2. kapitola - Svět se zbláznil (2. část)

1. ledna 2014 v 21:25 | Morigan |  Všechna moje prokletí
***

"Luiso?"
Trhla jsem sebou tak, až mi loket sjel po měkkém opěradle.
"Tys usnula?"
Honzův obličej osvětlený modrým světlem blikající televize byl lehce rozmazaný, musela jsem si protřít oči.
"No… asi jo."
Žádné asi, zalomila jsem to hned, jak začaly úvodní titulky Expendables.
"To tě to tak nebaví?" utahoval si ze mě. "Ten film jsi vybrala ty."
"Já vím, promiň," protáhla jsem se, ale opatrně. "Asi jsem unavená."
A příště vyberu jiný film, sledovat v televizi, jak někomu lámou kolena a vazy, mi poslední dobou nedělá úplně dobře.
Měli bychom koukat na Gumídky nebo tak něco.
"Poslední dobou jsi pořád nějak unavená," souhlasil se mnou. "Kdo by nebyl - zkoušíš novou práci, pořád děláš ve starý," konstatoval nenadšeně. "Není toho vážně trochu moc?"
"Hm…"
Je toho trochu moc. Hlavně netuším, co budu dělat, až mi v práci - mojí skutečné práci - dojdou dny, kdy si můžu vybrat dovolenou a výmluvy na nemoci. Tedy jeden nápad bych měla, vypadnout z bohnického pavilonu a ani se neohlédnout, jenže to mi jaksi pořád nevychází.
"Stejně to není normální," uvažoval nahlas. "Ať tě vezmou na zkušební dobu, jako se to dělá všude jinde, ale tenhle chaos… já nevím."
Zvedla jsem k němu oči,
"Nechci přijít o práci, když to nevyjde."
A ono to nevyjde.
"Možná by ses na to měla vykašlat rovnou," uvažoval. "Jsi v obchodě spokojená, ne?"
Vykašlala bych se na to hned, kdyby to jen trochu šlo! vzpomněla jsem si na svůj dnešní neúspěšný pokus o odchod.
Ano, jsem v obchodě spokojená. Ještě spokojenější jsem tam ale byla předtím, než se to celé stalo.
Když jsem nic nevěděla.
Studovala jsem Honzův zamračený výraz, jemnou vrásku na jeho čele, která svědčila o tom, že si o mě skutečně dělá starosti a jako už po několikáté jsem silně zatoužila vyklopit mu úplně všechno.
Sice by si chvíli myslel, že mi totálně přeskočilo, ale moje břemeno by se částečně přesunulo na jeho ramena a to jsem strašně potřebovala.
"Honzo!" začala jsem a znělo to dost naléhavě.
"Co?" obrátil se ke mně.
Ve skutečnosti nechápu, že jsem mu takovou věc ještě neřekla, obvykle mu říkám všechno. Tohle bylo, pravda, poněkud vyjímečné, ale o důvod víc, aby to věděl.
"Já-" začala jsem odhodlaně, ale slova jakoby mi uvízla kdesi v krku.
"Luiso, stalo se něco?" stiskl mi ruku.
Stalo. Stalo se toho strašně moc. Je to neuvěřitelné, děsivé, neskutečné. A to jsem zatím na začátku, jak se mi snaží všichni naznačit.
"Chtěla jsem říct... jenom..." odkašlala jsem si. Bylo to, jako by mi v krku narostl knedlík a nešel spolknout.
Nebyla jsem schopná tolik nových skutečností vtěsnat do vět, byť jen trochu smysluplných. Podělit se s ním o své tajemství mi najednou nepřipadalo jako dobrý nápad a ovládl mě divný, nepříjemný pocit.
Rozbolela mě hlava, což nebylo poslední dobou nic zvláštního a radost mi to neudělalo ani v nejmenším.
"Přece mi sám pořád říkáš, že nic nedělám, nikam nesměřuju a o nic se nesnažím - a když to konečně dělám, tak se ti to nelíbí."
Nemám tušení, proč jsem nakonec řekla tohle, ale upřímná hořkost se mi do hlasu vkradla sama.
"Jo," uznal. "Ale představoval jsem si to možná trochu jinak."
"Jasně. Že budu studovat vejšku," ušklíbla jsem se.
Znovu jsem pomyslela na to, že bych mu všechno řekla, teď a tady, ale vzápětí jsem tu myšlenku zase zahnala.
"Co je špatnýho na vejšce?" nechápal, protože on jednu nedávno dokončil.
"Na vejšce není nic špatnýho, Honzo," vzdychla jsem. "Jenom jsou na světě i takový lidi, kterým vejška nezaručí žádný štěstí."
Naše věčná debata, na kterou jsem v tu chvíli opravdu neměla sílu.
"A prodávat knihkupectví ti štěstí zaručí?"
"Honzíku, já se nechci hádat," zaprosila jsem.
"Souhlasím," usmál se smířlivě a natáhl ke mně ruce. Vjela jsem mu dlaní do krátkých, blonďatých vlasů a on mě sevřel kolem pasu, aby mě stáhl na sebe.
Vyjekla jsem bolestí.
"Co je?" zděsil se Honza a skoro ode mě odskočil.
"Nic," vydechla jsem. "Jen… malý zranění," přitiskla jsem si opatrně dlaň na žebra.
"Malý zranění?" nechápal.
"Z kickboxu," zalhala jsem.
Natáhl se, rozsvítil lampičku a nekompromisně mi vykasal tričko.
"To si děláš srandu??" zamračil se.
"Vypadá to horší, než to je," snažila jsem se ho přesvědčit.
"Já myslel, že už na box nechodíš," nevycházel dál z údivu. "Říkala jsi, že je to v praxi na nic."
To měl pravdu, přesně to jsem říkala, pamatoval si to přesně.
"Jo, jenže…" snažila jsem si zase tričko stáhnout.
Nedovolil mi to.
"Jenže co?"
"Změnila jsem názor. Není to na nic, jen se to musí dělat pořádně."
"Jo?" ušklíbl se. "Tak tohle někdo fakt pořádně udělal! To nenosíte rukavice nebo co?"
"Ale jo," odtušila jsem neochotně. Spolkla jsem vysvětlení, že tohle někdo udělal kolenem.
"Příště ti zlomí žebra, ne?" rozčiloval se dál.
Tomu bych se nedivila. Kadeti se se mnou bavit nesmí, ale mlátit mě v rámci tréninků rozhodně můžou. A tenhle si to podle výrazu v jeho arogantním obličeji docela užil.
"Ale nepřeháněj," zahučela jsem nepřesvědčivě. Jsem zvědavá, co budu říkat, až s těmi zlomenými žebry jednou doopravdy přijdu, nejspíš konečně tu pravdu.
"Mě se to nelíbí," zadíval se znovu na fialovějící podlitinu.
"Ale mě se líbíš ty," rozhodla jsem se zásadně změnit téma a přitáhla si jeho obličej blíž ke svému.
Díkybohu to zabralo.
"Vážně?" objevil se mu na tváři škádlivý úsměv. "A neriskuješ trochu?" políbil mě na krk. "Nejspíš budeš trpět bolestí."
Tím jsem si byla jistá, tíha jeho těla rozehrála všechny mé bolavé svaly. Ale i tak mi to za to stálo.

***

"Dobře!"
Jeho hlas jsem neslyšela, ale to slovo jsem mu ze rtů odečetla správně.
"Co jsi říkal?" zeptala jsem se přesto a stáhla si sluchátka, protože pokud to měla být pochvala, chtěla jsem to slyšet na vlastní uši.
"Pozor!" sáhl bleskurychle po mé zbrani, aby mi ji odebral z rukou. "Neopatrná manipulace. Máš prst na spoušti a je pořád nabitá."
"Hm, promiň."
"Říkal jsem, že na první hodinu je to docela dobré," zopakoval. "Ačkoliv s touhle je to jednoduché, čekají tě náročnější hračky," položil zbraň na pultík před námi.
Dvakrát za sebou jsem sevřela pravou ruku v pěst, protože navzdory jeho tvrzení mě celá brněla. Ten nepatrný pohyb postřehl a pochopil.
"To zmizí, až si všechny ty drobné svaly zvyknou," pousmál se.
"Jasně," schovala jsem ruku za záda.
Můj nový lektor střelby se jmenoval Tomáš, jevil se jako kliďas, mluvil spisovně a vypadal jako americký mariňák. Po neustále řvoucí Angelice to byla příjemná změna.
Střílení mě možná bude i bavit.
"Fajn, pro dnešek to stačí, dáme si ještě trochu teorie," rozhodl, vycvakl z pistole zásobník a vyndal z něj zbylé náboje. "Ochutnávka na příští hodinu," dodal a během dvou vteřin se mu zbraň v ruce rozdělila na další čtyři díly, které rozložil po pultíku.
"Slož to," rozkázal mi.
"Cože?" zatvářila jsem se slabomyslně. Ani jsem nechápala, jak to udělal.
"Slož to," zopakoval mi téměř mile a vydal se svými i mými sluchátky kamsi do útrob střelnice.
"Počkej!" zpanikařila jsem. "Tomu říkáš teorie? Co když to složím blbě?"
"To právě nesmíš," zazněla odpověď už z dálky.
No bezva.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama