3. kapitola - Tak, až to bolí 1. část

30. května 2013 v 22:19 | Nina Carter |  Rváči II
Nebe se zalilo barvou končícího dne a počínajícího soumraku.
Anne celou druhou polovinu dne nedokázala posedět na místě, pomohla Dannymu vyhřebelcovat koně, vyčistila svoje zbraně a pak i zbraně každého v dosahu.
Ellen seděla na bedně, přes kterou si přehodila deku, na klíně měla knihu a předčítala nahlas. Dělávala to, když na to byl čas a místo a ostatní většinou posedávali kolem a poslouchali ji. I Anne docela ráda poslouchala, protože Ellen měla při předčítání příjemný hlas a také příběhy, které četla, ji bavily.
Ale ne dnes.
Upírala oči na růžovějící nebe a na siluetu města v dálce.
"Koho vyhlížíš?" ozval se těsně za ní Shakespeare.
Málem nadskočila leknutím.
"Kit s Davidem přijedou až k ránu a zcela určitě z jiného směru," pokračoval Shakespeare žertovným tónem.
"Shaku, nemůžeš ze slušnosti aspoň zakašlat, málem se mi zastavilo srdce!" obořila se na něj.
"Šoupal jsem nohama," bránil se. "Máš špatný svědomí?"
"Já? Proč??" vykulila na něj oči.
"No páni, v podstatě to byla jen řečnická otázka, ale vidím, že jsem se nějak trefil…"
"Nech toho," zahučela. "Pořád mluvíš!"
Nemluvil víc, než jindy, ale dnes jí všechno připadalo nějak horší.
"Muž s jazykem nemá cenu, když jím neoblomí ženu," prohlásil s šibalským mrknutím.
"Tss…" odfrkla si.
"Wesley tu ještě není?" přistoupil k nim Danny. Anne si uvědomila, že Ellen už nejspíš dočetla.
"Ne, není," odpověděla nespokojeně.
"Aha, tak už víme, koho jsi vyhlížela," poznamenal Shakespeare.
Měla chuť ho přinejmenším šťouchnout do žeber.
"Odešel odpoledne do města a ještě se nevrátil," nevšímal si Danny Shakespearových poznámek.
To vím taky! pomyslela si nabroušeně.
"Však se mu nic nestane," plácl Shake Dannyho po zádech. "Je to už velkej kluk."
"Jasně, ale poslední dny nebyl nějak ve svý kůži, tak si říkám, aby neprovedl nějakou pitomost," vzdychl Danny.
To Anne na klidu moc nepřidalo.
"A jakou?" nechápal Shakespeare. "Neopil se a nevystřílel hospodu? Nevykradl místní banku? Neutratil všechno v bordelu? Ale prosím tě, nepodceňuj ho. Prostě si jen od nás potřebuje odpočinout," mávl rukou.
"Asi jo," usoudil Danny.
Nejspíš jo, souhlasila s nimi Anne v duchu. Hlavně od některých z nás.
"Ale stejně bych mu asi měl vyrazit naproti, za chvíli bude tma," rozhodl se Danny.
Anne se dvakrát kousla do jazyka, než promluvila.
"Počkej, Danny, půjdu já," podařilo se jí ze sebe vypravit. A nebylo to vůbec jednoduché.
"Cože?" zatvářil se udiveně, měl dojem, že se přeslechl.
"Že se po něm podívám já!" zopakovala neochotně a hodila po něm nehezký pohled.
"No," nebyl Danny nějak schopný pochopit logiku jejího prohlášení. "Proč?"
"Bože, ty máš otázky!" zamračila se.
"No dobře, ale půjdu s tebou. Za chvíli je tma," rozhodl Danny.
"Jsi snad moje chůva, nebo co?"
"Ne, ale nemůžeš jen tak-"
"Dovolím se Johna," utnula ho. "Ty se věnuj Ellen, když máš tu možnost, jasný?"
"Jasný…" přikývl Danny stále mírně zmateně, pozoroval ji, jak dlouhými kroky kráčí k Johnovi a posléze cestou k městu.
"Když honit lásku chceš, jak stín se tobě míhá - ji hoň a tobě uletí, však prcháš-li, tě stíhá…" vzdychl Shakespeare za jeho zády, dívaje se stejným směrem jako on.
"Neměla by chodit sama," řekl Danny, aniž ocenil Shakův básnický přednes. "A John by ji neměl pouštět."
"Protože je slabší pohlaví?" zasmál se Shakespeare. "U Annie ten pojem dosti ztrácí na významu. A kdo by chtěl přepadnout banditu?"
"Vidím, že se dobře bavíš, ale-"
"Do Oakbellu je to půl míle a je to spíš vesnice, než město," mávl rukou Shakespeare. "Jediné, co se jí může stát je, že zmokne," poukázal na mračící se oblohu.
"Fajn," zašklebil se na něj Danny. "Už mlčím."
* * *
Díval se na své zápěstí.
Barevný náramek se rozmazával a obtáčel kolem jeho ruky jako živý, někdy se z něj dokonce vytvořily tři, které se pak vláčným způsobem zase slévaly v jeden.
Neuvědomoval si, že už se takhle dívá dlouhé minuty a pořád ho to docela bavilo.
Nedávno si jeho náramku všiml Orlí dráp a s nečitelným indiánským úsměvem mu sdělil, že podobné náramky vytváří ženy v jeho kmeni, aniž se ho Wesley na nějaké postřehy vůbec ptal. Řekl , že komu ho prý darují, tomu darují i svoje srdce nebo takový nějaký nesmysl.
Wesley si málem ukousl jazyk, jak moc se mu chtělo cynicky smát. Větší ironii si už nedovedl představit a nechtěl by slyšet, co by na to řekla Anne.
Přiložil sklenici k ústům
Kolikátou už?
Nevěděl a ani vědět nepotřeboval. Copak záleží na počtu sklenek, když mám na stole před sebou celou láhev?
Ušklíbl se a sáhl po ní, aby si mohl znovu nalít. Už byla poloprázdná a nalít si bylo obtížnější, než by se mohlo na první pohled zdát.
Když se mu to nakonec podařilo, přihnul si tak hluboce, že se mu už nechtělo vracet zpátky a zůstal zakloněný a opřený o vysoké opěradlo židle. Seděl u stolu sám, mohl si dát klidně nohy na stůl, kdyby chtěl.
Kdyby je neměl tak těžké.
Všichni se od něj raději klidili, když viděli jeho náladu a zbraně u pasu, protože nikdo nechtěl mít potíže, takže se klidně mohl zpít do němoty a usnout na stole.
Dveře hospody vrzly, jako už tolikrát za tu dobu, co tu seděl, proto ho ani nenapadlo se ohlížet.
Tentokrát to ale raději měl udělat.
"Wesley?!"
Zamrkal.
Byla tam. Skutečná, trochu rozmazaná a naštvaná.
"…Annie?"
"To si ze mě děláš srandu!" zvýšila hlas natolik, že pokud si nezískala okolní pozornost pažbou revolveru prosvítající pod rozepnutým kabátem, získala si ji teď.
"Co tady děláš?" nechápal stále Wesley. Jazyk měl těžký a slova přes něj přecházela obtížně.
"Co tady ty děláš!" sykla.
Stále tomu nemohla uvěřit. Měla sto chutí otočit se na patě, okamžitě odsud zmizet a nechat ho, ať se tam klidně upije k smrti.
Ne - přesněji řečeno měla chuť nejdřív mu podkopnout židli a pak teprve ho nechat, ať se upije k smrti.
Co s ním teď tady budu proboha dělat??
"Slečinko," přitočila se k ní malá, široká hostinská. "Byla byste tak laskavá a odvedla si ho?"
Z uctivého tónu, oslovení i psích očí, které na Anne upírala bylo znát, že si to opravdu přeje.
"Provedl něco?" zeptala se Anne s obavami.
"Ne, to ne," musela uznat hostinská a začala si žmoulat upatlanou zástěru. "Ale víte co, to je hned… co vám budu povídat, že jo?" kývla nepatrně směrem k Anninu pasu.
Anne se mimoděk dotkla pažby revolveru a zamračila se na ni, takže hostinská to raději dál nerozváděla.
"Zaplatil aspoň?"
"Jo, to jo, hned předem!" kývala baculka snaživě a přidala na intenzitě psího pohledu.
Trhni si nohou! chtělo se Anne zařvat na ni i na Wesleyho. Dokázala by okamžitě vyjmenovat padesát věcí, které by dělala raději, než aby ho odsud musela odvést.
Možná sto.
"Dobře!" zavrčela nakonec a hospodská si slyšitelně oddechla. "Wesley, vstávej, jdeme odtud," přistoupila trochu váhavě blíž ke stolu.
"Co?" zaklonil hlavu, aby se na ni podíval.
"Vstávat, jdeme!" použila autoritativní tón.
Fungoval.
Wesley se opřel o stůl a snaživě se vytáhl na nohy, při čemž se povážlivě zakymácel.
"Pojď," uchopila ho za paži, ale věděla, že to nebude stačit. "Opři se o mě," navrhla neochotně a stáhl se jí žaludek. Wesley opět poslechl a opřel se jí o rameno, až zavrávorala i ona.
"Ještě mojí-mojí flašku!" vzpoměl si. "N-nedopil jsem."
"Ani nedopiješ!" sdělila mu. "Stejně je skoro prázdná."
"Prázdná jo?" podivil se upřímně.
Aby zdolali čtyři schody vedoucí na ulici, musela si přehodit jeho paži přes ramena a nést část jeho váhy, což bylo samo o sobě dost náročné a navíc s jí z pachu levné whisky ve spojitosti s jeho opilecky vláčnými pohyby a těžkým jazykem svíraly všechny vnitřnosti.
Příliš jí to něco připomínalo.
"Nesnáším, fakt nesnáším ožralý chlapy!" postěžovala si nahlas a zoufale.
"Ale já nej-nejsem ožralej," ujistil ji.
"Ne, jasně, že ne!" vyštěkla ironicky. "A já nejsem naštvaná!"
"To je dobře," usoudil. "Vždyť jsi naštva-naštvaná skoro pořád."
"Odteď rozhodně budu!"
V duchu blahořečila svému nápadu vydat se sem pěšky, protože si neuměla představit, že by teď za sebou táhla ještě koně.
Podlomila se jí kolena a měla co dělat, aby to oba ustáli.
"Spolupracuj, nebo tě hodím do příkopu a nechám tě tu!" vyjekla.
"Nehodíš," nesouhlasil.
"To si piš, že hodím!"
"Není tu příkop."
Zatnula zuby a neřekla raději vůbec nic. Nechtěla přemýšlet o tom, jestli je vůbec nějaká možnost překonat tu půlmíli do tábora tímto způsobem, raději si začala barvitě představovat, jak Wesleyho hodí do příkopu za městem.
Protože tam příkop rozhodně je.
"Annie?"
Uvědomila si, že se opravdu víc opřel o své vlastní nohy, než o její ramena.
"Co!" vyštěkla.
"Kde máš koně?"
"V táboře, vedle toho tvýho! Jsem zvědavá, jestli tam vůbec někdy dojdeme!"
"Zůstanu tady," prohlásil Wesley a mávl volnou rukou ve vzduchu. "Celkem to tu ujde," podklesl v kolenou tak nečekaně, že Anne považovala za velké štěstí, že se jí podařilo z jeho paže vymanit.
Musela se ovládnout, aby do něho nekopla a k tomu uložení na holé zemi, ke kterému se evidentně chystal, mu nenapomohla.
V tu chvíli na ně začaly dopadat z oblohy první těžké kapky.
"No to snad ne!" obrátila zoufale oči v sloup.
Než Wesleyho dotáhla na zápraží nejbližšího domu, spustila se řádná průtrž mračen, jako by někdo nahoře naducaná dešťová mračna rozsekl napůl.
Opřela Wesleyho o zeď, smutně se zadívala na provazce padající vody a snažila se vymyslet, jak z téhle situace ven.
Z chmurných úvah ji vytrhlo zapraskání dřeva a rána přímo za jejími zády. Neměla v úmyslu pokračovat dál do domu, střecha nad zápražím je docela dobře před deštěm chránila, ale Wesley se zřejmě opřel o chatrné dveře a propadl dovnitř.
"Wesley!" přiskočila k němu přes pár zlomených prken, ale evidentně mu nic nebylo. Přesto se snažila pomoct mu na nohy.
"Jsi fakt idiot!" procedila namáhavě skrz zuby.
"Jo, to já vím," souhlasil s hořkým, ostrým smíchem.
"Tady si sedni," přikázala mu. Poslechl a zády se opřel o cosi, v čem Anniny oči uvyklé na tmu rozpoznaly bývalý barový pult.
Porozhlédla se, aby se ujistila, že se nejspíš nacházejí v nějaké opuštěné hospodě.
Déšť bubnoval na střechu a Anne měla chuť omlátit si čelo o nejbližší dřevo.
Horší,než uvíznout někde s Wesleym, je snad už jenom uvíznout někde s nalitým Wesleym!
Kromě pár kousků rozbitých sklenic našla pod pultem lampu se zbytkem oleje a tak se ji pokoušela zprovoznit za pomoci krabičky zápalek. Měkké světlo pak zalilo velkou místnost plnou poházených židlí, rozlomeného stolu, vrstev prachu a těžký lustr visící ze stropu.
"Dám si další whisky!" udeřil Wesley do pultu, až se rozvířil prach a na desce zůstal otisk jeho dlaně.
Kdovíjak se mu podařilo dostat se na vysokou barovou židli.
"Wesley, přestaň," zamračila se.
"Tenhle bar stojí za houby," prohlásil rozšafně. "I ten barman."
S lampou v natažené paži nedůvěřivě pozorovala, jak se na vysoké rozvrzané židli kymácí.
"Slez dolů," doporučila mu.
"Proč?"
"Protože jinak spadneš. Kdyby se proslulej vlakovej lupič zabil pádem z barový židle, bylo by to trochu smutný, nemyslíš?" ušklíbla se.
Chytil se oběma rukama oprýskaného kraje desky.
"Vlastně by to nebyl tak špatnej konec," usoudil.
Anne si povzdechla, zahleděla se přes prasklou okenní tabulku ven na neutuchající déšť a když se vrátila očima k baru, zjistila, že si Wesley položil hlavu na složené ruce a ztichl.
Chvíli se na něj dívala, zdálo se, že snad usnul.
Anne najednou opustil vztek, pocítila k němu soucit a zvláštní náklonnost, jako by mu rozuměla.
Je to těžký. Pro nás všechny.
Postavila lampu na bar a váhavě se k němu naklonila.
"Wesi," dotkla se zlehka jeho ramene a v tu chvíli si uvědomila, že zatímco ji kožený kabát před deštěm uchránil, Wesley měl na sobě jen košili, v tuto chvíli zcela promáčenou.
Vyrazit si takhle nesmyslně nalehko nebyl vůbec dobrý nápad.
"Wesi!" zatřásla s ním mnohem razantněji.
"Co je?" zvedl hlavu zmateně a podle toho, jak se rozhlížel, nějakou dobu netušil, kde se vlastně nachází.
"Otoč se ke mně," přikázala mu. "Říkám, otoč se ke mně!"
Autoritativní tón opět zabral, Wesley rozkaz vyplnil a vláčným, mírně nekoordinovaným pohybem se na židli otočil, aby byl k Anne čelem.
"Bože, za co mě trestáš," vzdychla si pro sebe, sundala si kabát a klobouk a začala se potýkat s knoflíky jeho košile. Pozoroval ji upřeným, nečekaně střízlivým pohledem a to jí vůbec nepomáhalo.
Nehýbal se a chvílemi měla pocit, že dokonce přestal dýchat.
"Co… to děláš?" zeptal se tiše a jeho hlas zněl hlouběji, než obvykle.
"To, co musím," odsekla a rozepla další knoflík.
"Tak… fajn," souhlasil poněkud zmateně.
"Protože kdyby proslulej vlakovej lupič umřel na zápal plic, tak to by fakt bylo smutný!" snažila se mu stáhnout mokrou látku dolů přes ramena.
"Náramek!" vyhrkl zrovna ve chvíli, kdy se trhavým pohybem pokoušela stáhnout levý rukáv.
"Cože?" zvedla k němu nechápavé oči.
"Opatrně-opatrně na můj náramek!" vymanil z rukávu ruku a zkontroloval, zda je náramek na svém místě.
Byl.
Zůstala před ním stát oněmělá, se zmuchlanou, promáčenou košilí v ruce a nevěděla, co na to říct, vlastně ani nevěděla, co si o tom má myslet.
"Podívám se nahoru," vyhrkla po chvíli a sáhla po lampě tak rychle, že to spíš vypadalo jako skok. "Třeba tam najdu něco, co by se mohlo hodit…"
Udělala by cokoli, jen aby odtrhla pohled od odhalené hrudi porostlé tmavými chloupky.
Vrhnout se do tmy páchnoucí zatuchlinou bylo jediné, co ji napadlo a na Wesleyho odpověď si ani nepočkala.

* * *
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama