3. kapitola - Tak, až to bolí 2. část

30. května 2013 v 22:21 | Nina Carter |  Rváči II
* * *
Ellen seděla na smotaných kožešinách, zabalená do plédu a objímala si kolena.
"Říkala jsem, že jsme měli jít raději do města, tohle je naprosto otřesné počasí!" prohlásila.
"Já vím, už to říkáš potřetí," zasmál se Danny a natáhl se k provazu, aby ještě o něco víc napnul voskovanou plachtu.
"Ano, ale žádná tvá reakce nebyla zatím dostatečná."
"A co mám říct, žes měla pravdu?" bavil se dál.
"Tím bys klidně mohl začít," přikývla.
Danny se stáhl zpátky dovnitř stanového příbytku a setřepal vodu z rukávů.
"Jsme v suchu," oznámil optimisticky.
"Annie a Wesley museli neskutečně zmoknout," prohlásila Ellen. Danny si přiklekl za ní a objal ji pažemi kolem těla.
"Hm," zamručel souhlasně, ale bez zájmu. Větší zájem věnoval jejím vlasům, které se ve vlhku roztomile kroutily kolem jejího obličeje.
A nádherně voněly.
"Ale opravdu neskutečně," zopakovala.
"Někde se schovají," přitiskl se k ní těsněji. "To máš najednou takovou starost?"
"No ano! Ty vůbec na Wesleyho nemyslíš?" vytkla mu.
"Ne," rozesmál se tichým, hlubokým smíchem a přitiskl rty někam za její ucho. "Teď na Wesleyho rozhodně nemyslím," pokračoval níž po krku, "a nikdo mi to nemůže vyčítat…"
"Danny," vydechla.
Natáhl se přes ni, aby otočil kolečkem olejové lampy; tichounce sykla a obklopila je tma.
"Poslouchej," zašeptal Danny.
"Slyším jen déšť," namítla.
"Ano."
Pokusila se zaposlouchat do hlasitého bušení těžkých kapek na povoskovanou celtu nad jejich hlavami.
"Je tu zima, tma a jestli má tohle být tvoje představa o romantice, Danny Larabi, tak jsem nucena ti říct, že je to zcela-"
Políbil jí.
A líbal jí tak dlouho, dokud jí úplně nepřešla chuť mluvit.
* * *
Na Anne usazenou na schodech padala malátnost. Možná za to mohl neutuchající zvuk deště, možná pohled na ještě malátnějšího Wesleyho, kterého uložila na improvizované lůžko z dek přímo k úpatí schodiště.
Do jedné byl zabalený a chvílemi vypadal, že spí.
Měl by se prospat, usoudila Anne v duchu. Ten déšť stejně jen tak nepřestane a možná pak dokáže dojít do tábora po svých.
Plamínek lampy se každou chvíli zachvěl, ale stále ještě nezhasl.
"Mám dojem, že začínám střízlivět," prohlásil Wesley ospalým, těžkým jazykem. "A někde v tý pitomý hospodě mám ještě zbytek svý zaplacený whisky."
To znělo trochu vyčítavě.
"Hele, kdyby byla tady, tak ti ji leda rozbiju o hlavu, takže buď rád," odtušila.
"Jo. To jo," pousmál se křivě, jedním koutkem úst.
Představit si to dovedl.
"Wesi, proč ses opil do němoty?" vyslovila nahlas svou myšlenku a vzápětí toho litovala.
"Já-"
"Ne, promiň, nechci to probírat," mávla hned dlaní.
Nechci se pohádat.
"Tvoje věc. Ale byl to dost blbej nápad!" zamračila se na něj. "A navíc vážně nesnáším-"
"Nalitý chlapy, jo já vím," doplnil s opileckým akcentem.
"Jo!" potvrdila mu, ale zároveň si uvědomila, že její panický strach usazený kdesi v žaludku vyvolávaný pachem potu, whisky, tabáku a násilí… už necítí.
Kdy zmizel??
Wesley byl opilý pod obraz, neschopný rovně byť jenom stát, ale nebylo v něm to, co nesnášela na opilcích.
Nechtěl ji bít nebo jí strkat ruce pod košili, nebyl sprostý a hrubý.
Když se nad tím tak zamyslela, opilý Wesley Shane byl docela přijatelný, tedy pokud od ní byl dostatečně vzdálen.
To ji pobavilo natolik, že jí i nahlas uniklo drobné zasmání a přilákalo Wesleyho pozornost.
"Tak, aspoň mě můžeš nenávidět ještě o něco víc," navrhl s lehkou odevzdaností.
"Kdybych tě nenáviděla, tak bych tě asi v tý hospodě nehledala," založila si ruce.
"A proč jsi mě tam teda hledala?"
"Chtěla jsem se ti omluvit!" odsekla.
"Omluvit? Za co?" nechápal.
Možná bych měla mlčet, přitiskla si dlaň na čelo. Nezačínat. Škoda, že tu nemám tu láhev, po ráně do hlavy by možná spal!
"Wesley…" začala vyhýbavě, ale narazila na jeho pohled. "Prostě… neměla jsem některý věci říkat."
Nemusela vysvětlovat, o kterém jejich rozhovoru mluví.
"Jaký věci?" zeptal se tiše.
"To o tý pomstě," položila si dlaně na kolena. "Neměla jsem právo ti to omlátit o hlavu, protože… protože já taky myslím… na pomstu," přiznala.
Nemotorně se nadzvedl na loktech, aniž z ní spustil oči.
"Jak…?" polkl.
"Docela často si představuju," podepřela si hlavu, "že jednou vjedu na koni doprostřed toho pitomýho Sugarhillu, rozrazím dveře svojí okovanou botou a rozbiju Billovi hubu. A potom Guyovi. Holýma rukama, do krve, aby to bolelo."
Odmlčela se, řečené nahlas to vyvolalo ještě silnější chvění uvnitř, než když na to jenom myslela, ale nedokázala říct, jestli je ten pocit dobrý, nebo špatný.
"To není pomsta, Annie," zavrtěl hlavou a jeho hlas zněl skoro konejšivě.
"Ne?" zvedla obočí zvědavě. "A co je pomsta? Počkat - nevysvětluj mi to. Už jsi mi dal několikrát najevo, že to nikdy nepochopím," rýpla si, ale spíš unaveně, než zle.
"Ne, nepochopíš," souhlasil a opřel se zády o zeď. "Ani to nechtěj, Annie, není to nic, o co by někdo mohl stát."
"Ty o to stojíš," namítla.
"Ne, to nestojím! Já jsem jen… neměl jsem na výběr."
"Každej má tak nějak na výběr," namítla.
"Ale my neměli… já neměl."
"Ach, další z tajemnejch vět Wesleyho Shanea," pronesla ironicky.
Chvíli se obávala, že ho popíchla příliš, ale nejspíš postrádala obvyklé ostří, nebo byl ve stavu, kdy to vnímal jinak.
"Annie," řekl tiše a podíval se stranou. "To není tak, že bych o tom… že bych o tom nechtěl nikomu říct, nebo že bych schválně... že bych předstíral, že je to důležitější, než je. Já to nikomu neříkám proto, že o tom prostě… mluvit nedokážu."
Jeho tón hlasu se do ní opřel a zanechal husí kůži na pažích. Mlčela a upírala na něj oči, nijak ho nepobídla k pokračování.
"New hope," řekl po dlouhé chvíli, když už si myslela, že skutečně usnul.
"Co?"
"Tak se jmenovala ta osada. New hope," zopakoval. "Byli jsme tam všichni dohromady, s indiánama, který se rozhodli žít po našem. Chtěli ukázat všem, že to může fungovat."
"Fungovalo to?" zeptala se opatrně a tiše, nechtěla ho vyrušit.
"Jo. Čerokíové, Kríkové a další,vyrůstal jsem v tom, přišlo mi to… normální. Stavěli domy, oblíkali se jako my, byli takoví… rádi pracovali, byli veselí… spousta rodin bylo smíšenejch a měli roztomilý děti."
"Myslela jsem, že nemáš indiány rád," ozvala se překvapeně.
"Mám je rád."
"Orlího drápa nemáš rád," musela trvat na svém.
"Toho nemám rád, protože ho máš ráda ty," zabručel.
Anne vůbec nenapadlo, co by na to odpověděla a tak nastala opět chvíle ticha a déšť dopadal na střechu téměř ohlušujícím způsobem.
"Nepamatuju si, kdy tam přišli poprvé, musel jsem bejt ještě hodně malej," pokračoval zdánlivě nesouvisle.
Nepřerušovala ho.
"Říkali si Rudá smrt," ušklíbl se bolestně. "Přicházeli v noci, měli masky na obličejích, rozbili pár oken, něco zapálili, někoho zlynčovali…"
"Vedl je Marten," došlo jí.
"Asi považovali takový soužití za nepřirozený," pokračoval, jako by ji neslyšel, "indiány za podřadný, já nevím, jako dítě jsem tomu nerozuměl a vlastně tomu kurva nerozumím ani teď!"
"Wesley-"
"Nejdřív škodili jen indiánům a jen párkrát do měsíce, ale pak už to nerozlišovali. Policie se do toho nechtěla míchat, asi prostě všichni doufali, že je to přestane bavit nebo co. Jenže nepřestalo, do hajzlu, protože když si někdo nasadí masku na ksicht, tak si nejspíš myslí, že si může dovolit všechno!"
"Wesley, nemusíš-"
"Jednou v noci se to prostě nějak zvrhlo nebo co já vím… bylo jich tolik, projížděli osadou na koních, stříleli do vzduchu, do oken, do lidí, zapalovali domy, chlívy, pole, vypadali v těch zatracenejch maskách jako ďáblové-!"
"Wesley," vyskočila na nohy. "To nemusíš!" snažila se ho ujistit sevřeným hrdlem.
Poprvé se otočil a pohlédl na ni lesklýma očima tak, že málem přestala dýchat. Už ho nepřerušovala.
"Schoval jsem se, protože mi to táta poručil," šeptal ochraptěle a sunul se zády po stěně výš, aby se taky postavil. "A když byl konec, tak jsem ho našel ležet přes cestu s prostřeleným krkem… někdy si už nemůžu vybavit jeho tvář jinak, než přesně takhle, postříkanou krví s očima vyvrácenýma k nebi… Bože, děsí mě to!"
Prohrábl se oběma rukama vlasy a deka mu sklouzla z ramen, aniž si toho všiml.
"Měl jsem se vrátit do domu, měl jsem se podívat, co je s mámou a Anabell, možná jsem mohl ještě něco udělat, jenže já jsem-"
Alkoholem narušená rovnováha ho zradila a on se svezl zpátky na zmuchlané deky, ale nejspíš si toho ani nevšiml.
"Viděl jsem jednu holčičku, Melody. Byla míšenka, občas si s námi s Dannym chodila hrát… měla nádherný, černý vlasy… a oni ji napíchli na plot jako ti magoři, co si pro zábavu napichujou motýly na špendlíky… chtěl jsem taky umřít, strašně moc jsem to chtěl, jenže jsem vůbec netušil, jak to mám udělat!"
Něco ji zabolelo v dlaních, uvědomila si, že si zatíná nehty do vlastního masa.
"Nemohl jsem nechat Dannyho vrátit se tam, nemohl jsem ho nechat, aby to viděl… nemůžeš to pochopit, Annie…"
"Já vím," zašeptala.
"To není o tom, že chci pomstu, já prostě musím, oni jsou mrtví a já naživu a když nic neudělám, ztratí to moje zatracený přežití smysl-!"
Hlas se mu zlomil v něčem, co nejvíc ze všeho připomínalo vzlyk.
Přála si, aby už nepokračoval, vyzařovala z něj taková bolest, že měla dojem, že sama víc nesnese.
Mnohokrát předtím jí řekl, že to nemůže pochopit, ale teď, v tuhle chvíli, kdy se mu dívala do tváře a poslouchala jeho hlas, mu ze všeho nejvíc chtěla říct, že to chápe.
Chápe to tak, až to bolí.
"Wesley," pohnula se a udělala krok, tak toporný, že málem spadla ze schodů. "Wesley…" přiklekla k němu a nejistě se dotkla jeho nahé paže.
Nepohnul se a tak s pocitem bezradnosti vzala deku a přehodila ji přes něj. Útlými pažemi pevně objala jeho rozložitá ramena a přitiskla se k jeho zádům.
Ani teď se nepohnul, ale cítila, jak se chvěje.
Položila si obličej do jeho vlhkých, rozcuchaných vlasů a držela ho a tiskla jak nejpevněji dokázala.
A déšť neustával.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Margaret Margaret | 30. května 2013 v 22:52 | Reagovat

Úžasný, zase jako vždy!! Ani jsem si nestihla uvědomit a už je zase konec:-)
Konečně došlo na rozhovor ve kterém nelítaly židle. Možná by se měl Wesley opíjet častěji a Ann jo zachraňovat. Pak jim to teprve v rámci možností klape.
Jinak mě tedy plachta romantická připadala:-)Ale je fakt, že Ellen nemá ráda nepohodlí.
Už se nemůžu dočkat další kapitolky:-)

2 Golden Fox Golden Fox | E-mail | 31. května 2013 v 17:24 | Reagovat

Dobré, moc moc dobré. Kdy se můžeme těšit na další díl? doufám, že brzo =D

3 Salma Blanco Salma Blanco | E-mail | Web | 31. května 2013 v 21:15 | Reagovat

Morigan, nádhera! Ježíši, to je tak krásný, že jsem při čtení až zapomněla dýchat! Ta scéna je tak perfektně popsaná, že to přímo vidím.
Jsi talent. Miluju tvoje příběhy!!!

4 Morigan Morigan | E-mail | Web | 2. června 2013 v 21:31 | Reagovat

Děkuji všem, opravdu moc :-))
Na další kapitole se pracuje, doufám, že bude dřív, než obvykle ;-)

5 katja katja | Web | 5. června 2013 v 22:57 | Reagovat

jo jo jo! úžasná zpráva! Já se totiž nemůžu dočkat pokračování. Mám dvě hypotézy, jak se to bude vyvíjet a tak jsem zvědavá, jestli jsem se aspoň částečně trefila... Musela jsem si to přečíst pěkně celé znovu od začátku a tak jsem téměř tři dny skoro nedělala nic jiného. líbí se mi, že i když jsou mezi jednotlivými díly velké časové odstupy není to znát na plynulosti příběhu. jedno přechází do druhého nenásilně, pozvolna a uvěřitelně - např. Danny s Ellen - i Ellenina soukromá proměna. A Anne a Wesley. Náhodou už měli i před tímto rozhovorem, nějaké "slabé chvilky" kdy nelítaly židle. Bohužel si moc neumím představit, jak to těmhle dvěma může začít klapat. začínám se trochu bát, že to ani nepůjde... no a tak jsem zvědavá, jak to dopadne. oni jsou totiž oba tak hrdí, neschopní kompromisu a neustále vzteklí... teda, Anne se začíná zlepšovat, asi jí prospělo trochu "klidější" prostředí, kde se cítí jistá a neohrožovaná, přijímaná, ale Wes? A mám fůru otázek, které doufám postupně dostanou odpovědi. jako třeba, kde je Dollores, co se s ní stalo tehdy, jak to, že dokázala tolik let žít s Billem, jak se Danny s Wesem vysekali z té těžké situace v soutěsce, co udělal Marten Flashovi? Po přečtení celého dílka v jednom kuse mám svoje hypotézy, ale i tak se moc těším, až budu postupně odhalovat, jestli jsem měla pravdu... tak díky za další krásný díl a hodně sil do dalšího psaní, Morigan!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama