4. kapitola - Jen teď (1. část)

13. června 2013 v 0:30 | Nina Carter |  Rváči II
Spencer seděl pod jednoduchým přístřeškem a náhle zahlédl v mléčně bílém světle líně přicházejícího dne dvě koňské siluety. Zamrkal unavenýma očima a velkou dlaní objal pušku kolem hlavně, když se blížili, ale nebyl důvod, aby se jakkoli znepokojoval.
"Nazdar Spenci," pozdravil ho Kit. "Příšerná noc, co je to sakra s tím počasím?" seskočil z koně a z krempy jeho klobouku ukapávala voda.
"Jo, stojí to za houby," musel souhlasit Spencer.
"Dobrý ráno, pánové," zjevil se v cloně drobného deště John Flash v dlouhém kabátě. "Všechno proběhlo v pořádku?"
"Mám do toho započítat to, že mám promočený i spodní prádlo?" ušklíbl se Kit.
"Ne," pousmál se Flash.
"V tom případě všechno proběhlo v naprostým pořádku. Pozdravy vyřízeny, informace vyměněny, zprávu ti vezu a je v suchu a v teple. Na rozdíl od nás dvou. Dave," mávl na Davida, který mu hodil malé kožené pouzdro a on ho podal Johnovi.
"Díky," kývl John.
"Za kafe bych zabíjel, ale asi bych si tím moc nepomohl, co?" pokoušel se Kit stáhnout rukavice, ale mokrá kůže mu způsobovala potíže.
"Nějaký dřevo jsem včera schoval, rozdělám oheň," vzdychl Spencer a opřel pušku pod přístřešek.
"Bůh ti žehnej, Spenci!" rozzářil se Kit úsměvem. "Mám tě fakt rád!"
"Prosím tě, mlč radši…" zabručel Spencer nerudně, když se šinul pro suché zásoby dřeva.
* * *
Wesley se probouzel se suchem v ústech a bolavou hlavou. Pokusil se pohnout, ale tělo měl podivně těžké, takže to raději vzdal.
Ach bože, pomyslel si a i to myšlení bylo namáhavé. Kde to sakra jsem?
Jakmile ale otevřel oči a konečně pochopil, co znamená ta tíha a teplo, bylo mu úplně jedno, kde vlastně je.
Tulila se k němu, schoulená v jeho náruči a tiskla tvář přesně tam, kde se mu šílenou rychlostí rozbušilo srdce. Snažil se vymotat z dek a jejích paží rychle a hlavně tak, aby ji neprobudil, což se zdálo být téměř nadlidským úkolem.
Zanechal ji přikrytou až ke krku, tichými kroky skoro vyběhl na zápraží a teprve tam snad začal dýchat.
"Do hajzlu," zaúpěl tiše. Tohle byla situace, kdy by si moc přál mít potíže s pamětí, ale včerejší den si vybavoval až příliš dobře.
Hlavně včerejší večer.
"Já jsem kretén," pokračoval v sebereflexi. "Kretén!"
Nakopl dřevené zábradlí, ale nijak se mu neulevilo, i když kus ztrouchnivělého dřeva upadl.
Když si vybavil, v jaké poloze ještě před minutou leželi, její dlaň na svém břiše, své koleno vklíněné mezi její, zalila ho vlna vzrušení. Byl to tak fyzický a skutečný pocit, že se opravdu nenáviděl.
Seskočil z verandy a popoběhl doprostřed cesty. Déšť ho studil na holé, rozehřáté kůži, padal mu do vlasů, na obličej i do úst, jak zaklonil hlavu a zavřel oči.
Opravdu by si přál nepamatovat si včerejší večer, svoje emoce, které neovládl, slzy v očích.
Neuměl ani vyslovit, jak moc se stydí. Jak moc je naštvaný.
Nejvíc ze všeho měl chuť odejít, utéct a nechat ji tam spát, vůbec by mu nevadilo, že je do půl těla nahý a že je ve skutečnosti dost chladno.
Nemůžu, uvědomoval si. To nemůžu udělat.
Vešel zpátky ještě tišeji, než jak odtud odcházel a hlavně o poznání pomaleji.
Ležela tak, jak ji tam zanechal, zabalená v pomuchlaných dekách a přikrytá svým kabátem, jen se ve spánku přetočila na záda.
Měla by mu být zima, ale zapomněl na to, díval se na ni, jak spí a vnímal každičký detail - každý její nádech, pootevřené rty, spršku drobných pih na nose, stín dlouhých řas na zavřených víčkách, obrys jejího těla pod přikrývkami.
Ten pohled ho naplnil jistotou, že nikdy v životě neviděl nic nádhernějšího.
Myslel na všechny ty věci, kterými ho dokázala přivést k šílenství - její způsob oblékání, to, jak se snažila vyrovnat mužům, fenomenální střelecký talent, odvahu hraničící s šílenstvím.
To, jak se stavěla všem situacím čelem.
Směs nevinnosti a drzosti, kterou měla v očích.
Tu její samostatnost za každou cenu.
Všechny její modřiny a podlitiny, kterými okázale pohrdala, to, jak se dokázala naplno radovat i naplno nenávidět, temný vodopád jejích vlasů, které vypadaly vždycky tak trochu neučesané, dětský úsměv na tváři, když se jí něco podařilo a modré blesky v očích, když na něj křičela.
Poprvé sám sobě přiznal, že všechny tyhle věci na ní ve skutečnosti zbožňuje. Ten pocit ho zaléval jako sluneční paprsky, jako teplo od ohně, on se jím opájel a toužil takhle zůstat stát celé hodiny.
To se mu ovšem nevyplnilo, Anne se pohnula a otevřela oči.
"Wesley…?" posadila se překvapeně a trochu vylekaně.
Wesley se vyděsil mnohem víc.
"Annie?" trhl sebou. "Já jsem - venku už - totiž pořád tam…"
"Jsi v pořádku?" promnula si ospalé oči.
"Jo, jasně," vyhrkl. "Totiž… ne," odkašlal si. "Ne tak docela."
Nehýbala se, jen se na něj trochu tázavě a trochu s obavami dívala, takže musel uhnout pohledem. Aby nějak zaměstnal tělo, přesunul se na schody, kde se pomalu posadil.
Cítil její rozpaky, ale zdaleka se nevyrovnaly těm jeho, znovu ho popadla silná touha zbaběle utéct, ale věděl, že to není možné.
Přišlo mu absurdní, že si vyměnili místa - on seděl na schodišti vedle vyhaslé, zaprášené lampy, ona na zemi mezi přikrývkami.
"Wesi, možná nemusíš nic říkat," navrhla mu nesměle.
"To bych vážně moc rád," přiznal upřímně a její návrh ho donutil k úsměvu, přestože se na ni u toho nepodíval. Byl jí ze srdce vděčný za to, že mu to nabídla, ale pořád měl dojem, že by aspoň něco měl říct, i když to bude hloupé.
Co bych po včerejšku taky mohl říct chytrýho, usoudil sebekriticky a zoufale.
"Annie," skoro zaúpěl. "Prosím tě… promiň."
"…Co?"
"Promiň!" zopakoval výrazněji. "Choval jsem se jako zbabělec. Neskutečnej srab, já… nevím, jak se to mohlo stát, nemyslel jsem si… asi ten alkohol, nebo co…"
"Wesley," začala.
"Vím, že mě asi neospravedlní nic-"
"Wesley!" řekla důrazněji.
"Musíš si myslet, že jsem ubožák a máš na to největší právo, protože-"
Najednou byla u něj a držela mu na ústech dlaň. "Zmlkni!" doporučila mu téměř výhružně.
Nebránil se, jen na ní zůstal překvapeně zírat.
"Ty nejsi zbabělec, Wesley," naklonila se k němu blíž a dívala se mu přímo do očí. "Prostě nejsi."
Chtěl odstranit její dlaň, aby něco řekl, možná chtěl nějak vyjádřit vděčnost, kterou k ní pocítil, ale najednou dokázal myslet jen na to, že klečí mezi jeho roztaženými koleny, jednou dlaní se dotýká jeho úst a druhou se opírá o jeho stehno.
Zatlačilo to do pozadí všechny jeho předchozí pocity i myšlenky, všechny. Měl dojem, že jestli sám sebe jen trochu popustí ze řetězu, tak se na ni vrhne.
Intimita okamžiku po chvilce zapůsobila i na ni, viděl, jak se jí rozšířily oči a tváře zrůžovělé spánkem jí zrudly ještě o něco víc.
Vylekaně stáhla dlaň, ale zachytil ji ještě v pohybu, jako by nemohl snést to odloučení dotyku.
Setrvávala v podivném napětí, jako by nevěděla, jestli má utéct od něj, nebo k němu.
"Annie," polkl namáhavě.
"Co?"
Prostě sevřel obě její paže a přitáhl ji k sobě.
Nemohl jinak, měl pocit, že umře, jestli to neudělá. Líbal ji silně a hluboce a když si uvědomil, že mu polibky oplácí, byl to tak nádherný pocit, že se bál, aby z toho nepřišel o rozum.
Možná už o něj přišel, nebo mu alespoň v tuhle chvíli přestal fungovat a bylo mu to jedno. Neměl tušení, jak se dostali zpátky na deky, nevěděl, kdy jí rozepnul knoflíky u vlněné vesty, kam odhodil její opasek se zbraní.
Potřeboval se jí dotýkat, být co nejblíže k ní, v ní.
Oproti jeho kůži ochlazené deštěm byla ta její skoro horká, cítil její dlaně na svém těle, svíravé, toužící; nikdy v životě se necítil tak chtěný, tak přijímaný.
Jen teď.


* * *
Danny vylezl ze svého přístřešku skoro jako poslední, díky Elleniným pažím, které mu svírala kolem krku a odmítala ho pustit.
Prý z čistě zištných důvodů - byla jí zima.
Usmál se do toho chladného a deštivého rána, protože ji stále slyšel za sebou, zabalenou v dekách, jak polohlasně protestuje.
"Až se ti bude chtít, přijď za mnou, zlato," obrátil se s lehkou provokací.
"Jedině až přestane pršet!" odvětila podle očekávání.
"Donesu ti sem kafe," zasmál se.
Uvázal si kolem krku šátek a narazil si na hlavu klobouk, než se vydal k ostatním. Postávali kolem nevelkého ohníčku, který rozdělal Spencer posledním suchým dřevem a hřáli si ruce o plechové hrnky s kafem.
Všude tu vonělo a Danny se zhluboka nadechl.
"Dobrý ráno," pozdravil. "Můžu dostat taky?" zvedl ruku se svými dvěma hrnky.
"Jasně," vzal si je od něj Shakespeare, aby do nich Spencer mohl nalít tmavou horkou tekutinu.
"Kite, Dave," kývl na ně Danny. "Ani se nebudu ptát, jaká byla cesta."
Kit se zašklebil a David zvedl oči k obloze.
"Už to světlá, brzy to přestane," řekl. "Prší už jen jemně."
"Jemně, ale nepříjemně," dodal Kit.
"Fušuješ do řemesla Shakespearovi?" zvedl Angličan obočí.
"To bych si nedovolil!" zasmál se Kit a mrkl na Shakespeara. "Spenci, nalej mi ještě," naklonil se ke kotlíku nad nízkým plamenem. "Donesu to Annie. Kde vlastně spí?"
"Ehm… no, nikde," odpověděl mu Spencer trochu nejistě.
"Jak nikde?" nechápal Kit.
"Ne tady v táboře," upřesnil Shakespeare.
"Jak to, jela pryč? Kam?" zapomněl Kit na nalévání a napřímil se.
"Do Oakbellu," odpověděl John.
Kit si nepřipadal o nic moudřejší.
"Proč jsi jí posílal do Oakbellu na noc, co je to za pitomost?"
"Ale ne, šla sama, jen naproti Wesleymu, dlouho se nevracel," upřesnil Shakespeare.
"Co?!" zapomněl Kit i na svoje kafe a polil si rukáv, aniž si toho všiml. "Děláte si ze mě srandu?"
Chvíli doufal, že to tak je.
"Klid, prosím tě," zvedl Shakespeare oči v sloup.
"Klid, prosím tě?" zopakoval Kit a zvedl hlas. "Tys jí jako vážně pustil jen tak samotnou a ona je celou noc pryč?" obrátil se nesouhlasně na Johna. "Zbláznil ses, nebo co?"
"Je to už velká holka, Kite," odpověděl mu John klidně. "Oakbell je za rohem a navíc není sama, ale s Wesleym."
"Tím jsi mě fakt uklidnil!" máchl Kit rukama a vylil si zbytek kafe, takže plecháček pak vztekle zahodil na zem.
"Proboha, Kite, nejspíš se jen někde schovali před deštěm," plácl ho po zádech Spencer. "Lilo celou noc jako z konve," dodal, jako by to Kit sám dobře nevěděl.
"Jste normální?" obrátil se na všechny s řečnickou otázkou, na kterou evidentně nečekal žádnou odpověď. "Vy jste ji nechali někde celou noc samotnou se Shanem a já se mám uklidnit?? Vždyť je to magor!"
"Hele, klid!" ozval se Danny zamračeně. "Wesley by jí nikdy neublížil!"
"No jasně, že ne, " ušklíbl se Kit. "Vždyť je to úplnej svatoušek!"
Danny k němu vykročil, ale zastavila ho Angličanova ruka.
"Kašlu na vás!" prohlásil Kit, kopl do ležícího hrnku a odkráčel od ohniště.
"Kam jdeš?" nechápal Spencer.
"Kam asi!" popadl Kit do rukou sedlo a postroj. "Jdu jí hledat!" pokračoval k uvázaným koním a nejbližšímu přehodil sedlo přes hřbet.
"Před chvílí jsi přijel, nech toho a pojď se najíst!" zabručel Spencer nesouhlasně. Kit ho ignoroval a utahoval řemeny.
Ellen, která slyšela hádku, tiše přišla mezi ostatní zabalená do deky a postavila se vedle Dannyho.
"Co se děje?" zeptala se ho tiše.
"Nic," odvětil Danny kysele. "Kitovi hráblo."
"Střezte se, pane, žárlivosti! Je to zelenooký tvor, jenž si hraje s tím, koho požírá," zarecitoval Shakespeare.
"Othello?" podivila se Ellen.
"A ty!" obrátil se Kit na Johna a vyhoupl se do sedla, "by ses měl nad sebou zamyslet, tvoje otcovský schopnosti dost selhávají!" obvinil ho. "Asi ti nedochází, že ona není kluk!"
Mlaskl na koně a prudce ho pobídl.
"Nějak ti synek přerůstá přes hlavu, co?" poznamenal Shakespeare a pozoroval vzdalující se Kitova záda.
John ho probodl dlouhým, modrým pohledem a Shakespeare rezignovaně rozhodil ruce.
"Jako bych nic neřekl."
* * *
Bylo ticho, takové krásné ticho, jako by jejich zpomalený, hluboký dech byl jediným zvukem na světě.
Přála si, aby byl.
Pořád jí sladkobolně trnulo ve slabinách a poprvé v životě neviděla v jeho síle hrozbu, ale krásu. Líbilo se jí opírat se zády o jeho tvrdý svalnatý hrudník, být ztracená v jeho velké náruči.
S přivřenýma očima hladila jeho předloktí porostlé tmavými chloupky, hrála si s korálkovým náramkem, objížděla konečky prstů tvar jeho široké dlaně.
Nechtěla na nic myslet a dařilo se jí to. Nezáleželo na tom, co bylo předtím, co bude potom, záleželo jen na tom, co je teď.
Ticho.
Wesleyho dech.
Škrábající strniště vousů na její kůži, když putoval teplými rty po jejím rameni, zádech, krku… jako by se nemohl nabažit její vůně, jako by nemohl přestat, lapený v záplavě jejích rozpletených vlasů.
Jeho dlaň na jejím břiše.
A ticho.
To ticho…
Došlo jí to.
"Wesley," promluvila trochu chraplavým, jiným hlasem.
Už nikdy nebudu mít stejnej hlas, napadlo ji hloupě.
"Hm?" zamručel s tváří zabořenou do černých vlasů. Chtěl jí říct něco nádherného, ale bál se, že by přes sevřené hrdlo nedokázal promluvit. Že by nedokázal říct nic, co by jen trochu vyjádřilo to, jak se teď cítil.
"Přestalo pršet," pokračovala tiše.
"Hm…" políbil ji nad klíční kost. Zřejmě vůbec nepochopil, co tím chtěla říct a ani se o to nesnažil.
"Wesley," stiskla mu předloktí.
Ucítila jak se mu napjaly svaly, když pochopil.
"Přestalo pršet," zopakoval skoro neslyšně.

* * *
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Salma Blanco Salma Blanco | E-mail | Web | 14. června 2013 v 17:51 | Reagovat

No konečně :-D !!!
Nádherné!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama