5. kapitola - Divoká růže (1. část)

16. září 2013 v 13:56 | Nina Carter |  Rváči II
Bylo tak teplo, že by si nejraději vyhrnula rukávy, ale protože byla po dlouhé době alespoň trochu slušně oblečená - jak řekla Ellen - nechtěla si to kazit. Annino slušné oblečení se skládalo z dlouhé tmavě červené sukně, v pase stažené širokým koženým opaskem a jednoduché bílé košile.
Ale to teplo, vzdychla si v duchu a pak si alespoň nenápadně rozepnula dva knoflíčky u krku.
Tržiště v Ashfordu překypovalo vůněmi, zvuky a barvami, nevěděla, na co se má dívat dřív. Fascinovaně chodila od jednoho stánku ke druhému, brala do ruky rozličné zboží, aby je zase pokládala a pokračovala dál. Zaměstnalo to její mysl natolik, že poprvé za poslední tři dny nemyslela na tu deštivou noc.
A ráno.
Kit ji pozoroval z povzdálí.
Své dlouhé copy měla stočené do dvou uzlů, což byla jednoznačně Ellenina práce a vypadala neobvykle a roztomile. Vzdychl a zamířil k ní, ale musel se dotknout jejího ramene, aby si ho všimla, tak moc byla soustředěná.
"Kite," zaclonila si oči proti sluníčku. "Já prostě nevím," přiznala s povzdechem.
"Co nevíš?" zasmál se nechápavě.
"Co jim mám koupit!"
"Třeba tohle," kývl směrem ke květovanému šátku, který zrovna držela v ruce. "To je fajn, ne?
"Jo," usoudila.
"Mary by se líbil," podporoval ji dál.
"Asi jo, ale spíš by potřebovala nový boty."
"Annie, můžeš jí koupit obojí," zasmál se.
"Nejradši bych koupila celý tržiště," přiznala. "Konečně jim můžu něco hezkýho dát a nějak nevím, co s tím."
"Jsem si jistej, že jim udělá radost cokoliv, co od tebe dostanou," vzal ji kolem ramen.
Pousmála se, ale pocítila bodnutí smutku. A výčitek.
Největší radost bych jim udělala, kdybych se vrátila.
"Zkusíme něco vybrat spolu," slíbil jí. "Ale nejdřív pojď se mnou."
"Kam?" podivila se.
"Neptej se a pojď," zamrkal a vzal ji za ruku. Trochu neochotně se nechala zavést za roh nebližšího domu a přitom lítostivě pokukovala zpátky na hlavní ulici.
"Taky jsem ti něco koupil," přiznal s úsměvem, ve kterém marně maskoval nadšení.
"A to jsi mě kvůli tomu musel tahat do postranní uličky?" založila si ruce podívala se na něj.
Dnes byl také oblečený jinak, v čisté béžové košili a hnědé vestě z tenké bavlněné látky. Dokonce měl u krku i vázanku, i když svého šedého ohmataného klobouku se nevzdal.
"Tenhle dárek se totiž neprodává u stánků," vysvětlil trpělivě a podal jí cosi zabalené do kusu bílé látky.
Sevřela to v ruce, bylo to zvláštně, povědomě těžké.
"Co je to?" zvedla k němu oči.
"Tak se podívej."
Odhrnula látku a neubránila se obdivnému hlasitému nádechu. V dlani jí ležel nádherný revolver s dlouhou hlavní, celý stříbrný a vyleštěný do vysokého lesku.
"Kite! Co to… je?"
"Já myslel, že to poznáš."
"Jasně, že jo!"
"Nelíbí se ti?" zeptal se, i když to byla podle jejích rozzářených očí zbytečná otázka. "Je to Peacemaker Flattop, nejlepší na trhu.
"Je nádhernej!" přejela prsty po tepané rukojeti, která byla neobvykle zaoblená a neskutečně dobře seděla v dlani. "Ale proč? Nemám narozeniny…"
"To vím. Jen jsem myslel, že by se ti druhá mohla hodit."
"To jo," hlesla jen, stále překvapená.
"Byl jsem tu pro ni už včera, chtěl jsem, aby to stihli," obrátil revolver tak, aby se mohla podívat na spodní stranu rukojeti.
"Divoká růže," přečetla umělecky vyvedený maličký nápis pod vytepanou růžičkou s trny.
"Tak ti říkají Šajeni, ne?"
"Ano, říkají," zamrkala, jako by se pokoušela zaplašit slzy.
"Myslím, že se to hodí."
"Kite," vydechla a bez varování mu skočila do náruče i s revolverem v ruce. Chytil ji tak pevně, až ji zvedl nad zem.
"Bylo to hodně drahý?" zeptala se.
"Ne," zalhal bezostyšně se širokým úsměvem.
"Neměl bys," šťouchla ho do žeber.
"Chtěl jsem dát něco hezkýho svojí…ehm. Můžu vůbec někomu, kdo střílí líp, než já, říkat "malá sestřička"?" zatvářil se nejistě. "A teď budeš sakra nebezpečná."
"Děkuju," podívala se mu do očí.
"Rádo se stalo," objal ji kolem ramen.
"Je to hrozně zvláštní," opřela si hlavu o jeho rameno.
"Co?"
"Chtěla jsem najít tátu a našla jsem… spoustu jinejch… věcí."
"Ale tátu jsi našla taky, ne?"
"Možná taky," připustila.
"Radši to schovej, abys někoho nevyděsila," ukázal na zbraň. Zabalila ji zpátky, přitiskla k hrudi a pomalým krokem vyrazili zpátky na hlavní ulici.
"Děkuju," zopakovala a vtiskla mu pusu na tvář.
"Chci vidět, jak jsi aspoň chvíli veselá," políbil jí letmo do zapletených vlasů. "Poslední dobou jsi nějaká zamlklá."
"Ale nejsem," ohradila se.
"Neudělal ti Wesley něco?"
Nečekaný dotaz způsobil, že se celá napjala. Modlila se, aby to neucítil taky.
"Na co se to najednou ptáš?" zamračila se.
"Poslední dobou spolu ani nepromluvíte, vlastně se na sebe ani nepodíváte. Je to trochu divný."
Ráda by se mu podívala do tváře, aby věděla, jak svou poznámku doopravdy myslí, ale toho se raději neodvažovala.
"Ale prosím tě," řekla jen ledabyle. "Proč se staráš o Wesleyho?"
"Kdyby ti nějak ublížil, tak bys mi to řekla, že jo?" zastavil se a doslova ji nutil, aby se na něj podívala. "Že jo, Annie?"
"Kite, nech toho!" ošila se. "Jak jsi zase na tohle přišel?"
"Nepřišel," trhl poněkud nervózně rameny. "Ale kdyby ti někdo působil třeba jenom nepříjemnosti… víš, že mi to můžeš kdykoliv říct, že jo?" ujišťoval se. "Postarám se o to."
"Kite," podívala se na něj upřeně. "Tohle nedělej."
"Co přesně?" nerozuměl.
"Nepleť se do věcí, který se tě vůbec netýkají a který vlastně ani neexistujou."
"To byla zajímavá věta," zvedl obočí.
"Myslím to vážně!" založila si ruce, což se zabaleným revolverem nebylo jednoduché. "Nepotřebuju osobního strážce."
"Možná, že potřebuješ."
"Blbost!"
"Annie, tohle bratři zkrátka dělají - chrání svoje sestry před nebezpečím světa," namítl smířlivě.
"Kite, tohle mě chrání před nebezpečím světa!" zvedla důrazně svůj nový dárek.
"Ne před vším," zůstal vážný, což se jí nelíbilo. Mnohem lepší bylo, když vtipkoval.
"Před vším důležitým," doplnila ho a obrátila se k němu zády, aby vykročila zpátky na hlavní ulici a dala mu tak dostatečně najevo, že tohle téma je ukončené.
"Mám tě rád," řekl tiše, ale ne dost na to, aby to neslyšela.
Zastavila se v půli kroku.
"Já vím," řekla, ale zpátky k němu se neobrátila. "Já tě mám taky ráda. To přece stačí, ne?"
Pořád se neotočila, takže neviděla, že se mu po tváři rozlil trochu smutný a trochu dojatý úsměv.
"Jo," souhlasil. "To přece stačí."
* * *
"Danny, kam mě to vedeš?"
"Když ještě pár minut vydržíš, tak to zjistíš, El," odpověděl Danny rozesmátým hlasem. "A nedívej se, nebo ti ty oči zavážu."
"To se opovaž! Stačí, že musím jít ulicí se zavřenýma očima, to rozhodně nepůsobí příliš-"
"Důstojně?" doplnil ji.
"Ano."
"Doufám, že nepodvádíš."
"Danny!"
"Jsme na místě."
Otevřela oči a zamrkala, aby se rozkoukala.
"Fotografický ateliér?" přečetla ozdobně vyvedený nápis nade dveřmi a upřela tázavý pohled na Dannyho.
"Přesně tak," usmál se.
"Ale… k čemu?"
"Doufal jsem, že dáma jako ty bude vědět, co se dělá ve fotografickém ateliéru, El," popíchl ji.
"Ovšem, že to vím," stiskla rty. "Myslela jsem, co tady budeme dělat my dva."
"Totéž, co ostatní. Nebo máš nějakej jinej nápad?" mrkl na ni tak významně, až zrudla.
"Danny!"
"Nemám žádnou tvojí fotografii," objal ji kolem ramen. "A vážně bych nějakou chtěl."
"K čemu by ti byla?"
"Díval bych se na ni," pousmál se.
"Můžeš se dívat na originální předlohu," namítla.
"Jo," urovnal jí něžným gestem pramínek vlasů těsně nad uchem. "Jenže se chci mít na co dívat až-"
Zarazil se a několikrát rychle zamrkal. Nechtěl to říct nahlas.
Až spolu nebudeme, doplnila si v duchu Ellen a cítila, jak se jí sevřelo srdce.
"Ani já nemám tvoji fotografii," prohlásila hlasitě odhodlaným, rozhodným tónem.
"Žádná ani neexistuje."
"Nikdy ses nefotografoval?" podivila se. "Tak to je načase něco s tím udělat. Vyfotíme se spolu," popadla ho za ruku a iniciativně vyrazila ke vchodovým dveřím do studia.
"A seš si jistá, že se to sluší?" utahoval si z ní.
Obrátila se k němu už s jednou rukou na klice.
"Je mi to jedno," věnovala mu vřelý, zářivý úsměv.

* * *
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ciculky ciculky | E-mail | 16. září 2013 v 18:47 | Reagovat

to je tak sladké:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama