5. kapitola - Divoká růže (2. část)

16. září 2013 v 13:59 | Nina Carter |  Rváči II
* * *
Wesley si podpíral bradu a zíral.
Netušil, jak trefněji by měl svou činnost nazvat, protože zkrátka seděl pod stromem a zíral na Anne, jak hřebelcuje koně.
Obcházela kolem nich, tvářila se soustředěně a její dlouhé neukázněné vlasy se jí pletly do práce. Energicky si je odhazovala, ale ani ji nenapadlo si je nějak spoutat.
Ženy by neměly mít dovoleno nosit kalhoty, usoudil Wesley a myslel to zcela vážně.
"Wesi," zjevil se vedle něj Danny a také se posadil na zem. "Nemluvil jsi náhodou s Johnem o Henry Jacobsovi?"
Nebo alespoň ne tak upnutý kalhoty, upřesnil si Wesley.
"Víš, chtěl bych vědět, co s ním má v plánu," pokračoval Danny a vložil si mezi zuby stéblo trávy.
Rozhodně ne na takových nohách, jako má Annie.
"Myslím, co s ním má přesně v plánu. Asi ho chce unést, ale co pak?" sundal si Danny klobouk a prohrábl si rovné tmavé vlasy. "Ellen to docela vrtá hlavou, což je pochopitelný."
Na tak dlouhých. Tak nádherně tvarovaných. Dokonalých.
"A mě docela taky," vzdychl si Danny. "Ne, že bych chtěl něčemu bránit, to ne. Jednou jsme se touhle cestou dali a já to beru se vším, co je nutný, ale rád bych byl tak trochu… no, připravenej."
Wesley dál hleděl směrem ke koním a představoval si ty dokonalé nohy omotané kolem svých boků.
"Možná bychom měli za Johnem oba dva zajít. Co myslíš?" obrátil se na něj Danny. "Wesley? Wesley!"
K Wesleyho sluchu dolehl zvuk jeho jména a tak se neochotně vynořil ze svých myšlenek.
"No co je??" vyjel na Dannyho ostřeji, než měl v úmyslu.
"Ehm… tys mě celou dobu neposlouchal?" zamrkal Danny nevěřícně.
"Jasně, že poslouchal!" odsekl Wesley. "Jenom mi zopakuj tu poslední větu."
"Jestli bychom neměli za Johnem zajít," zopakoval Danny a vyzývavě se na něj zadíval, protože jeho výmluvě nevěřil ani trochu.
Wesleyho mysl pracovala na plné obrátky.
"Proč?" musel se nakonec zeptat.
"Kvůli Henry Jacobsovi," doplnil nakonec. "A jestli se teď zeptáš, kdo to je, tak tě fakt nakopu."
"Prosím tě, Danny!" ušklíbl se Wesley. "Já vím, kdo to je."
"Jo a kdo?"
"Je to Martenův syn a přestaň ze mě dělat idiota!"
"To ani nemusím. Co je s tebou poslední dobou?"
"Ježíši, Danny, tak jsem tě chvilku neposlouchal, no a co? Už tě poslouchám. Co chceš s Johnem řešit?"
"Myslíš si, že ho zabije?" zeptal se Danny na rovinu a nervózně přehazoval v rukou svůj klobouk.
"Jacobse?" zvedl Wesley obočí. "Nevím, určitě ne hned. Lepší bude Martena vydírat, dokud to půjde. A možná to nechá John na nás, nemám tušení, ale on v tom asi umí chodit o něco líp, než my. Bude znát lepší… postup," pokrčil nevzrušeně rameny.
Až po chvíli mu došlo, že se na něj Danny upřeně dívá.
"Danny, jestli máš dojem, že bys měl myslet na nějakej soucit nebo co, tak na to rychle zapomeň! Proto tu nejsme."
"Jo," uhnul Danny očima. "Jo, máš pravdu," souhlasil.
"To mám," stiskl Wesley rty a silně ho plácl po rameni. Podíval se zpátky ke koním, ale Anne už tam neviděl.
No bezva, pomyslel si se smíšenými pocity.
Nevěděl, jestli je rád, že mu ten přitažlivý živý obrázek nezatemňuje mysl, nebo jestli mu naopak ten výhled schází.
Poslední dny probíhaly ve stejném duchu; toužil se na ní dívat, toužil po její blízkosti, po tom, aby mu alespoň na chvilku pohlédla do očí.
Toužil po jejím těle.
Znovu.
A ze všeho nejvíc toužil vědět, co cítí ona.
Zároveň se ale toho všeho bál, takže se bližšímu setkání či pohledu snažil vyhnout.
Bylo to k zbláznění.
Z roztrpčených myšlenek ho probralo několik výstřelů. Bylo to blízko a trhlo to s ním, i když si vzápětí uvědomil, že je to s velkou pravděpodobností nějaká cvičná střelba.
V náhlém popudu vyskočil na nohy.
"Půjdu… si asi taky zastřílet," řekl Dannymu, aniž se na něj podíval a vyrazil. Orientoval se po zvuku, protože výstřely se stále opakovaly v téměř pravidelných intervalech; dokázal rozeznat, kdy asi střelec nabíjí.
Přeskočil potok a tiše se prodral přes křoviny.
Tušil, kdo tím střelcem bude, bez dechu ji pozoroval zastíněný zelenými listy a cítil, jak se mu rozbušilo srdce. Rád by to zastavil, zpomalil do normálního rytmu, ale to nebylo možné.
Byl odhodlaný s ní promluvit, ale jakmile viděl její soustředěný postoj, změnilo se odhodlání opět jen na pouhé zírání. Aniž odtrhl zrak, sevřel levou rukou větvičky, které mu překážely, aby je odsunul ze svého zorného pole a ucítil v dlani ostré píchnutí. Nevšiml si, že je to hustý keřík divokých růží a jeho trny mu to daly bolestivě na vědomí.
"Au," sykl a trhl sebou. Byl to sice jen nepatrný, tichý zvuk, ale i ten stačil, aby se otočila.
Rychle se napřímil, nechtěl vypadat úplně jako šmírák, ale stejně se cítil hloupě.
Hrozně hloupě.
"To jsi ty? Promiň," sklopila hlaveň, kterou na něj na okamžik zamířila.
"Nic se nestalo."
Prudce zatáhl, aby ruku osvobodil. Trny se mu zakously do dlaně a nechtěly se pustit, utrhl je násilím až s kusem kůže.
Horečně přemýšlel, co by měl říct, když si všiml té neobvykle lesklé zbraně, kterou držela v ruce.
"Čí to je?" zeptal se s upřímným zájmem.
"Moje," oznámila mu s hrdým úsměvem.
"Peacemaker?" zvedl obočí a otřel si krvavou dlaň o kalhoty.
"Jako máš ty," kývla a těžko skrývala pýchu ve svém hlase. "Ale o něco lepší."
Natáhl ruku a tak mu jej vložila do dlaně. Musel uznat, že mluví pravdu, tenhle model byl rozhodně novější, než ten jeho.
A lepší.
"Nemá na tebe moc dlouhou hlaveň?"
"To teda nemá," odsekla a vzala si jej zpět. "Pět palců je akorát."
"Pěkná práce," uznal, přestože se mu v ruce příliš neohřál a prohlédl si jej jen zevrubně. "Odkud ho máš?"
"Je to dárek od Kita," usmála se znovu a odvrátila se od něj, protože zamířila, takže nemohla vidět, jak kysele se zatvářil.
"Aha," utrousil a snažil se, aby to neznělo ironicky. Nebo alespoň tolik ironicky. "Takže teď už máš svou druhou bouchačku, jak sis přála."
"Hm… jo," trhla rameny trochu rozpačitě, jak si vybavila jejich poslední debatu ve stájích. Spíš hádku, než debatu.
Raději zamířila, natáhla a vystřelila.
A minula.
Pravda, plechovky měla postavené opravdu daleko, takže to nebylo nic zvláštního, přesto se ale zamračila.
"Sakra," utrousila.
"Nesedí ti?"
"Ale jo… podívej na ty mířidla, dají se dokonce nastavit a v dlani sedí naprosto skvěle, ale kope víc, než jsem zvyklá. Pořád mi to ještě dělá potíže."
Postavila se bokem a znovu natáhla ruku.
"Oběma rukama to jde, ale jednou…"
"Zkus mířit malinko níž, než bys mířila normálně," dotkl se její dlaně, kterou svírala zbraň a jemně ji stlačil jen o nepatrný kousek níž. "I když tě kopne zpátky," přisunul se blíž, aby se podíval přes mířidla, "poletí přesně tam… kam... ty chceš…"
Přestal mluvit.
Dokázal myslet jenom na to, že se jejich rozehřáté holé paže dotýkají, že jeho dlaň celá překrývá tu její a že je sotva centimetr prázdného prostoru mezi jejími zády a jeho hrudí.
Cítil, jak i ona ztuhla a zadržela dech.
Chtěl se odtáhnout, ustoupit, ale byla jako magnet, nedokázal se ovládat. Přitiskl ji k sobě a vnořil obličej do jejích vlasů, rozpuštěné splývaly až dolů k jejím bokům a vítr je omotával kolem jeho paží.
"Annie," zašeptal tak tiše, že si nebyl jistý, jestli to vůbec vyslovil.
Popadl ji a obrátil čelem k sobě, neschopný se déle ovládat.
"Odjedu," zašeptala Anne těsně před tím, než jí políbil. Trvalo dlouho, než smysl toho slova vůbec pronikl přes clonu ostatních pocitů a ani potom to nechápal.
"C-co?" vykoktal.
"Odjedu," zopakovala.
Neměla tušení, proč to řekla nahlas a proč to řekla zrovna teď.
"O čem to sakra mluvíš, Annie?" donutil se od ní odstoupit. "Kam odjedeš?" nechápal stále.
"Domů… přece," uhnula nejistě pohledem.
"Co??"
"No…" odkašlala si. "Přemýšlela jsem o tom, opravdu dlouho a musela jsem si přiznat, že jsi měl pravdu."
"Pravdu v čem?" vydechl stále udiveněji.
"Že bych s tím měla přestat. Odejít."
"Nikdy jsem neřekl, že bys měla odejít!" zvýšil hlas.
Usmála se trochu hořce, jen koutkem úst.
Připomnělo mu to Johna Flashe tak, až to bylo děsivé. Polkl, ale málem se rozkašlal, protože měl najednou podivně sucho v ústech.
"Pravda je, že se mi líbí bejt holka s bouchačkou na koni a to asi není dobře," řekla.
S hrůzou poznával svá vlastní slova, která na ní ve vzteku křičel nedávno ve stáji.
"Nemůžeš odejít," vypravil ze sebe. "Potřebujeme tě. John. Danny. Já. Banda."
Lehce zavrtěla hlavou.
"Ráda jsem si myslela, že to tak je, jenže po pravdě, tohle je Johnova pomsta, tvoje a Dannyho, Ellenina, ale ne moje. Z celýho srdce si přeju, abyste to dotáhli do zdárnýho konce, vážně, ale já mám jinou cestu a jiný povinnosti a měla bych si to přiznat," zvedla k němu oči.
Měl pocit, že to s ním švihne.
Chtěl s ní pořádně zatřást, přehodit si ji přes rameno a utéct s ní hluboko do lesa, chtěl jí přivázat ke stromu, cokoliv, hlavně aby nikam neodjížděla.
"Annie, to je blbost," dokázal jen říct.
"Blbost by byla myslet si, že to takhle může bejt napořád," odporovala klidně.
"Ty chceš vážně odjet teď??" rozhodil ruce.
Jeho chování ji mátlo, byl rozrušený a naštvaný a ona tak úplně nechápala proč. Už tak bylo těžké snažit se být uvážlivá a rozumná a Wesley jí to ani trochu neulehčoval.
"Ne teď hned," odpověděla. "Myslela jsem, že bych to Johnovi oznámila po další akci, zatím jsi první, komu to říkám."
Rád by se cítil poctěn, ale nemohl. Stiskl zuby tak silně, až mu naběhly svaly na čelisti.
"Nechápu, o co jde," přiznala opatrně. "Myslela jsem, že přesně to jsi chtěl, říkal jsi-"
"Zapomeň sakra, co jsem říkal!" vyjel na ni. "Nemyslel jsem to tak!"
"Cože?" podivila se. "Co tím myslíš, do háje??"
"Nic!"
"Wesley, proč na mě vlastně řveš??"
"Jak můžeš chtít odejít teď, když my dva-!" zarazil se sám v půlce rozběhnuté věty, o které sám nevěděl, jak by měla končit.
Na okamžik pocítila palčivou touhu přestat mu to všechno vysvětlovat, skočit mu kolem krku a začít ho líbat na vztekem napjatá ústa.
"Když my dva co?" vydechla místo toho.
Rád by jí odpověděl, strašně moc rád, obzvláště když viděl, že jí na odpovědi záleží, ale nemohl.
Nevěděl, co má říct.
"Prostě nikam nepojedeš!" odsekl.
"Tak to se pleteš!" zamračila se.
"Annie, sakra, myslím to vážně!" popadl ji za levé zápěstí a neurvale přitáhl blíž. "Přestaň s tím nesmyslem!"
Něco tvrdého ho šťouchlo do hrudi, ani nemusel sklopit oči, aby věděl, že je to naleštěný Peacemaker Flattop s pětipalcovou hlavní. Samozřejmě, že by nevystřelila, vlastně ani nenatáhla kohoutek, ale i tak to bylo dost výmluvné gesto.
"Neopovažuj se myslet si," procedila skrz zuby, "že to, co se mezi námi odehrálo, ti dává právo mi rozkazovat!"
"Promiňte," ozvalo se hlubokým hlasem od kraje lesa. "Asi jsem vás z něčeho vyrušil."
Spencer nejspíš přišel stejnou cestou jako Wesley, ale byli tak zabráni do svého rozhovoru, že ho ani neslyšeli.
"Ne, to je v pohodě, Wesley už odchází," prohlásila Anne a přestala na něj mířit.
"Ne, to neodcházím!"
"Ale ano, odcházíš!" vytrhla svou ruku s jeho sevření.
Wesley vrhl na Spencera nepříjemný pohled, ale nezbylo mu nic jiného, než se na místě otočit a odkráčet lesem pryč.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ciculky ciculky | E-mail | 16. září 2013 v 18:52 | Reagovat

Bože, proč tam ten Spencer přišel? Když už se konečně Wesley k něčemu rozhoupal...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama