1. kapitola - Pavilon 36 (2.část)

8. května 2013 v 22:26 | Morigan |  Všechna moje prokletí

* * *
Venku za okny kavárny to rozhodně nevypadalo na pokročilý březen, spolu s blížícím se soumrakem a rozsvěcujícími se lampami to spíš vyvolávalo dojem podzimu. Ne, že by mi na tom nějak záleželo, když jsem seděla tady, četla si a pila kafe.
"Nevadilo by, kdybych si přisedl?" ozvalo se nade mnou hlubokým hlasem.
Zvedla jsem hlavu od knihy a tvářila se dost překvapeně.
"Prosím?"
"Jestli si můžu přisednout," zopakoval trpělivě a usmál se.
Dívala jsem se na něj, jako kdyby mluvil japonsky, ale on to asi myslel vážně, prostě tam stál a vypadal jako model z pláže Miami Beach.
Neznámý chlap.
"Čekám na kamarádku," vysvětlila jsem mírně odmítavým hlasem a doufala jsem, že se dovtípí. "Přijde každou chvíli."
"Tak si zkrátíme čekání," pokrčil zlehka rameny, posadil se na volnou židli a postavil na stolek svůj vlastní hrnek s kávou, hned vedle mého.
Dost jsem zpozorněla a sevřela pevněji hrnek i knížku. Od mého nepovedeného pokusu o sledování uplynul skoro měsíc, ale já jsem si slíbila, že budu opravdu opatrná a to jsem hodlala dodržet.
I když možná bylo lichotivé, že mě jen tak oslovil někdo, kdo vypadá tak dobře, můj tip to nebyl, takže mi nedělalo problém ho odmítnout.
"Hele!" prohlásila jsem razantně a zaklapla knížku. "Já tu na někoho čekám."
"Já vím, na kamarádku," přikývl s pobaveným úsměvem na tom svém opáleném obličeji.
Určitě chodí do solárka, nikdo není takhle opálený v březnu! pomyslela jsem si se zadostiučiněním a úplně zbytečně.
"O co ti jde?" zamračila jsem se nepřátelsky.
"Ty jdeš hned k věci, co?" usmál se pobaveně.
Zapřemýšlela jsem, jestli už mu někdo někdy polil kafem to jeho triko Lacoste a džíny Wrangler a jestli bych zvládla polít obojí jedním hrnkem.
"Snažíš se zbytečně," ušklíbla jsem se.
"Myslíš?" zvedl obočí a posunul se i s židlí blíž, jen o pár centimetrů, ale i tak se naše kolena pod stolem dotkla.
Jen na vteřinu, než jsem dala najevo znechucení a odsunula se.
"Málokdy se snažím zbytečně," položil lokty na stolek a zadíval se mi do očí dlouhým, pronikavým pohledem.
Jaké měl oči nevím, ale odtrhnout se od nich bylo neskutečně těžké.
"Připadám ti otravný?" zeptal se zvědavě.
Jo, to teda jo! hrnulo se mi na jazyk, ale přes rty to nějak nechtělo přejít. Chvíli jsem s tím bojovala.
Pak jsem si uvědomila, že mi vlastně zas tak hrozně otravný nepřipadá, i když jsem to nechápala.
"Ne, vlastně… tolik ne," odpověděla jsem nakonec váhavě.
"To jsem rád," usmál se a prohrábl si blonďaté vlasy ostříhané do pánského mikáda. "Já jsem Marek," napřáhl ke mně ruku.
Neměla jsem v plánu se mu představovat, ale stejně jsem nabízenou ruku stiskla. "Luisa," řekla jsem. Podržel mou ruku déle a kupodivu jsem z toho neměla nepříjemný pocit.
"Kamarádka má zpoždění?" zeptal se a upil z hrnku.
"Čtvrt hodiny," vykecala jsem mu hned a zase jsem se v duchu podivila, proč to říkám.
"Tak to bys zatím se mnou mohla jít ven," navrhl nenuceně.
"To bych teda n-!" vyhrkla jsem, asi cosi mě zastavilo. Jako bych nevěděla, jak se to vyslovuje dál.
Proč bych vlastně nemohla jí ven, usoudila jsem poklidně.
"Mohla," přikývla jsem váhavě.
Jeho úsměv se prohloubil. "Myslel jsem si to," řekl. "Ale nejdřív si v klidu dopijeme kafe," dodal a sám mi šel příkladem.
Zhltla jsem svoje vlažné presso na dva doušky, vstal ze židle a já taky.
Cítila jsem se zvláštně, jako by mě něco tlačilo pod čelem, až jsem musela několikrát za sebou zamrkat.
"Musím zaplatit to kafe," došlo mi.
"Postarám se o to," uklidnil mě a mávl na číšníka způsobem, který asi žádného číšníka nepotěší.
Nechala jsem si pomoct do kabátu a zamířila s ním ke schodům vedoucím z kavárny. Kdesi hluboko v nitru mě dloubal pocit, že něco není úplně v pořádku, ale nemohla jsem zkrátka přijít na to, co to je, protože jsem se jinak cítila spokojeně, až téměř bezstarostně.
I přes údaje v kalendáři se počasí ještě jaru neblížilo, ale Marek neměl žádný kabát nebo bundu, šel ven jen v tom svém značkovém tričku, ale nevypadal, že by mu byla zima.
Krátce se rozhlédl po setmělé ulici.
"Chtěl bych ti něco ukázat, Luiso, ale je to daleko. Nevadilo by ti, kdybychom tam dojeli autem?" zeptal se opět a zkoumavě se na mě zadíval.
Jeho hluboký hlas jako by mi duněl v hlavě ještě chvilku po tom, co domluvil.
"No…" zaváhala jsem. Zaškrábalo mě v krku, jako by mě něco dusilo, musela jsem si několikrát odkašlat. "Nevím," vyslovila jsem těžce. "Možná to není… nejlepší…nápad?"
Konec mé věty byl tázavý, protože jsem najednou nechápala, proč bych vlastně nemohla tím autem jet. Brání mi v tom něco? Ne, vlastně ne. Proč bych nejela, chci jet, ujistila jsem se najednou.
"Nebo… jo," přikývla jsem. "Proč ne."
Zdál se být spokojený a já byla taky.
Nasedli jsme do velkého tmavého Mondea, na zadní sedačky, protože na těch předních už někdo seděl.
"To je Luisa," řekl Marek. Oba, řidič i jeho spolujezdec se k nám naráz otočili.
"Ahoj," řekla jsem.
"Ahoj Luiso," odpověděl mi spolujezdec a pak věnoval Markovi úsměv a uznalé pokývnutí. "Dobrá práce."
Neměla jsem tušení, co to znamená, ale bylo mi to upřímně jedno. Řidič neřekl nic a já jsem se usadila hlouběji do pohodlné sedačky, kam mě beztak zatlačilo jeho razantní šlápnutí na plyn.
Přes zatmavená okna vypadaly ulice, kterými jsme jeli, jen jako změť pouličních světel a odrazů od vlhkého asfaltu silnice, moc jsem neřešila, kudy se ubíráme. Měla jsem v hlavě zvláštní, příjemné prázdno, dokud mi nezazvonil mobil.
Prostor auta naplnila mobilem zdegenerovaná melodie Don´t worry, be happy, takže mi bylo jasné, že volá Jitka a její jméno také netrpělivě blikalo na displeji.
Nějak mě to zmátlo a chvilku jsem nechápavě zírala na telefon a snažila se vymyslet, proč mám neodbytný dojem, že je něco špatně a že mám být někde jinde.
"Kdo ti volá?" zeptal se Marek, ačkoliv nevím proč, když mi stejně zíral přes rameno.
"Kamarádka. Měly jsme… měly jsme se sejít…"
"Zvedni to a řekni jí, že ti do toho vlezlo něco opravdu neodkladného a že se omlouváš," poradil mi.
Asi tak dvě vteřiny jsem na něj zírala a pak jsem zmáčkla tlačítko se zeleným telefonkem.
"Ahoj Jitko," řekla jsem.
"No nazdar, kde jsi??" vydechla mi do telefonu udiveně. "Já proběhla celou kavárnu!"
"Já už tam totiž nejsem," sdělila jsem jí bezstarostně. "Musela jsem nečekaně odejít, je to fakt důležitý, moc mě to mrzí, já ti pak zavolám, jo?" vychrlila jsem. "Tak se měj, čau."
A položila jsem to. Usmál se na mě téměř pochvalně.
"Jsme tu."
Uvědomila jsem si, že jsme zastavili a tak jsem vystoupila jako ostatní. Byli jsme u nějakého velkého domu a mě se znovu ozval ten tlak v hlavě, tentokrát silněji, až se mi zamlžil zrak.
"Luiso?" promluvil na mě Marek.
"Co?" zamrkala jsem.
"Půjdeme dovnitř?"
Všimla jsem si, že ostatní už stojí u pootevřených dveří. Zabolelo mě za čelem, tak silně, že jsem nemohla odpovědět a musela si na hlavu přitisknout dlaň.
Na okamžik jsem vůbec nechtěla dovnitř, ale domů.
"Luiso," položil mi zlehka ruku na rameno.
Bolest přešla stejně rychle, jako se objevila a já šla s klidným svědomím dovnitř.
"Jsme skoro na místě," řekl mi Marek s úsměvem, když výtah zastavil a dveře mi otevřely výhled na další chodbu.
Naše kroky se rozléhaly po naleštěné podlaze z umělého mramoru, ten zvuk mi nebyl příjemný, ale naštěstí jsme nešli dlouho. Marek zaklepal na jedny bílé dveře.
"Vstupte," ozvalo se zevnitř.
Prostorná místnost byla zařízená jako nějaká kancelář, ale docela luxusní. Žádný zátěžový koberec, ale pořádný tlustý a měkký, stoly a skříně z masivu, sametové závěsy na oknech, kovový lustr, na stolech lampičky imitující první republiku.
Na okamžik jsem se zasekla téměř ve dveřích, ovládl mě nejasný pocit, že tady nemám co dělat.
Couvla jsem a narazila na Marka.
"To je v pořádku, Luiso, jdi dál," řekl mi.
Znepokojivý pocit byl zatlačen do pozadí a tak jsem ho poslechla a postoupila jsem dál do místnosti. Svítila tam jen velká stojací lampa a jedna malá lampička na pracovním stole, takže tam bylo větší šero než na chodbě.
Ve stínu stálo několik osob.
"Děkuji, Marku," promluvil muž uprostřed a udělal krok vpřed, do světla. Mohlo mu být kolem pětačtyřiceti, byl vysoký, měl hnědé delší vlasy a tvář zarostlou strništěm. Jeho nos vypadal zvláštně, jako by byl v minulosti několikrát zlomený a zase napravený. "Dobrý večer, Luiso."
Uvědomila jsem si, že jsem couvla, něco tu nehrálo, něco tu sakra nehrálo, ale jako bych měla v mozku clonu, která mi nedovolí přijít na důvod. Obrátila jsem hlavu a zadívala se na zavřené dveře kanceláře.
Oba muži, kteří s námi přijeli, zůstali kdesi na chodbě a mezi mnou a dveřmi stál jen Marek.
Ale ty dveře, zevnitř ne bílé, ale tmavě hnědé, mě lákaly, najednou se mi hrozně chtělo vzít za kliku a vypadnout z téhle divné kanceláře, kde mě cizí lidé znají jménem.
Neměla bych být tady. Neměla.
Marek mi zastoupil cestu, stáli jsme u sebe tak těsně, že se část našich těl dotýkala a já jsem k němu zvedla zmatený pohled.
"Jsi v pořádku," řekl. Nebyla to otázka, prostě to konstatoval a nejspíš měl pravdu.
Já jsem v pořádku, vždyť mi nic není.
Jsem v pořádku.
Nechápala jsem, proč mě před chvílí ovládl strach.
"Co kdyby ses posadila, Luiso?" promluvila žena ve středním věku, blonďatá a velmi štíhlá, která tam také stála a i ona postoupila blíž do světla lampy.
Marek kývl a moje hlava automaticky kývla taky.
Tak jo, posadím se.
Křeslo bylo měkké a velmi pohodlné, materiálem i barvou ladící k těžkým, zataženým závěsům. Opřela jsem se zády, usazená hluboko a zvědavým pohledem se dívala na ty lidi před sebou. Pohled, kterým mě sledovali oni, byl snad ještě zkoumavější.
Něco je špatně, ale co??
Nával nevolnosti, který vzápětí přišel zcela nečekaně, mě donutil se předklonit, tlak v hlavě byl tak velký, že jsem měla pocit, že mi za chvíli vytlačí oči ven z důlků.
"Bojuje," konstatoval ženský hlas suše. "Má silnou vůli."
"To má," souhlasil Marek za mými zády.
"To je dobře," řekl někdo další.
"Nezdá se mi, že by jí zrovna bylo dobře," zaskřípal mužský ironický hlas.
"Přestává to působit."
"Ano."
"To koneckonců vidíme."
Bolest ustala a zůstala jen panika. Zbrkle jsem se rozhlédla a zaťala ruce do měkkých opěrek.
"Proč… proč jsem… co tu sakra-" vykoktala jsem.
Byla jsem si jistá, že jsem sem šla dobrovolně, ale nemohla jsem se dopátrat důvodu, proč jsem to udělala?? Já musím být ale úplně blbá! Nechápala jsem to, prostě nechápala a ten zmatek spolu s panickou hrůzou, která mě jímala, byl ochromující.
Pokusila jsem se prudce zvednout, ale dvě velké mužské ruce na ramenou mě přimáčkly zpátky k opěradlu.
Moje panika zřejmě dosáhla svého vrcholu. Podvědomě jsem hledala v místnosti osobu s černými vlasy a v kožené bundě, protože on byl v poslední době u všech divných věcí, které se mi přihodily.
Tentokrát ale ne.
"Prosím," pípla jsem. "Prosím… neubližujte mi!"
"Nikdo ti nechce ublížit, Luiso," naklonil se ke mně blíž ten muž uprostřed. "Chceme si jen promluvit."
"Co? Promluvit?" papouškovala jsem. "Nechci si promluvit… chci jít domů, prosím… jak jsem se tady, do prdele, ocitla?!"
"Přišla jsi," sdělil mi hubený muž v černém svetru se splihlými černými vlasy. "Docela dobrovolně, zdá se."
Jenže on měl pravdu, já vážně přišla dobrovolně, což ze mě dělá asi největšího idiota na planetě.
"Ale… ale…" blekotala jsem, neschopná spojit jakékoli myšlenky do vět.
"Vidíte?" zvedl obočí hubeňour a podíval se na blondýnu. "Vaše umění dělá z lidí blbce. Já to říkám pořád."
Blondýna mu věnovala ledový pohled.
"Vy jste mě něčím zdrogovali!" došlo mi konečně. Výborně, je to čím dál horší.
"Ne," ujistil mě muž s křivým nosem a mírně se pousmál.
"Ale jo!" trvala jsem na svém. To už aspoň nějaký smysl dávalo. "Tys mi dal nějakou hnusnou drogu do kafe!" zvedla jsem hlavu k Markovi, stále stojícího za mnou. Nebo spíš nade mnou.
"Ne, nedal," odpověděl klidně. "Jak bych to asi udělal?" pousmál se samolibě. Pousmál se, hajzl!
"Nevím!" zaječela jsem skoro.
Skutečně jsem nevěděla, kdy by něco takového mohl udělat, ale v tuhle chvíli mi byly úplně ukradené nějaké logické souvislosti. Jenže na to, že jsem měla být něčím zdrogovaná, jsem si pamatovala každičký detail, nic nebylo zamlžené nebo nejasné.
Až na mé chování.
"Luiso, zkus se uklidnit, nic nebezpečného to nebylo," promluvila blondýna a zahleděla se na mě světlýma očima. "Jsem Helena Bachová, tohle je Matyáš Korn," ukázala vedle sebe, "a tohle Viktor Mostecký," kývla směrem k hubenému. "Všichni tři jsme Velmistři. Chtěli jsme jen, aby tvůj příchod sem měl hladší průběh, to je celé, proto to opatření. A jak říká Matyáš, chceme si jen promluvit."
Asi jsem ještě pořád na drogách, protože jinak si to nedovedu vysvětlit. Vůbec jim nerozumím!
"Promluvit o čem?? Já nic nevím! Museli jste si mě z někým strašně splést!" vyhrkla jsem překotně. "Ježišmarja… nejsem nikdo důležitej… vždyť já … já jen prodávám v knihkupectví!"
Už jsem ani nevnímala, co plácám za nesmysly, jen jsem se strašně bála.
"Rozhodně jsme se nespletli," ujistil mě Matyáš.
Čtvrtý člověk, kterého jsem si do té doby nevšímala, vystoupil do měkkého světla tak blízko, abych na něj dobře viděla.
"Ahoj, Luiso," řekl tichým hlasem, ve kterém zaznívalo napětí a jakási nervozita. "Pamatuješ si mě?"
"Ne!" zaúpěla jsem zoufale, ale nebyla to odpověď na otázku. "Ne, to ne!"
Pamatovala jsem si ho dobře.
Měl nevýrazně světlé, ježaté vlasy, brýle s tenkými obroučkami, jmenoval se Richard a já neměla v plánu ho už nikdy v životě potkat.
A jako obvykle můj plán nevyšel.
Viděli, že vím.
"Co ode mě chcete?" vypravila jsem ze sebe přidušeně, vmáčklá vší silou do křesla.
Podívali se po sobě, tak zvláštně a výmluvně.
Muž představený jako Viktor mi věnoval drobný úšklebek.
"Vítej v Pavilonu 36, dítě."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Margaret Margaret | 9. května 2013 v 0:10 | Reagovat

Bomba, bavila jsem se!! Všechno má opravdu rychlý spád. Ani jsem se nenadála a byl konec.
A ta poslední věta je dost děsivá, divím se, že to s ní neseklo. Už aby byla další kapitola:-D

2 Morigan Morigan | E-mail | Web | 9. května 2013 v 9:30 | Reagovat

Kdoví, možná že to s ní seklo! :-D

3 Katryn Katryn | 9. května 2013 v 11:00 | Reagovat

Ty jo, tak jsem se začetla a najednou byl konec :-( Už aby bylo pokračování! Mám to opravdu spád a je to takové hezky tragikomické :-) James Bond a Sněhurka s Karkulkou mě opravdu pobavili :-)Se mnou by to nejvíc seklo, když na ni po jejím zbrklém sledování promluvil. To bych umřela šokem a ještě si ten pepřák nastříkala do vlastní obličeje.

4 Salma Blanco Salma Blanco | E-mail | Web | 11. května 2013 v 20:41 | Reagovat

Opět perfektní, čtivé a akční od začátku až do konce!!!
Moc se mi tenhle tvůj styl psaní líbí, ať píšeš na jakékoliv téma, je to prostě skvělé. Těším se na další pokračování!!!

5 zonan zonan | E-mail | 12. května 2013 v 20:18 | Reagovat

Úžasné, přečetla jsem to jedním dechem. Prosím, prosím, ať nemusím čekat na pokračování dlouho :-)

6 Golden Fox Golden Fox | E-mail | 13. května 2013 v 21:44 | Reagovat

Mě se moc líbí, že příběh má spád, není to žádný utahaný cajdák. Navíc je to prudce čtivé. Jen tak dál =) já mám všechny palce nahoru

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama