Září 2013

5. kapitola - Divoká růže (3. část)

16. září 2013 v 14:01 | Nina Carter |  Rváči II
"Klidně jsem mohl odejít já," prohlásil Spencer, když Anne dlouho nic neříkala.
"Ne, věř mi, že je lepší, když odešel on," ujistila ho sklesle.
Připadalo jí, že má v krku knedlík a po dlouhé době se skoro toužila rozplakat. Spencer pociťoval drobné rozpaky, což vypadalo při jeho obrovské tělesné konstrukci nepatřičně.
"Zaslechl jsem, že máš novou hračku, tak jsem chtěl-"
"Jo, jasně," obrátila zbraň v ruce, aby mu jej podala rukojetí napřed. Potěžkal ji a zkoumal ze všech stran.
"Hm, pěknej kousek, to teda jo," řekl uznale. "Můžu?" kývl směrem k plechovkám v dálce.
"Jo, jsou tam ještě čtyři," přikývla.
Vystřelil jen dvakrát, ale zřejmě mu to stačilo. "Nádhernej. Pro tebe jako stvořenej, musím uznat, že Kit věděl, co dělá."
"Nemyslíš si, že je to na mě moc velká zbraň?" zvedla obočí.
"Já si myslím, že pro tebe není žádná zbraň moc velká, Annie."
Zasmála se, ale žádná veselost v tom nebyla. Zasunula si zbraň zpátky do pouzdra, které ještě vonělo novou kůží a měla dojem, že se jí podivně třesou kolena.
Musela se posadit, rovnou na zem, zády k nejbližšímu kmeni.
"Spenci, můžu se tě na něco zeptat?"
Nedívala se na něj, takže jen podle zvuku odhadovala, že přešlápl.
"Jasně, že jo."
"Uvažoval jsi někdy, že toho necháš?"
Pomalu přesunul své velké tělo blíž a posadil se na pařez, než jí odpověděl.
"Uvažoval. Každej z nás, co tu jsme, o tom někdy uvažoval, to bych se vsadil. Jsou prostě takový chvíle," pokýval hlavou. "Jenomže jsme to nakonec neudělali a o tom to celý je. Život zkrátka tvořej větší nebo menší rozhodnutí."
"To zní skoro jednoduše," odfrkla si.
"Vono to jednoduchý je," pokrčil rameny.
Anne si opřela hlavu do dlaní. Poslední dobou měly všechny věci k jednoduchosti hodně daleko.
"Chceš s tím přestat? Vrátit se domů?" zeptal se.
"Spenci, jsem jako on?" podívala se na něj. "Jako John?"
Nadechl se a váhal s odpovědí, nebyl si jistý, co by měl říct, nebo spíš co by ona chtěla slyšet.
"Ehm… to není zrovna lehká otázka," zamručel.
"Protože víš, on měl pravdu a Wesley koneckonců taky… já už tu nemusím bejt. Nikdo mě tu nedrží, já tu jen chci bejt, protože ať je to jakkoli zvrácený, špatný a nemorální, já jsem tu takhle… šťastná, svobodná."
Výraz jejího obličeje byl v tuto chvíli cokoli, jenom ne šťastný.
"Hele, já nejsem žádnej myslitel, holčičko," pokýval hlavou Spencer. "Ale jedný věci věřím z celýho srdce a to je, že když něco dělá člověka šťastným, tak je to dobrý. A nezáleží na tom, jestli tě za to lidi budou chtít soudit, na lidi se můžeš klidně vykašlat. A Bůh? Přece tě nemůže soudit za to, že miluješ svobodu."
Nevědomky vytrhávala mech kolem svých bot, aby nějak zaměstnala ruce.
"Stala jsem se někým, kým jsem myslela, že se nemůžu stát."
A navíc se mi to líbí.
"Nebo jsi se konečně stala tím, kým doopravdy seš. Kdoví," usoudil.
Zvedla k němu oči a ústa se jí pootevřela údivem.
I on se na ní díval. Moc často neuděloval přímé pohledy do očí, ale nyní jí věnoval jeden velmi dlouhý.
Chtěla by vědět, jestli pravdu má on, nebo ona.
"Takovejhle život nemůže trvat navěky," namítla.
"Žádnej život netrvá navěky," zasmál se hlubokým, dunivým smíchem. "Může bejt dlouhej nebo krátkej, můžeš ho prožít klidně a nebo nadoraz. Ale navěky nebude."
"Ne. To ne."
"Tak vidíš."
"Já… se bojím," přiznala a slova se jí mírně zadrhávala v krku. "Bojím se, že když toho teď nenechám, budu přesně jako on. Vykašlu na zodpovědnost, na povinnosti, vykašlu se na ty, co mě potřebujou jen pro vlastní sobeckou touhu po svobodě, po vzrušení, po moci!"
Její hlas zněl zlostně a skoro plačtivě a ona se za to v tu chvíli nenáviděla.
Spencer vzdychl.
"Nechci, aby sis myslela, že ho hájím, tyhle věci jsou jenom mezi váma dvěma. Ale i když udělal v životě spoustu chyb, John je dobrej chlap. Bejt jako on není ta nejhorší věc na světě."
"Jsme psanci."
"Ty ještě ne, Annie. Nikdo nezná tvůj obličej, ani tvoje jméno, můžeš svobodně odejít. Nebo svobodně zůstat."
"Kdybych byla chlap, bylo by to jiný," ušklíbla se.
"Holčičko," rozhodil mohutné ruce, "Ženský to v tomhle světě nemaj vůbec lehký, ale nic není nalinkovaný. Některý ženský maj větší koule než leckterý chlapi, já jich pár takovejch znal."
"Já vím, Calamity Jane," kývla.
"Jo, tu taky. I tvůj táta jí znal, žila chvíli v Deadwoodu, jako vy."
"A byla šťastná?"
"Nevím, nikdy jsem se jí nezeptal. Ale určitě vím, že nebyla nešťastná."
Anne mlčela a ani Spencer dlouhou dobu nic neříkal, přestože tam pořád seděl. Bezmyšlenkovitě vytáhla Peacemaker z pouzdra, vyklopila bubínek a zbylé dva náboje vyndala, aby je tam posléze zase vracela.
Tlumeně kovové zvuky ji uklidňovaly.
Pozoroval lesklou zbraň v jejích štíhlých rukách, ty nervózní a přesto jisté pohyby.
"Divokou růži můžeš přesadit do zahrady," řekl potom hlubokým, tichým hlasem.
Zaklapla bubínek.
"Nebude tam tak úplně patřit, ale to neznamená, že se jí tam nebude dobře dařit."
Podívala se na něj, překvapená významem jeho slov i formou, kterou by očekávala spíš od Shakespeara. Sám vypadal poněkud zaskočeně a když už nedovedl ty upřené modré oči snést, zvedl se s povzdechem z pařezu.
"Některým z nás jsi tak nějak…no, přirostla k srdci, Annie. A kdybys tu nebyla… ehm… asi by nám bylo tak trochu… smutno."
"Spencere," hlesla.
"Jo, já vím. Ale když budem vědět, že jsi v spokojená… budem taky rádi," přistoupil k ní, jako by věděl, že má ještě něco udělat, ale nebyl si přesně jistý, co by to mělo být.
Nakonec ji silně, skoro až drsně poplácal po rameni a pomalu odešel stejnou cestou, kterou jsem přišel, aniž se ohlédl.
Dlouho tam seděla, sama a tiše, aniž se vůbec pohnula.
A pak zvedla ruku, natáhla kohoutek a zbývající náboje vypálila do keřů divoké růže, až se zelené a růžové lístky rozlétly do stran.
* * *
Wesley poprvé po dlouhé době pocítil skutečnou chuť jít za Dannym a všechno mu to říct. Ne tedy úplně všechno, ale tu podstatnou část ano.
Danny bude vědět, co mám dělat. Bude to vědět.
Protože on sám si připadal bezradný a naštvaný.
Jenže Danny se zrovna zabýval cukrováním s Ellen a Wesley měl smůlu.
A asi tu nejhorší náladu za poslední dobu.
Anne se vrátila ze své cvičné střelnice v lese, cíleně se mu vyhnula a šla se vítat s právě příchozími Šajeny, aby posléze někam zmizela s Orlím drápem.
Nepochyboval, že ho opět přemluvila, aby s ní šel cvičit ten jeho indiánský boj beze zbraně, jako ostatně téměř pokaždé, když se setkali.
A on se zrovna dvakrát přemlouvat nenechá, ušklíbl se Wesley. Pro tu svou Divokou růži by udělal cokoli, blbec!
Hledat se je ale nevydal, protože tím by si už vůbec nepomohl a tak si odepnul opasek se zbraněmi a vzal si do ruky sekeru. Rozhodl se dělat jedinou činnost, u které mohl vybít svůj vztek, aniž by někomu ublížil - sekat dřevo.
Spoustu dřeva.
* * *
"Ne, musíš být rychlejší," upozorňoval Orlí dráp. "Úder nezastavíš, musíš mu uhnout."
"Jak mám být rychlejší, když netuším, kterou rukou udeříš?" založila si Anne ruce v bok.
"Moje tělo ti to prozradí."
"Nemůžu vědět-"
"Musíš se dívat, sem," poklepal si dlaní na střed hrudníku. "Odtud všechny pohyby vycházejí. Když budeš pozorná, poznáš to. Zkus to ty na mě," pobídl jí.
Poslechla, nahrbila se a udeřila.
Vyhnul se jejímu úderu, zamkl jí paži do páky, úkrokem narušil její rovnováhu a podrazil jí nohy.
Dopadla na záda, ale cítila, jak mírně brzdil její pád.
"Orlí drápe?" vydechla opatrně, protože svíral její krk a klečel jí na žebrech.
"Ano?"
"Jsme přátelé?"
Co to mám dneska za pitomej den, že pokládám nevhodný otázky v ještě nevhodnější dobu?? zlobila se sama na sebe v duchu.
"Teď zrovna jsme nepřátelé," usmál se zlehka pobaveně.
"Ne, já myslím… ehm…"
Uvolnil sevření a Anne se posadila. Klečel vedle ní a zkoumavě ji pozoroval.
"Myslím my dva, jestli jsme přátelé."
"Jsi si jistá, že mi takovou otázku musíš pokládat?"
"No…" zrozpačitěla. "Ne, jen… neměla jsem v životě moc přátel a nejsem si jistá, jestli to správně poznám."
"My dva jsme přátelé, Divoká růže," ujistil ji vážně.
"Dneska radši… Annie," požádala nejistě.
"Jak si přeješ, Annie. Jsi moje nésé´e a na tom už se nikdy nic nezmění."
Ucítila nával dojetí, tak silný, že udržela slzy jen s vypětím všech sil.
"Vím, že je to proti vaším zvykům, ale mohla bych tě… jen trochu… obejmout?" navrhla nesměle.
"Někdy je dobré porušit své zvyky," naklonil hlavu zlehka na stranu, až se mu ozdoba z pírek a korálků, kterou nosil ve vlasech, rozhoupala.
Usmál se, skoro nepatrně, s přivřenýma tmavýma očima.
Vytáhla se také na kolena, objala ho pevně kolem krku a on její objetí navzdory svým zvyklostem stejně pevně opětoval.
"Ale ale!" ozvalo se nad nimi. "Orlí drápe, víš, kdo je otec té, kterou tak bezostyšně objímáš?"
Anne zvedla překvapeně hlavu, aby tam uviděla stát Johna.
"Rychlý střelec," odpověděl poslušně Orlí dráp a dívku pustil.
"Tak si dej pozor!" pokýval John hlavou. Neusmíval se, ale Anne věděla, že žertuje.
"Dávám," ujistil ho indián. "Bylo to jen ve vší počestnosti."
John se usmál koutkem úst a přikývl.
"Dal bys nám chvilku, Orlí drápe? Chtěl bych Annie něco říct."
"Samozřejmě," vykročil, ale než odešel, dotkl se ještě dívčina ramene.
"Néá´eše. Děkuji."
"Néá´eše," zašeptala. Nechtěla, aby odešel, po tom všem, co dnes měla za sebou, neměla sílu ještě absolvovat rozhovor s Johnem.
Samozřejmě ale zůstala poslušně stát a čekala až se dozví, co jí chce.
"Nezdržím tě dlouho," promluvil, když silueta Orlího drápa mizela mezi stromy.
"V pohodě," hlesla.
"Zvážil jsem to a myslím, že by to bylo přínosný pro obě strany," řekl.
"Co?" nechápala vůbec.
"Chci, abys šla při příští akci do osobního vagónu, mezi lidi. Pokud se na to teda cítíš."
"Cože??" vytřeštila na něj oči.
"Jen, když budeš chtít," ujistil ji.
"Já… jasně, že chci, jen jsem… nečekala jsem, že… to by bylo…!"
Mnohokrát už si přála, aby tohle řekl, dokonce se o to i dost snažila, ale nikdy ji nenapadlo, že až se to stane, pocítí obrovskou dětinskou radost.
Z jeho důvěry, kterou do ní vložil.
Z jeho uznání, které jí tím dal najevo a o které tolik stála, aniž si to uvědomila.
Všechno ostatní najednou začalo být méně důležité.
"Díky," řekla nakonec. "Nezkazím to… nezklamu," slíbila rozpačitě.
"O tom nepochybuju," přikývl.
Bylo to možná absurdní, ale byla na sebe pyšná a on to viděl, četla mu to v očích, které se tolik podobaly jejím vlastním.
V očích, které se teď opravdu usmívaly.
"Půjdeme zpátky?" zvedl obočí a pokynul směrem, odkud se ozývaly pravidelné rány sekery do dřeva. "Nebo tu chceš ještě zůstat?"
"Ne," musela si přešlápnout, aby se ujistila, že jí nohy nevrostly do mechu. Vydala se pomalu za ním, dívala se na jeho záda a v žaludku se jí třepotalo hejno motýlů.

5. kapitola - Divoká růže (2. část)

16. září 2013 v 13:59 | Nina Carter |  Rváči II
* * *
Wesley si podpíral bradu a zíral.
Netušil, jak trefněji by měl svou činnost nazvat, protože zkrátka seděl pod stromem a zíral na Anne, jak hřebelcuje koně.
Obcházela kolem nich, tvářila se soustředěně a její dlouhé neukázněné vlasy se jí pletly do práce. Energicky si je odhazovala, ale ani ji nenapadlo si je nějak spoutat.
Ženy by neměly mít dovoleno nosit kalhoty, usoudil Wesley a myslel to zcela vážně.
"Wesi," zjevil se vedle něj Danny a také se posadil na zem. "Nemluvil jsi náhodou s Johnem o Henry Jacobsovi?"
Nebo alespoň ne tak upnutý kalhoty, upřesnil si Wesley.
"Víš, chtěl bych vědět, co s ním má v plánu," pokračoval Danny a vložil si mezi zuby stéblo trávy.
Rozhodně ne na takových nohách, jako má Annie.
"Myslím, co s ním má přesně v plánu. Asi ho chce unést, ale co pak?" sundal si Danny klobouk a prohrábl si rovné tmavé vlasy. "Ellen to docela vrtá hlavou, což je pochopitelný."
Na tak dlouhých. Tak nádherně tvarovaných. Dokonalých.
"A mě docela taky," vzdychl si Danny. "Ne, že bych chtěl něčemu bránit, to ne. Jednou jsme se touhle cestou dali a já to beru se vším, co je nutný, ale rád bych byl tak trochu… no, připravenej."
Wesley dál hleděl směrem ke koním a představoval si ty dokonalé nohy omotané kolem svých boků.
"Možná bychom měli za Johnem oba dva zajít. Co myslíš?" obrátil se na něj Danny. "Wesley? Wesley!"
K Wesleyho sluchu dolehl zvuk jeho jména a tak se neochotně vynořil ze svých myšlenek.
"No co je??" vyjel na Dannyho ostřeji, než měl v úmyslu.
"Ehm… tys mě celou dobu neposlouchal?" zamrkal Danny nevěřícně.
"Jasně, že poslouchal!" odsekl Wesley. "Jenom mi zopakuj tu poslední větu."
"Jestli bychom neměli za Johnem zajít," zopakoval Danny a vyzývavě se na něj zadíval, protože jeho výmluvě nevěřil ani trochu.
Wesleyho mysl pracovala na plné obrátky.
"Proč?" musel se nakonec zeptat.
"Kvůli Henry Jacobsovi," doplnil nakonec. "A jestli se teď zeptáš, kdo to je, tak tě fakt nakopu."
"Prosím tě, Danny!" ušklíbl se Wesley. "Já vím, kdo to je."
"Jo a kdo?"
"Je to Martenův syn a přestaň ze mě dělat idiota!"
"To ani nemusím. Co je s tebou poslední dobou?"
"Ježíši, Danny, tak jsem tě chvilku neposlouchal, no a co? Už tě poslouchám. Co chceš s Johnem řešit?"
"Myslíš si, že ho zabije?" zeptal se Danny na rovinu a nervózně přehazoval v rukou svůj klobouk.
"Jacobse?" zvedl Wesley obočí. "Nevím, určitě ne hned. Lepší bude Martena vydírat, dokud to půjde. A možná to nechá John na nás, nemám tušení, ale on v tom asi umí chodit o něco líp, než my. Bude znát lepší… postup," pokrčil nevzrušeně rameny.
Až po chvíli mu došlo, že se na něj Danny upřeně dívá.
"Danny, jestli máš dojem, že bys měl myslet na nějakej soucit nebo co, tak na to rychle zapomeň! Proto tu nejsme."
"Jo," uhnul Danny očima. "Jo, máš pravdu," souhlasil.
"To mám," stiskl Wesley rty a silně ho plácl po rameni. Podíval se zpátky ke koním, ale Anne už tam neviděl.
No bezva, pomyslel si se smíšenými pocity.
Nevěděl, jestli je rád, že mu ten přitažlivý živý obrázek nezatemňuje mysl, nebo jestli mu naopak ten výhled schází.
Poslední dny probíhaly ve stejném duchu; toužil se na ní dívat, toužil po její blízkosti, po tom, aby mu alespoň na chvilku pohlédla do očí.
Toužil po jejím těle.
Znovu.
A ze všeho nejvíc toužil vědět, co cítí ona.
Zároveň se ale toho všeho bál, takže se bližšímu setkání či pohledu snažil vyhnout.
Bylo to k zbláznění.
Z roztrpčených myšlenek ho probralo několik výstřelů. Bylo to blízko a trhlo to s ním, i když si vzápětí uvědomil, že je to s velkou pravděpodobností nějaká cvičná střelba.
V náhlém popudu vyskočil na nohy.
"Půjdu… si asi taky zastřílet," řekl Dannymu, aniž se na něj podíval a vyrazil. Orientoval se po zvuku, protože výstřely se stále opakovaly v téměř pravidelných intervalech; dokázal rozeznat, kdy asi střelec nabíjí.
Přeskočil potok a tiše se prodral přes křoviny.
Tušil, kdo tím střelcem bude, bez dechu ji pozoroval zastíněný zelenými listy a cítil, jak se mu rozbušilo srdce. Rád by to zastavil, zpomalil do normálního rytmu, ale to nebylo možné.
Byl odhodlaný s ní promluvit, ale jakmile viděl její soustředěný postoj, změnilo se odhodlání opět jen na pouhé zírání. Aniž odtrhl zrak, sevřel levou rukou větvičky, které mu překážely, aby je odsunul ze svého zorného pole a ucítil v dlani ostré píchnutí. Nevšiml si, že je to hustý keřík divokých růží a jeho trny mu to daly bolestivě na vědomí.
"Au," sykl a trhl sebou. Byl to sice jen nepatrný, tichý zvuk, ale i ten stačil, aby se otočila.
Rychle se napřímil, nechtěl vypadat úplně jako šmírák, ale stejně se cítil hloupě.
Hrozně hloupě.
"To jsi ty? Promiň," sklopila hlaveň, kterou na něj na okamžik zamířila.
"Nic se nestalo."
Prudce zatáhl, aby ruku osvobodil. Trny se mu zakously do dlaně a nechtěly se pustit, utrhl je násilím až s kusem kůže.
Horečně přemýšlel, co by měl říct, když si všiml té neobvykle lesklé zbraně, kterou držela v ruce.
"Čí to je?" zeptal se s upřímným zájmem.
"Moje," oznámila mu s hrdým úsměvem.
"Peacemaker?" zvedl obočí a otřel si krvavou dlaň o kalhoty.
"Jako máš ty," kývla a těžko skrývala pýchu ve svém hlase. "Ale o něco lepší."
Natáhl ruku a tak mu jej vložila do dlaně. Musel uznat, že mluví pravdu, tenhle model byl rozhodně novější, než ten jeho.
A lepší.
"Nemá na tebe moc dlouhou hlaveň?"
"To teda nemá," odsekla a vzala si jej zpět. "Pět palců je akorát."
"Pěkná práce," uznal, přestože se mu v ruce příliš neohřál a prohlédl si jej jen zevrubně. "Odkud ho máš?"
"Je to dárek od Kita," usmála se znovu a odvrátila se od něj, protože zamířila, takže nemohla vidět, jak kysele se zatvářil.
"Aha," utrousil a snažil se, aby to neznělo ironicky. Nebo alespoň tolik ironicky. "Takže teď už máš svou druhou bouchačku, jak sis přála."
"Hm… jo," trhla rameny trochu rozpačitě, jak si vybavila jejich poslední debatu ve stájích. Spíš hádku, než debatu.
Raději zamířila, natáhla a vystřelila.
A minula.
Pravda, plechovky měla postavené opravdu daleko, takže to nebylo nic zvláštního, přesto se ale zamračila.
"Sakra," utrousila.
"Nesedí ti?"
"Ale jo… podívej na ty mířidla, dají se dokonce nastavit a v dlani sedí naprosto skvěle, ale kope víc, než jsem zvyklá. Pořád mi to ještě dělá potíže."
Postavila se bokem a znovu natáhla ruku.
"Oběma rukama to jde, ale jednou…"
"Zkus mířit malinko níž, než bys mířila normálně," dotkl se její dlaně, kterou svírala zbraň a jemně ji stlačil jen o nepatrný kousek níž. "I když tě kopne zpátky," přisunul se blíž, aby se podíval přes mířidla, "poletí přesně tam… kam... ty chceš…"
Přestal mluvit.
Dokázal myslet jenom na to, že se jejich rozehřáté holé paže dotýkají, že jeho dlaň celá překrývá tu její a že je sotva centimetr prázdného prostoru mezi jejími zády a jeho hrudí.
Cítil, jak i ona ztuhla a zadržela dech.
Chtěl se odtáhnout, ustoupit, ale byla jako magnet, nedokázal se ovládat. Přitiskl ji k sobě a vnořil obličej do jejích vlasů, rozpuštěné splývaly až dolů k jejím bokům a vítr je omotával kolem jeho paží.
"Annie," zašeptal tak tiše, že si nebyl jistý, jestli to vůbec vyslovil.
Popadl ji a obrátil čelem k sobě, neschopný se déle ovládat.
"Odjedu," zašeptala Anne těsně před tím, než jí políbil. Trvalo dlouho, než smysl toho slova vůbec pronikl přes clonu ostatních pocitů a ani potom to nechápal.
"C-co?" vykoktal.
"Odjedu," zopakovala.
Neměla tušení, proč to řekla nahlas a proč to řekla zrovna teď.
"O čem to sakra mluvíš, Annie?" donutil se od ní odstoupit. "Kam odjedeš?" nechápal stále.
"Domů… přece," uhnula nejistě pohledem.
"Co??"
"No…" odkašlala si. "Přemýšlela jsem o tom, opravdu dlouho a musela jsem si přiznat, že jsi měl pravdu."
"Pravdu v čem?" vydechl stále udiveněji.
"Že bych s tím měla přestat. Odejít."
"Nikdy jsem neřekl, že bys měla odejít!" zvýšil hlas.
Usmála se trochu hořce, jen koutkem úst.
Připomnělo mu to Johna Flashe tak, až to bylo děsivé. Polkl, ale málem se rozkašlal, protože měl najednou podivně sucho v ústech.
"Pravda je, že se mi líbí bejt holka s bouchačkou na koni a to asi není dobře," řekla.
S hrůzou poznával svá vlastní slova, která na ní ve vzteku křičel nedávno ve stáji.
"Nemůžeš odejít," vypravil ze sebe. "Potřebujeme tě. John. Danny. Já. Banda."
Lehce zavrtěla hlavou.
"Ráda jsem si myslela, že to tak je, jenže po pravdě, tohle je Johnova pomsta, tvoje a Dannyho, Ellenina, ale ne moje. Z celýho srdce si přeju, abyste to dotáhli do zdárnýho konce, vážně, ale já mám jinou cestu a jiný povinnosti a měla bych si to přiznat," zvedla k němu oči.
Měl pocit, že to s ním švihne.
Chtěl s ní pořádně zatřást, přehodit si ji přes rameno a utéct s ní hluboko do lesa, chtěl jí přivázat ke stromu, cokoliv, hlavně aby nikam neodjížděla.
"Annie, to je blbost," dokázal jen říct.
"Blbost by byla myslet si, že to takhle může bejt napořád," odporovala klidně.
"Ty chceš vážně odjet teď??" rozhodil ruce.
Jeho chování ji mátlo, byl rozrušený a naštvaný a ona tak úplně nechápala proč. Už tak bylo těžké snažit se být uvážlivá a rozumná a Wesley jí to ani trochu neulehčoval.
"Ne teď hned," odpověděla. "Myslela jsem, že bych to Johnovi oznámila po další akci, zatím jsi první, komu to říkám."
Rád by se cítil poctěn, ale nemohl. Stiskl zuby tak silně, až mu naběhly svaly na čelisti.
"Nechápu, o co jde," přiznala opatrně. "Myslela jsem, že přesně to jsi chtěl, říkal jsi-"
"Zapomeň sakra, co jsem říkal!" vyjel na ni. "Nemyslel jsem to tak!"
"Cože?" podivila se. "Co tím myslíš, do háje??"
"Nic!"
"Wesley, proč na mě vlastně řveš??"
"Jak můžeš chtít odejít teď, když my dva-!" zarazil se sám v půlce rozběhnuté věty, o které sám nevěděl, jak by měla končit.
Na okamžik pocítila palčivou touhu přestat mu to všechno vysvětlovat, skočit mu kolem krku a začít ho líbat na vztekem napjatá ústa.
"Když my dva co?" vydechla místo toho.
Rád by jí odpověděl, strašně moc rád, obzvláště když viděl, že jí na odpovědi záleží, ale nemohl.
Nevěděl, co má říct.
"Prostě nikam nepojedeš!" odsekl.
"Tak to se pleteš!" zamračila se.
"Annie, sakra, myslím to vážně!" popadl ji za levé zápěstí a neurvale přitáhl blíž. "Přestaň s tím nesmyslem!"
Něco tvrdého ho šťouchlo do hrudi, ani nemusel sklopit oči, aby věděl, že je to naleštěný Peacemaker Flattop s pětipalcovou hlavní. Samozřejmě, že by nevystřelila, vlastně ani nenatáhla kohoutek, ale i tak to bylo dost výmluvné gesto.
"Neopovažuj se myslet si," procedila skrz zuby, "že to, co se mezi námi odehrálo, ti dává právo mi rozkazovat!"
"Promiňte," ozvalo se hlubokým hlasem od kraje lesa. "Asi jsem vás z něčeho vyrušil."
Spencer nejspíš přišel stejnou cestou jako Wesley, ale byli tak zabráni do svého rozhovoru, že ho ani neslyšeli.
"Ne, to je v pohodě, Wesley už odchází," prohlásila Anne a přestala na něj mířit.
"Ne, to neodcházím!"
"Ale ano, odcházíš!" vytrhla svou ruku s jeho sevření.
Wesley vrhl na Spencera nepříjemný pohled, ale nezbylo mu nic jiného, než se na místě otočit a odkráčet lesem pryč.

5. kapitola - Divoká růže (1. část)

16. září 2013 v 13:56 | Nina Carter |  Rváči II
Bylo tak teplo, že by si nejraději vyhrnula rukávy, ale protože byla po dlouhé době alespoň trochu slušně oblečená - jak řekla Ellen - nechtěla si to kazit. Annino slušné oblečení se skládalo z dlouhé tmavě červené sukně, v pase stažené širokým koženým opaskem a jednoduché bílé košile.
Ale to teplo, vzdychla si v duchu a pak si alespoň nenápadně rozepnula dva knoflíčky u krku.
Tržiště v Ashfordu překypovalo vůněmi, zvuky a barvami, nevěděla, na co se má dívat dřív. Fascinovaně chodila od jednoho stánku ke druhému, brala do ruky rozličné zboží, aby je zase pokládala a pokračovala dál. Zaměstnalo to její mysl natolik, že poprvé za poslední tři dny nemyslela na tu deštivou noc.
A ráno.
Kit ji pozoroval z povzdálí.
Své dlouhé copy měla stočené do dvou uzlů, což byla jednoznačně Ellenina práce a vypadala neobvykle a roztomile. Vzdychl a zamířil k ní, ale musel se dotknout jejího ramene, aby si ho všimla, tak moc byla soustředěná.
"Kite," zaclonila si oči proti sluníčku. "Já prostě nevím," přiznala s povzdechem.
"Co nevíš?" zasmál se nechápavě.
"Co jim mám koupit!"
"Třeba tohle," kývl směrem ke květovanému šátku, který zrovna držela v ruce. "To je fajn, ne?
"Jo," usoudila.
"Mary by se líbil," podporoval ji dál.
"Asi jo, ale spíš by potřebovala nový boty."
"Annie, můžeš jí koupit obojí," zasmál se.
"Nejradši bych koupila celý tržiště," přiznala. "Konečně jim můžu něco hezkýho dát a nějak nevím, co s tím."
"Jsem si jistej, že jim udělá radost cokoliv, co od tebe dostanou," vzal ji kolem ramen.
Pousmála se, ale pocítila bodnutí smutku. A výčitek.
Největší radost bych jim udělala, kdybych se vrátila.
"Zkusíme něco vybrat spolu," slíbil jí. "Ale nejdřív pojď se mnou."
"Kam?" podivila se.
"Neptej se a pojď," zamrkal a vzal ji za ruku. Trochu neochotně se nechala zavést za roh nebližšího domu a přitom lítostivě pokukovala zpátky na hlavní ulici.
"Taky jsem ti něco koupil," přiznal s úsměvem, ve kterém marně maskoval nadšení.
"A to jsi mě kvůli tomu musel tahat do postranní uličky?" založila si ruce podívala se na něj.
Dnes byl také oblečený jinak, v čisté béžové košili a hnědé vestě z tenké bavlněné látky. Dokonce měl u krku i vázanku, i když svého šedého ohmataného klobouku se nevzdal.
"Tenhle dárek se totiž neprodává u stánků," vysvětlil trpělivě a podal jí cosi zabalené do kusu bílé látky.
Sevřela to v ruce, bylo to zvláštně, povědomě těžké.
"Co je to?" zvedla k němu oči.
"Tak se podívej."
Odhrnula látku a neubránila se obdivnému hlasitému nádechu. V dlani jí ležel nádherný revolver s dlouhou hlavní, celý stříbrný a vyleštěný do vysokého lesku.
"Kite! Co to… je?"
"Já myslel, že to poznáš."
"Jasně, že jo!"
"Nelíbí se ti?" zeptal se, i když to byla podle jejích rozzářených očí zbytečná otázka. "Je to Peacemaker Flattop, nejlepší na trhu.
"Je nádhernej!" přejela prsty po tepané rukojeti, která byla neobvykle zaoblená a neskutečně dobře seděla v dlani. "Ale proč? Nemám narozeniny…"
"To vím. Jen jsem myslel, že by se ti druhá mohla hodit."
"To jo," hlesla jen, stále překvapená.
"Byl jsem tu pro ni už včera, chtěl jsem, aby to stihli," obrátil revolver tak, aby se mohla podívat na spodní stranu rukojeti.
"Divoká růže," přečetla umělecky vyvedený maličký nápis pod vytepanou růžičkou s trny.
"Tak ti říkají Šajeni, ne?"
"Ano, říkají," zamrkala, jako by se pokoušela zaplašit slzy.
"Myslím, že se to hodí."
"Kite," vydechla a bez varování mu skočila do náruče i s revolverem v ruce. Chytil ji tak pevně, až ji zvedl nad zem.
"Bylo to hodně drahý?" zeptala se.
"Ne," zalhal bezostyšně se širokým úsměvem.
"Neměl bys," šťouchla ho do žeber.
"Chtěl jsem dát něco hezkýho svojí…ehm. Můžu vůbec někomu, kdo střílí líp, než já, říkat "malá sestřička"?" zatvářil se nejistě. "A teď budeš sakra nebezpečná."
"Děkuju," podívala se mu do očí.
"Rádo se stalo," objal ji kolem ramen.
"Je to hrozně zvláštní," opřela si hlavu o jeho rameno.
"Co?"
"Chtěla jsem najít tátu a našla jsem… spoustu jinejch… věcí."
"Ale tátu jsi našla taky, ne?"
"Možná taky," připustila.
"Radši to schovej, abys někoho nevyděsila," ukázal na zbraň. Zabalila ji zpátky, přitiskla k hrudi a pomalým krokem vyrazili zpátky na hlavní ulici.
"Děkuju," zopakovala a vtiskla mu pusu na tvář.
"Chci vidět, jak jsi aspoň chvíli veselá," políbil jí letmo do zapletených vlasů. "Poslední dobou jsi nějaká zamlklá."
"Ale nejsem," ohradila se.
"Neudělal ti Wesley něco?"
Nečekaný dotaz způsobil, že se celá napjala. Modlila se, aby to neucítil taky.
"Na co se to najednou ptáš?" zamračila se.
"Poslední dobou spolu ani nepromluvíte, vlastně se na sebe ani nepodíváte. Je to trochu divný."
Ráda by se mu podívala do tváře, aby věděla, jak svou poznámku doopravdy myslí, ale toho se raději neodvažovala.
"Ale prosím tě," řekla jen ledabyle. "Proč se staráš o Wesleyho?"
"Kdyby ti nějak ublížil, tak bys mi to řekla, že jo?" zastavil se a doslova ji nutil, aby se na něj podívala. "Že jo, Annie?"
"Kite, nech toho!" ošila se. "Jak jsi zase na tohle přišel?"
"Nepřišel," trhl poněkud nervózně rameny. "Ale kdyby ti někdo působil třeba jenom nepříjemnosti… víš, že mi to můžeš kdykoliv říct, že jo?" ujišťoval se. "Postarám se o to."
"Kite," podívala se na něj upřeně. "Tohle nedělej."
"Co přesně?" nerozuměl.
"Nepleť se do věcí, který se tě vůbec netýkají a který vlastně ani neexistujou."
"To byla zajímavá věta," zvedl obočí.
"Myslím to vážně!" založila si ruce, což se zabaleným revolverem nebylo jednoduché. "Nepotřebuju osobního strážce."
"Možná, že potřebuješ."
"Blbost!"
"Annie, tohle bratři zkrátka dělají - chrání svoje sestry před nebezpečím světa," namítl smířlivě.
"Kite, tohle mě chrání před nebezpečím světa!" zvedla důrazně svůj nový dárek.
"Ne před vším," zůstal vážný, což se jí nelíbilo. Mnohem lepší bylo, když vtipkoval.
"Před vším důležitým," doplnila ho a obrátila se k němu zády, aby vykročila zpátky na hlavní ulici a dala mu tak dostatečně najevo, že tohle téma je ukončené.
"Mám tě rád," řekl tiše, ale ne dost na to, aby to neslyšela.
Zastavila se v půli kroku.
"Já vím," řekla, ale zpátky k němu se neobrátila. "Já tě mám taky ráda. To přece stačí, ne?"
Pořád se neotočila, takže neviděla, že se mu po tváři rozlil trochu smutný a trochu dojatý úsměv.
"Jo," souhlasil. "To přece stačí."
* * *
"Danny, kam mě to vedeš?"
"Když ještě pár minut vydržíš, tak to zjistíš, El," odpověděl Danny rozesmátým hlasem. "A nedívej se, nebo ti ty oči zavážu."
"To se opovaž! Stačí, že musím jít ulicí se zavřenýma očima, to rozhodně nepůsobí příliš-"
"Důstojně?" doplnil ji.
"Ano."
"Doufám, že nepodvádíš."
"Danny!"
"Jsme na místě."
Otevřela oči a zamrkala, aby se rozkoukala.
"Fotografický ateliér?" přečetla ozdobně vyvedený nápis nade dveřmi a upřela tázavý pohled na Dannyho.
"Přesně tak," usmál se.
"Ale… k čemu?"
"Doufal jsem, že dáma jako ty bude vědět, co se dělá ve fotografickém ateliéru, El," popíchl ji.
"Ovšem, že to vím," stiskla rty. "Myslela jsem, co tady budeme dělat my dva."
"Totéž, co ostatní. Nebo máš nějakej jinej nápad?" mrkl na ni tak významně, až zrudla.
"Danny!"
"Nemám žádnou tvojí fotografii," objal ji kolem ramen. "A vážně bych nějakou chtěl."
"K čemu by ti byla?"
"Díval bych se na ni," pousmál se.
"Můžeš se dívat na originální předlohu," namítla.
"Jo," urovnal jí něžným gestem pramínek vlasů těsně nad uchem. "Jenže se chci mít na co dívat až-"
Zarazil se a několikrát rychle zamrkal. Nechtěl to říct nahlas.
Až spolu nebudeme, doplnila si v duchu Ellen a cítila, jak se jí sevřelo srdce.
"Ani já nemám tvoji fotografii," prohlásila hlasitě odhodlaným, rozhodným tónem.
"Žádná ani neexistuje."
"Nikdy ses nefotografoval?" podivila se. "Tak to je načase něco s tím udělat. Vyfotíme se spolu," popadla ho za ruku a iniciativně vyrazila ke vchodovým dveřím do studia.
"A seš si jistá, že se to sluší?" utahoval si z ní.
Obrátila se k němu už s jednou rukou na klice.
"Je mi to jedno," věnovala mu vřelý, zářivý úsměv.

* * *