2. kapitola - Svět se zbláznil (1. část)

1. ledna 2014 v 21:22 | Morigan |  Všechna moje prokletí
Bolelo to.
Tak divně, neurčitě, jako by bolest neměla konkrétní místo, kde vzniká.
Ale bolelo to hodně.
Prosím…
Nevyslovila jsem to, z nějakého důvodu to nešlo, jen jsem si to myslela.
Prosím…!
"Cítí bolest, jsem si jistá."
Mlha a horko…
"Protože s tím bojuje."
Jako bych neexistovala, jen plula někde v prostoru.
"Je to její instinktivní reakce, nezabráním tomu."
Ledové doteky na mých spáncích.
"Musíš přitvrdit."
Ledové a bodavé.
"Bude ji to bolet ještě víc."
Chci jim odpovědět, tak proč to sakra nejde??
"Ale bude to jen chvilka, udělej to."
Něčí dech, hlasitý a ohlušující. Můj?
"Dobře. Hlídejte jí tlak, jdu na to."
Led se proměnil v oheň a bolest… ta bolest…

***

Před očima mi ještě tančily barevné ohňostroje a trvalo pár vteřin, než mi došlo, že tu bolest ve skutečnosti necítím. Že sedím v posteli, zírám do tmy a po zádech mi teče pot.
Hnusnější sen jsem dlouho neměla.
"Do hajzlu," vydechla jsem nahlas a otřela si čelo. Počkala jsem, až se mi zklidní dech a pak jsem si pomalu lehla zpátky.
Ta bolest, která mi zacukala ve všech možných svalech v těle, byla na rozdíl od té snové dost skutečná a konkrétní. Skrz žaluzie sem pronikaly tenké proužky světla a já si uvědomila, kde jsem.
V miniaturním kamrlíku v nejvyšším patře Pavilonu 36.
Tajného pavilonu.
Žaludeční neuróza, která vlivem noční můry zmizela, se zase vrátila. Kdybych to neznala, myslela bych si, že budu zvracet, ale věděla jsem už, že nebudu.
Tohle vážně nemám zapotřebí, pomyslela jsem si se zoufalým vzdorem. Zítra to prostě ukončím.
Myslím tím doopravdy. Konec. Dneska tu spím naposledy.
To rozhodnutí se mi líbilo, cítila jsem se o něco líp.
Až na to, že po takovém snu budu určitě civět do stropu až do rána.
S povzdechem jsem se otočila na druhý bok a… v okamžiku upadla do tvrdého spánku.

***

"Chci odejít. Teď hned, končím!"
Praštila bych i do stolu, abych tomu dodala patřičný důraz, kdyby ode mě nebyl tak daleko.
Seděla, dívala se na mě a nic neříkala. To mě trochu zneklidňovalo, byla bych raději, kdyby aspoň něco vypustila z úst.
"Řekla jsem, že končím!" nevydržela jsem to.
"Já jsem tě dobře slyšela," upozornila mě.
"Fajn, to jsem ráda!" odsekla jsem a založila si ruce. Stála jsem uprostřed kanceláře, vedle křesla, kde se obvykle sedí, jenže já jsem teď sedět nedokázala.
Ona ano.
Seděla si klidně za stolem, rudě obarvené vlasy stažené do vysokého ohonu a probodávala mě zkoumavým pohledem. Nikdy, ani teď, jsem nedokázala rozeznat, jaké má oči, veškerou pozornost upoutávaly brýle s tmavě červenými, protáhlými obroučkami.
"Nemohu brát tvoje slova vážně," odvětila klidně.
"Ale já to myslím vážně!" málem jsem zaječela.
Zamyslela se.
"Do zítra se z toho vyspíš," usoudila nakonec.
"Já se z toho nechci vyspat, vždyť ani nemůžu spát!" sykla jsem zuřivě. Tak to jsem lhala bezostyšně, občas jsem spala tak tvrdě, že jsem si myslela, že jsem mrtvá.
"Jsi tu teprve tři týdny a to je opravdu málo na to, aby ses mohla nějak smysluplně rozhodnout," odtušila. "Dohodu jsi podepsala na tři měsíce, tak se pojďme držet tohoto časového úseku."
Jak může někdo takhle mluvit??
"Slíbili jste mi, že můžu odejít kdykoliv!
Další dlouhý, přímý, nečitelný pohled brýlí.
"Všechny začátky jsou těžké, chápu, že tady ještě víc," sdělila mi, ovšem její tón se dal těžko označit za chápavý. "Prostě zatni zuby."
Málem jsem vyletěla z kůže. Nedělám nic jinýho, než že zatínám zuby a i to mě bolí!
Tak a teď prostě něco udělám, nakopnu stůl, převrátím křeslo, odkráčím středem a všechny dveře, které potkám, za sebou nechám dokořán otevřené.
Možná jí strhnu z obličeje ty její supermoderní brýle.
Teď, teď to udělám.
"Ještě něco?" zeptala se mě, když už jsem opravdu dlouho mlčela.
"Ne," hlesla jsem zahanbeně.
"Tak můžeš odejít, kadete."
"Ano," vzdychla jsem.
Vyzývavě tázavý pohled, kterým mě obdařila, téměř fyzicky bodl pod žebra, takže jsem dodala ještě zahanbenějším hlasem: "Ano, kapitáne."
Pak už se zdála být spokojená a já potupeně vyšla na chodbu.
Ploužila jsem se směrem ke schodům, sem tam mě někdo míjel, ale houby na tom záleželo. Kromě lektorů se mnou stejně nikdo nemluvil, ale to byla jedna z těch méně divných věcí, které se tady odehrávaly.
Někdy jsem měla pocit, že jsem v nějakém zlém snu.
Někdy zase, že si ze mě prostě někdo jen dělá krutou srandu.
Nebo jsem součástí nějaké hodně ulítlé sekty.
A občas jsem v noci zírala do stropu a věděla, že je to celé pravda a to bylo možná ještě horší.
Každopádně jsme byli na místě víc než příznačném - v areálu Bohnické léčebny, což byla největší ironie všech dob.
Vystoupala jsem do nejvyššího patra a vpadla do svého malého pokojíku s postelí, skříní a psacím stolem. Alespoň teď jsem si bouchla dveřmi.
Vřelo ve mně tolik emocí, že být to dřív, zcela určitě bych aspoň jednou praštila pěstí do zdi. Nebo do skříně.
Teď jsem to ale neudělala.
Poslední dobou jsem pořád do něčeho mlátila v tělocvičně, klouby mě bolely a to už jsem si sakra rozmyslela, jestli si je budu zbůhdarma otloukat o zeď.
Lehla jsem si na postel a měla chuť se rozbrečet, byla jsem tomu tak blízko, že mě pláč svíral v hrdle, ale ani to jsem nakonec neudělala. Asi by nebyl moc úlevný, spíš vyčerpávající a já se cítila unavená i na ten pláč.
Obrátila jsem se na záda a vzdychla si.
Tři týdny.
Mám dojem, že už jsem tady mnohem, mnohem dýl, než ty pitomé tři týdny.
Proč sakra nedokážu odejít? Proč jsem takovej srab??
Zvedla jsem si ruce před obličej, prohlédla si odřené kloubky a zamyslela se, jak se mi tohle vůbec mohlo stát?
Co když jsem se vážně jenom zbláznila?
Otočila jsem hlavu na hromadu knih, která se válela bez ladu a skladu na pracovním stole - démonologie, anatomie, základy alchymie, historie exorcismu, základní zaklínadla, bestiář.
Místo pláče jsem nahlas vyprskla smíchy a znělo to dost zoufale a hystericky, dokonce mi to vehnalo i ty slzy do očí.
"Vždyť je to taková blbost!" vydechla jsem nahlas, když to konečně odeznělo.
Blbost?
Jenže já vím, co jsem tenkrát na tom pitomém hřbitově viděla. Upíra, skutečného, nelidsky rychlého, s tesáky kousek od mého obličeje a chlápka, co ho zabil pistolí a kolíkem do srdce.
To se pak těžko určuje, co je blbost a co ne.
Obzvlášť, když jsem najednou obklopena lidmi, kteří otevřeně používají termíny jako čaroděj, alchymie, démon, vlkodlak a podobné a vůbec jim to nepřipadá divný! Někdy si vážně myslím, že jsme skutečné plnohodotné oddělení psychiatrické léčeby a jenom já o tom nevím a někdy zase… že už můj svět nebude nikdy stejnej. Že se zbláznil.
Že už nebude nikdy ani podobnej.
Natáhla jsem se a ty debilní knížky smetla ze stolu, neurvale a prudce. Rozlétly se po koberci, popadaly přes sebe s nešetrně rozevřenými listy a mě se zmocnil krátký, nesmyslný pocit zadostiučinění.
Trval však jen do chvíle, než jsem se podívala na budík na nočním stolku.
"Do prdele!" vyhrkla jsem, začala ze sebe rvát džíny a na sebe tepláky a nejbližší tričko.
Vedle dveří viselo na zdi malé zrcadlo a já se u něho zastavila s rukou na klice. Ta osoba, co na mě hleděla, ta se špatně zapleteným copem a stříbřitě šedýma očima lemovanýma zarudlými kruhy, byla někým jiným, než před třemi týdny.
Dokonce někým jiným, než před pěti měsíci.
Možná to je důvod, proč nedokážu úplně odejít, i když kvůli tomu pravidelně pořádám hysterické výstupy u Kverkové na personálním oddělení.
Možná.
***

Do velké tělocvičny jsem doslova vběhla a rozmotané bandáže za mnou vlály. A jako první jsem narazila na Angeliku.
"Máš dvě minuty zpoždění!" zahřímala.
"Já-"
"Rozběhat!"
Když se mi představila poprvé, myslela jsem, že by bylo vhodné se zasmát povedenému vtipu, ale dodneška děkuji prozřetelnosti, že jsem to neudělala. Nebyla to totiž humorná přezdívka, ona se tak skutečně jmenovala a upřímně asi neexistoval nikdo, kdo by se k tomu jménu hodil méně.
Moje výška je lehce nadprůměrná, ale i tak mě Angelika převyšovala o dobrých deset čísel, měla opálenou pleť a svaly, o kterých se mohlo spoustě chlapů jenom zdát a na hlavě červeno-rezavého ježka. Na pažích nosila různá tetování, která jsem se nikdy neodvážila zkoumat.
Byla mým lektorem kontaktního boje a já se jí fakt bála, proto jsem se bez dalších zbytečných slov připojila do kolony běhající po obvodu tělocvičny. Tuhle hodinu jsme měli všichni dohromady a tak jsem mohla doufat, že ve větším davu se snáze ztratím.
Málem jsem vrazila do Andreje, který jako jediný běhal proti směru všech ostatních, což zřejmě dost vystihovalo jeho osobnost.
Nepotkávala jsem ho tu pravidelně, pravděpodobně měl i jiné povinnosti někde jinde a já se rozhodla, že si je raději nebudu představovat.
Ale když tu byl, vždycky se zúčastnil tréninku a prudil. Ehm, totiž učil.
"Ahoj, Lízo," pozdravil mě vesele.
"Ahoj," zamračila jsem se.
Moc dobře ví, jak se jmenuju, ale tohle je nějaká jeho stupidní hra, která mu připadá bůhví proč zábavná a já už jsem to věčné opravování vzdala.
"Koukám, nacvičuješ gymnastickou sestavu se stuhou. Jsem si jistej, že to Angelika ocení," kývl k červeným pruhům bandáže, které jsem za sebou pořád táhla.
"Ne, jenom nestíhám."
"Koho neuvidím běhat, bude dělat padesát kliků navíc!!" zařvala mi Angelika těsně u ucha tak nahlas, že jsem málem skočila Andrejovi do náruče. Bleskově jsem zahodila bandáže a zbaběle se připojila ke klusajícímu davu.
Ten blbec mi taky mohl říct, že stojí přímo za mnou!
Obíhání tělocvičny a následná rozcvička mi vyhnala z hlavy veškeré depresivní myšlenky. Vlastně mi vyhnala z hlavy všechny myšlenky, od začátku mám podezření, že se nás Angelika snaží zabít pomalou a krutou smrtí vyčerpáním.
Starosti si budu dělat zase až potom - teda pokud mi z mozku nezbyde jen roztřesená rosolovitá kaše, což by se klidně mohlo stát.




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama