo a pak se přece jen zvedla, abych se zpoza dveří podívala.
Sexy byl, ale když zvedl hlavu od knihy, ve které zrovna listoval, došlo mi, že jsem ho už někdy viděla.
Trvalo mi asi tak tři vteřiny, než jsem si uvědomila, odkud ho znám a v tu chvíli jsem skočila za dveře tak rychle, že by na mě mohl být pyšný i James Bond.
Na pár okamžiků jsem přestala dýchat a zírala na protější zeď z vykulenýma očima.
Ne, to nemůže být on. Je mu jen podobnej, vždyť jsem se na něj ani pořádně nepodívala! Ne každej černovlasej chlap v kožený bundě musí bejt…
Abych si byla jistá, musela bych se podívat ještě jednou, jenže už stál u pokladny, takže by mě mohl zahlédnout.
Slyšela jsem Andreu, jak s ním flirtuje, i jeho hlas, který jí se smíchem něco odpovídal a ani jsem nevnímala jednotlivá slova, protože se mi v mozku střídaly obrazy, které jsem se tři měsíce snažila vymazat z paměti.
Hřbitov, vítr, náhrobek s andělem, vlhká hlína a tesáky… tesáky…
Dostala jsem se do fáze, kdy jsem dokázala věřit, že celá ta hřbitovní událost byla jen nějaká emoční halucinace nebo co, že se to vlastně nestalo, ale stačilo zahlédnout povědomou tvář a bylo to tu zas.
"Na shledanou," zašvitořila Andrea.
"Na shledanou, hezký večer," ozvala se odpověď mužským hlasem od dveří, vzápětí následovaná cinknutím zvonku.
Zpanikařila jsem a nepokrytě vyskočila ven, ale už jsem zahlédla jen kus bundy mizející za sklem dveří.
"Do prdele!" zanadávala jsem. Naštěstí mě Andrea moc nevnímala.
"Ach jo, ten byl! Kdybys viděla ten jeho pohled," vzdychla si.
Rozhodla jsem se během vteřiny, popadla jsem do jedné ruky tašku a do druhé kabát.
"Musím už jít!" zvolala jsem.
"Jasně, pozdravuj Honzu a užijte si to," kývla. "Ahoj."
"Ahoj," navlíkla jsem na sebe kabát v rekordní rychlosti cestou od pokladny k hlavním dveřím.
Ovanul mě ledový vlhký vzduch a já se rozhlédla, vysoká postava v černé bundě s kožešinovým límcem právě mizela na rohu ulice.
Přešlápla jsem na místě, ještě jsem měla šanci se na to úplně vykašlat, využít časového předstihu, zamířit do bytu a na večeři s Honzou se hezky upravit.
Ještě jsem mohla…
"Sakra!" kopla jsem vztekle do obrubníku a vyrazila Bruselskou směrem za ním.
Zkrátka mi to nedalo, musela jsem někde pod lampou nebo v odrazu světel z výlohy zahlédnout jeho tvář, ujistit se, že to nebyl on a pak jít teprve domů. Ač jsem si v duchu nadávala, musela jsem.
Klusala jsem po chodníku, snažila se, aby moje boty vydávaly co nejtišší zvuk a rozhlížela jsem se.
Trvalo mi nějakou chvilku, než jsem zjistila, kterou ulicí se vydal, kráčel celkem rychle, musela jsem natáhnout krok.
Jenže pořád jsem z něj neviděla víc, než jeho záda.
Budu ho muset nějak doběhnout… nebo mu nadběhnout, nebo co já vím.
Když zahnul dolů do Záhřebské a z nebe začal padat ledový únorový déšť, začala jsem o svém šíleném nápadu pochybovat.
Co mě to zase popadlo, copak si nemůžu pomoct? To mi to jednou nestačilo?? Co na něm chci vlastně vidět, vždyť já ho nejspíš ani nepoznám, i když mu zasvítí světlo do tváře, copak si pamatuju jeho obličej??
Pod vlivem vylidněné ulice plné stínů jsem vytáhla z tašky svůj pepřový sprej a skryla si jej do dlaně. Ještě nikdy jsem ho nepoužila, ale už stokrát jsem ho takhle držela, dodával mi pocit jistoty.
Dám tomu ještě pět minut, pak se otočím a vypadnu odtud, rozhodla jsem se.
Déšť byl nepříjemný, začaly mě zábst ruce, protože rukavice jsem si zapomněla v obchodě a bylo mi jasné, že brzy budu mít mokro ve svých semišových botách.
No bezva. Proč nikdy nevyhraje můj rozum, když si něco šíleného usmyslím? To je fakt moje prokletí.
Zastavila jsem se, protože jsem si právě uvědomila, že ho nikde nevidím.
Co?! Před chvílí tu byl!
Musel zahnout do podchodu, což znamená, že tam buď bydlí, nebo je to průchozí.
Ani jedna možnost se mi nelíbila.
Podchod byl tichý a temný, ale přesto jsem udělala pár nejistých kroků směrem do té tmy, jen pro jistotu. Napínala jsem zrak a naslouchala, ale nic neobvyklého se nestalo.
Fajn. Kašlu na to a jdu domů, rozhodla jsem se definitivně.
Obrátila jsem se, abych vykročila zpátky na ulici.
"Sleduješ mě?"
Jen tichý hlas a pobavený, nevěřícný tón, ale bylo to horší, než kdyby na mě vybafl.
Vyjekla jsem a máchla pravou rukou, ale než jsem si stihla rozmyslet, jestli mu ten pepřák opravdu nastříkám do obličeje, držel mi zápěstí tak šikovně, že jsem nemohla zmáčknout, ani kdybych si vykloubila zápěstí.
A stačila mu k tomu jedna ruka.
Místo toho, abych ho aspoň kopla do holeně nebo se o něco pokusila jsem na něj nehybně zírala. Stáli jsme na rohu podchodu a ulice, takže na něj dopadalo bledé světlo pouliční lampy a já absolutně nechápala, jak jsem si někdy mohla myslet, že bych si nebyla jistá nebo že bych nepoznala jeho tvář.
Poznala, do každého detailu.
A podle jeho výrazu jsem věděla, že i on dobře poznal mě.
Ta situace byla děsivá, nečitelná a zdála se mi dost bezvýchodná.
"Příjemné únorové počasí, že? Akorát na příjemnou večerní procházku. Sleduješ mě?" zopakoval.
"Já… n-ne… já jen… š-šla jsem jen…"
"Nechci ti do toho kecat, ale na sledování nejsi dobře vybavená. Tedy myslím tím tvoje oblečení, Sněhurko, ostatní tvoje vybavení se zdá být v pořádku," sdělil mi s úšklebkem a vykroutil mi z prstů oblou nádobku. Ani jsem se moc nebránila.
Chtělo se mi říct, že ta co se obléká do červeného, je Karkulka, ale mlčela jsem. Měla jsem pocit, že už ze sebe nevypravím nikdy nic, co by dávalo smysl a tak jsem jen překřížila ruce přes hrudník v jakémsi marném obranném gestu.
Co sakra dělá v Praze? Co sakra vůbec dělá v mé blízkosti??
Už jsem nějak nebrala v potaz, že to já jsem pronásledovala jeho.
"Odkdy si slečny z knihkupectví hrajou po večerech na tajný agentky?" pohazoval si mým pepřákem.
"Co?!" hrklo ve mně. "Ty víš… ty jsi mě-"
Pokrčil rameny a věnoval mi posměšný úsměv s přimhouřenýma černýma očima. Aspoň teď a tady vypadaly černé.
Pokoušely se o mě mdloby. Takže on si mě v obchodě všiml a prostě si se mnou jen tak hrál. Proč mě to udivuje? Tohle setkání je proti našemu prvnímu ještě dost normální.
Tedy zatím.
"Takže ses za mnou vydala protože…?" zvedl obočí a vyžadoval, abych jeho větu doplnila.
Fakt se mi nechtělo.
"Já už musím jít," prohlásila jsem a pokusila se rychle proklouznout kolem něj s vědomím, ať si ten pepřák klidně nechá.
"Počkej, počkej," chytil mě za rukáv. "Jestli jsi ode mě něco chtěla, nestyď se to říct," stáhl mě k sobě. "Možná dokážu tvým tužbám vyhovět."
Měla jsem pocit, že moje vnitřnosti jsou jedna velká křeč.
Dvě někonečné vteřiny na mě upíral ty svoje oči a pak se upřímně rozesmál. "Kdyby ses teď mohla vidět!"
Naštvaně jsem vytrhla svůj rukáv z jeho sevření, ale ve skutečnosti se mi poněkud ulevilo, že to nemyslel vážně.
Vyrazila jsem dolů ulicí.
Věděla jsem, že jde za mnou a přála jsem si být někde na více zalidněném místě, nejlépe na Václaváku.
"Říkám ti nech mě na pokoji!"
"Tys pronásledovala mě."
"Budu křičet!" varovala jsem ho, což bylo poněkud absurdní, protože mi ve skutečnosti nic nedělal, prostě za mnou šel. Teď už spíš vedle mě.
"No a?"
"Nemáš něco jinýho na práci?!" ruply mi nervy. "Dneska nehoníš upíry?!"
Tak za tohle bych si nejradši jednu vrazila a pak se ještě nakopla, kdyby to šlo.
Napjatě jsem pozorovala jeho kamenný výraz.
Zcela nemístně mi proběhlo hlavou, že na takovou tvář, jako má on, se opravdu nedá jen tak zapomenout.
"Ne," odpověděl mi. "Upíry lovím hodně zřídka, je to spíš výjimka."
Ze způsobu, jakým řekl "lovím", mě zamrazilo, vůbec jsem nechtěla, aby mi odpovídal na mojí stupidní otázku a také jsem se tak tvářila.
Zoufale.
"Jsou mnohem horší věci, než upíři," pokračoval přesto, pomalu a tiše.
Věta dozněla a zůstala viset mezi námi, dívali jsme se na sebe, jako bychom si toho měli říct mnohem víc.
Nevím, proč jsem ten divný pocit měla, nic jsem od něj slyšet něchtěla.
Ani o upírech, ani o jiných věcech. Děsil mě, byl tajemný, nebezpečný, šílený a absolutně nevyzpytatelný a já bych rychle měla najít nejbližší dav a zmizet v něm.
Pořád si o něm myslím, že je psychopat.
Prohlížel si mě tak nějak zvědavě, zkoumavě, jako bych snad byla nějaký vědecký objekt.
"Tohle nechci poslouchat," rozhodla jsem se být radikální.
Ulevilo se mi, když jsem se otočila a neviděla ho.
"Hej, Lízo!"
Na zvuk hlasu jsem zareagovala instinktivně a jen tak tak jsem stihla zachytit nádobku s pepřákem, kterou mi hodil. Nebylo to vůbec elegantní.
"Jsem Luisa!" odsekla jsem naštvaně.
Usmál se na mě, pomalu a sarkasticky.
Nejradši bych mu nastříkala pepřák přímo do toho úsměvu, ale i když byl neskutečně protivný, nebyl už tak děsivý.
"Hele," prohlásila jsem s náhlou touhou po upřímnosti. "Není to nic osobního, ale budu fakt ráda, když už se my dva nepotkáme."
Díval se na mě divným, shovívavým a zároveň nesmírně pobaveným pohledem, kterému jsem vůbec nerozuměla.
Ani mu rozumět nechci, usoudila jsem v duchu a odvrátila se od něj.
"Měj se," řekl. I v hlase měl potlačovaný smích.
Psychopat, připoměla jsem si. Proč by jeho chování mělo mít logiku.
Šla jsem pryč, pořád trochu napjatá, ale už na mě nic nevolal a dokonce za mnou ani nešel.
Vážně se mi ulevilo. Trvalo to ale jen do chvíle, než jsem na Míráku na velkých hodinách zjistila, že mám jen pět minut na to dojet tam, kam to odsud potrvá nejmíň dvacet.
Stihla jsem to za rekordních 19 minut, kdy jsem vletěla v rozepnutém kabátu do dveří kobyliské restaurace, kde jsme měli s Honzou přesně před třemi roky první rande.
Musela jsem vypadat hůř, než jsem si myslela, protože dokonce vstal od stolu, s mírně šokovaným výrazem.
"Miláčku, promiň, že jdu pozdě!" vychrlila jsem hned.
"To nic, já už si zvykl," řekl s narážkou na mé věčné opozdilství.
"Jo, jenže já zrovna dneska chtěla přijít včas!" odvětila jsem a mrzelo mě to, stejně jako jeho poznámka.
"To nevadí," usmál se. Měl černou košili a blonďaté krátké vlasy upravené do roztomilého účesu. Dal si záležet a moc mu to slušelo, což tvořilo ještě větší kontrast k tomu, jak jsem vypadala já.
"To vadí," usedla jsem na židli zamračeně.
"Něco nevyšlo? Andrea přišla pozdě?" zajímal se a podal mi přes stůl jídelní lístek.
"Ne-e… všechno dobrý."
Jenom jsem blbá.
Měla bych se snažit, aby to nebylo tak zřetelné.

* * *
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama