5. kapitola - Divoká růže (3. část)

16. září 2013 v 14:01 | Nina Carter |  Rváči II
"Klidně jsem mohl odejít já," prohlásil Spencer, když Anne dlouho nic neříkala.
"Ne, věř mi, že je lepší, když odešel on," ujistila ho sklesle.
Připadalo jí, že má v krku knedlík a po dlouhé době se skoro toužila rozplakat. Spencer pociťoval drobné rozpaky, což vypadalo při jeho obrovské tělesné konstrukci nepatřičně.
"Zaslechl jsem, že máš novou hračku, tak jsem chtěl-"
"Jo, jasně," obrátila zbraň v ruce, aby mu jej podala rukojetí napřed. Potěžkal ji a zkoumal ze všech stran.
"Hm, pěknej kousek, to teda jo," řekl uznale. "Můžu?" kývl směrem k plechovkám v dálce.
"Jo, jsou tam ještě čtyři," přikývla.
Vystřelil jen dvakrát, ale zřejmě mu to stačilo. "Nádhernej. Pro tebe jako stvořenej, musím uznat, že Kit věděl, co dělá."
"Nemyslíš si, že je to na mě moc velká zbraň?" zvedla obočí.
"Já si myslím, že pro tebe není žádná zbraň moc velká, Annie."
Zasmála se, ale žádná veselost v tom nebyla. Zasunula si zbraň zpátky do pouzdra, které ještě vonělo novou kůží a měla dojem, že se jí podivně třesou kolena.
Musela se posadit, rovnou na zem, zády k nejbližšímu kmeni.
"Spenci, můžu se tě na něco zeptat?"
Nedívala se na něj, takže jen podle zvuku odhadovala, že přešlápl.
"Jasně, že jo."
"Uvažoval jsi někdy, že toho necháš?"
Pomalu přesunul své velké tělo blíž a posadil se na pařez, než jí odpověděl.
"Uvažoval. Každej z nás, co tu jsme, o tom někdy uvažoval, to bych se vsadil. Jsou prostě takový chvíle," pokýval hlavou. "Jenomže jsme to nakonec neudělali a o tom to celý je. Život zkrátka tvořej větší nebo menší rozhodnutí."
"To zní skoro jednoduše," odfrkla si.
"Vono to jednoduchý je," pokrčil rameny.
Anne si opřela hlavu do dlaní. Poslední dobou měly všechny věci k jednoduchosti hodně daleko.
"Chceš s tím přestat? Vrátit se domů?" zeptal se.
"Spenci, jsem jako on?" podívala se na něj. "Jako John?"
Nadechl se a váhal s odpovědí, nebyl si jistý, co by měl říct, nebo spíš co by ona chtěla slyšet.
"Ehm… to není zrovna lehká otázka," zamručel.
"Protože víš, on měl pravdu a Wesley koneckonců taky… já už tu nemusím bejt. Nikdo mě tu nedrží, já tu jen chci bejt, protože ať je to jakkoli zvrácený, špatný a nemorální, já jsem tu takhle… šťastná, svobodná."
Výraz jejího obličeje byl v tuto chvíli cokoli, jenom ne šťastný.
"Hele, já nejsem žádnej myslitel, holčičko," pokýval hlavou Spencer. "Ale jedný věci věřím z celýho srdce a to je, že když něco dělá člověka šťastným, tak je to dobrý. A nezáleží na tom, jestli tě za to lidi budou chtít soudit, na lidi se můžeš klidně vykašlat. A Bůh? Přece tě nemůže soudit za to, že miluješ svobodu."
Nevědomky vytrhávala mech kolem svých bot, aby nějak zaměstnala ruce.
"Stala jsem se někým, kým jsem myslela, že se nemůžu stát."
A navíc se mi to líbí.
"Nebo jsi se konečně stala tím, kým doopravdy seš. Kdoví," usoudil.
Zvedla k němu oči a ústa se jí pootevřela údivem.
I on se na ní díval. Moc často neuděloval přímé pohledy do očí, ale nyní jí věnoval jeden velmi dlouhý.
Chtěla by vědět, jestli pravdu má on, nebo ona.
"Takovejhle život nemůže trvat navěky," namítla.
"Žádnej život netrvá navěky," zasmál se hlubokým, dunivým smíchem. "Může bejt dlouhej nebo krátkej, můžeš ho prožít klidně a nebo nadoraz. Ale navěky nebude."
"Ne. To ne."
"Tak vidíš."
"Já… se bojím," přiznala a slova se jí mírně zadrhávala v krku. "Bojím se, že když toho teď nenechám, budu přesně jako on. Vykašlu na zodpovědnost, na povinnosti, vykašlu se na ty, co mě potřebujou jen pro vlastní sobeckou touhu po svobodě, po vzrušení, po moci!"
Její hlas zněl zlostně a skoro plačtivě a ona se za to v tu chvíli nenáviděla.
Spencer vzdychl.
"Nechci, aby sis myslela, že ho hájím, tyhle věci jsou jenom mezi váma dvěma. Ale i když udělal v životě spoustu chyb, John je dobrej chlap. Bejt jako on není ta nejhorší věc na světě."
"Jsme psanci."
"Ty ještě ne, Annie. Nikdo nezná tvůj obličej, ani tvoje jméno, můžeš svobodně odejít. Nebo svobodně zůstat."
"Kdybych byla chlap, bylo by to jiný," ušklíbla se.
"Holčičko," rozhodil mohutné ruce, "Ženský to v tomhle světě nemaj vůbec lehký, ale nic není nalinkovaný. Některý ženský maj větší koule než leckterý chlapi, já jich pár takovejch znal."
"Já vím, Calamity Jane," kývla.
"Jo, tu taky. I tvůj táta jí znal, žila chvíli v Deadwoodu, jako vy."
"A byla šťastná?"
"Nevím, nikdy jsem se jí nezeptal. Ale určitě vím, že nebyla nešťastná."
Anne mlčela a ani Spencer dlouhou dobu nic neříkal, přestože tam pořád seděl. Bezmyšlenkovitě vytáhla Peacemaker z pouzdra, vyklopila bubínek a zbylé dva náboje vyndala, aby je tam posléze zase vracela.
Tlumeně kovové zvuky ji uklidňovaly.
Pozoroval lesklou zbraň v jejích štíhlých rukách, ty nervózní a přesto jisté pohyby.
"Divokou růži můžeš přesadit do zahrady," řekl potom hlubokým, tichým hlasem.
Zaklapla bubínek.
"Nebude tam tak úplně patřit, ale to neznamená, že se jí tam nebude dobře dařit."
Podívala se na něj, překvapená významem jeho slov i formou, kterou by očekávala spíš od Shakespeara. Sám vypadal poněkud zaskočeně a když už nedovedl ty upřené modré oči snést, zvedl se s povzdechem z pařezu.
"Některým z nás jsi tak nějak…no, přirostla k srdci, Annie. A kdybys tu nebyla… ehm… asi by nám bylo tak trochu… smutno."
"Spencere," hlesla.
"Jo, já vím. Ale když budem vědět, že jsi v spokojená… budem taky rádi," přistoupil k ní, jako by věděl, že má ještě něco udělat, ale nebyl si přesně jistý, co by to mělo být.
Nakonec ji silně, skoro až drsně poplácal po rameni a pomalu odešel stejnou cestou, kterou jsem přišel, aniž se ohlédl.
Dlouho tam seděla, sama a tiše, aniž se vůbec pohnula.
A pak zvedla ruku, natáhla kohoutek a zbývající náboje vypálila do keřů divoké růže, až se zelené a růžové lístky rozlétly do stran.
* * *
Wesley poprvé po dlouhé době pocítil skutečnou chuť jít za Dannym a všechno mu to říct. Ne tedy úplně všechno, ale tu podstatnou část ano.
Danny bude vědět, co mám dělat. Bude to vědět.
Protože on sám si připadal bezradný a naštvaný.
Jenže Danny se zrovna zabýval cukrováním s Ellen a Wesley měl smůlu.
A asi tu nejhorší náladu za poslední dobu.
Anne se vrátila ze své cvičné střelnice v lese, cíleně se mu vyhnula a šla se vítat s právě příchozími Šajeny, aby posléze někam zmizela s Orlím drápem.
Nepochyboval, že ho opět přemluvila, aby s ní šel cvičit ten jeho indiánský boj beze zbraně, jako ostatně téměř pokaždé, když se setkali.
A on se zrovna dvakrát přemlouvat nenechá, ušklíbl se Wesley. Pro tu svou Divokou růži by udělal cokoli, blbec!
Hledat se je ale nevydal, protože tím by si už vůbec nepomohl a tak si odepnul opasek se zbraněmi a vzal si do ruky sekeru. Rozhodl se dělat jedinou činnost, u které mohl vybít svůj vztek, aniž by někomu ublížil - sekat dřevo.
Spoustu dřeva.
* * *
"Ne, musíš být rychlejší," upozorňoval Orlí dráp. "Úder nezastavíš, musíš mu uhnout."
"Jak mám být rychlejší, když netuším, kterou rukou udeříš?" založila si Anne ruce v bok.
"Moje tělo ti to prozradí."
"Nemůžu vědět-"
"Musíš se dívat, sem," poklepal si dlaní na střed hrudníku. "Odtud všechny pohyby vycházejí. Když budeš pozorná, poznáš to. Zkus to ty na mě," pobídl jí.
Poslechla, nahrbila se a udeřila.
Vyhnul se jejímu úderu, zamkl jí paži do páky, úkrokem narušil její rovnováhu a podrazil jí nohy.
Dopadla na záda, ale cítila, jak mírně brzdil její pád.
"Orlí drápe?" vydechla opatrně, protože svíral její krk a klečel jí na žebrech.
"Ano?"
"Jsme přátelé?"
Co to mám dneska za pitomej den, že pokládám nevhodný otázky v ještě nevhodnější dobu?? zlobila se sama na sebe v duchu.
"Teď zrovna jsme nepřátelé," usmál se zlehka pobaveně.
"Ne, já myslím… ehm…"
Uvolnil sevření a Anne se posadila. Klečel vedle ní a zkoumavě ji pozoroval.
"Myslím my dva, jestli jsme přátelé."
"Jsi si jistá, že mi takovou otázku musíš pokládat?"
"No…" zrozpačitěla. "Ne, jen… neměla jsem v životě moc přátel a nejsem si jistá, jestli to správně poznám."
"My dva jsme přátelé, Divoká růže," ujistil ji vážně.
"Dneska radši… Annie," požádala nejistě.
"Jak si přeješ, Annie. Jsi moje nésé´e a na tom už se nikdy nic nezmění."
Ucítila nával dojetí, tak silný, že udržela slzy jen s vypětím všech sil.
"Vím, že je to proti vaším zvykům, ale mohla bych tě… jen trochu… obejmout?" navrhla nesměle.
"Někdy je dobré porušit své zvyky," naklonil hlavu zlehka na stranu, až se mu ozdoba z pírek a korálků, kterou nosil ve vlasech, rozhoupala.
Usmál se, skoro nepatrně, s přivřenýma tmavýma očima.
Vytáhla se také na kolena, objala ho pevně kolem krku a on její objetí navzdory svým zvyklostem stejně pevně opětoval.
"Ale ale!" ozvalo se nad nimi. "Orlí drápe, víš, kdo je otec té, kterou tak bezostyšně objímáš?"
Anne zvedla překvapeně hlavu, aby tam uviděla stát Johna.
"Rychlý střelec," odpověděl poslušně Orlí dráp a dívku pustil.
"Tak si dej pozor!" pokýval John hlavou. Neusmíval se, ale Anne věděla, že žertuje.
"Dávám," ujistil ho indián. "Bylo to jen ve vší počestnosti."
John se usmál koutkem úst a přikývl.
"Dal bys nám chvilku, Orlí drápe? Chtěl bych Annie něco říct."
"Samozřejmě," vykročil, ale než odešel, dotkl se ještě dívčina ramene.
"Néá´eše. Děkuji."
"Néá´eše," zašeptala. Nechtěla, aby odešel, po tom všem, co dnes měla za sebou, neměla sílu ještě absolvovat rozhovor s Johnem.
Samozřejmě ale zůstala poslušně stát a čekala až se dozví, co jí chce.
"Nezdržím tě dlouho," promluvil, když silueta Orlího drápa mizela mezi stromy.
"V pohodě," hlesla.
"Zvážil jsem to a myslím, že by to bylo přínosný pro obě strany," řekl.
"Co?" nechápala vůbec.
"Chci, abys šla při příští akci do osobního vagónu, mezi lidi. Pokud se na to teda cítíš."
"Cože??" vytřeštila na něj oči.
"Jen, když budeš chtít," ujistil ji.
"Já… jasně, že chci, jen jsem… nečekala jsem, že… to by bylo…!"
Mnohokrát už si přála, aby tohle řekl, dokonce se o to i dost snažila, ale nikdy ji nenapadlo, že až se to stane, pocítí obrovskou dětinskou radost.
Z jeho důvěry, kterou do ní vložil.
Z jeho uznání, které jí tím dal najevo a o které tolik stála, aniž si to uvědomila.
Všechno ostatní najednou začalo být méně důležité.
"Díky," řekla nakonec. "Nezkazím to… nezklamu," slíbila rozpačitě.
"O tom nepochybuju," přikývl.
Bylo to možná absurdní, ale byla na sebe pyšná a on to viděl, četla mu to v očích, které se tolik podobaly jejím vlastním.
V očích, které se teď opravdu usmívaly.
"Půjdeme zpátky?" zvedl obočí a pokynul směrem, odkud se ozývaly pravidelné rány sekery do dřeva. "Nebo tu chceš ještě zůstat?"
"Ne," musela si přešlápnout, aby se ujistila, že jí nohy nevrostly do mechu. Vydala se pomalu za ním, dívala se na jeho záda a v žaludku se jí třepotalo hejno motýlů.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Margaret Margaret | 16. září 2013 v 16:23 | Reagovat

No... a zase než jsem se nadála byl konec, tohle je doopravdy tvoje umění, během vteřiny člověka vtáhnout mimo realitu.;-)
A jsi pěkný trýznitel.... úplně mě to bolí za ně. To napětí tam.
Kit se tou zbraní vytáhl, to ano. Je opravdu vidět že ji má rád a snaží se to držet v mezích sourozeneckých...
Těším se na další kapitolku a doufám, že Anne to povýšení do osobního vozu vymaže z hlavy ten odchod domů a jiné povinnosti.

2 ciculky ciculky | E-mail | 16. září 2013 v 18:58 | Reagovat

Moc se mi líbila ta metafora s divokou růží a zahradou...
a wesley a hromady dřeva...to je přesné:-D

3 katja katja | Web | 16. září 2013 v 19:57 | Reagovat

Wesley je úžasnej! Ty jim teda dáváš zabrat.
Krásná smutná epizodka Dannyho a Ellen v ateliéru (O:
No já jsem spíš ten zahradní typ, takže už jsem se skoro těšila, že anne dostane rozum a vrátí se pro ty sourozence - vždyť ji strašně moc potřebují... Ona asi bude po Flashovi... akorát že si člověk vždycky říká až po tom, ještě tuhle jednu... a pak ho při ní trefí někdo do hlavy. Z toho mám taky strach při tý příští akci. někdo ji tam pozná a bude psancem napořád. Já u toho normálně od začátku do konce slzím - smíchy i dojetím. prostě super!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama