2. kapitola - Svět se zbláznil (3. část)

1. ledna 2014 v 21:27 | Morigan |  Všechna moje prokletí
***

Dvakrát jsem se musela na schodech zastavit a dát bolavým svalům a kloubům pauzu. Mám podezření, že ten můj kamrlík je snad schválně až v nejvyšším patře, abych nevyšla z tréninku nikdy.
Po patnácti minutách se mi rukama rozklepanýma ze střelby povedlo navrátit pistoli její původní tvar a mohla jsem jít. Žádný velký úspěch to teda opravdu nebyl, to si musím přiznat. Ale nejsem tu přece, abych sbírala úspěchy, jsem tu jen dokud… dokud co? Dokud neseberu sílu vypadnout?
Dokud neutečou ty pitomé tři měsíce? To jsem si stejně nedovedla představit.
A i kdybych to přece jen nějak zvládla… straší mi v hlavě jiná věc. Vážně mě nechají po té době doopravdy a beztrestně odejít? Začínala jsem se bát, že odpověď na tuhle otázku není tak jednoznačné ano.
"Ahoj, Lízo."
Zůstala jsem stát na posledním schodu, s dlaní položenou na zábradlí. Nějakou dobu mi trvalo, než se můj mozek vyrovnal s myšlenkou, že se Andrej se založenýma rukama opírá o mé dveře.
"Střelba šla dobře?" zeptal se, když jsem mu neodpověděla na pozdrav.
"Jak víš, kde jsem byla?"
"Máš na očích střelecké brýle."
Super. Sundala jsem si je a narvala do zadní kapsy džín.
"Co tu děláš?"
Těžko jsem mohla předstírat, že je tu náhodou, sem nahoru totiž nikdo náhodou nechodí.
"Čekám na tebe, chci si pokecat."
"Nemám čas, za chvíli jdu na anatomii," pokusila jsem se mu naznačit, že bych se ráda dostala do pokoje.
"Já vím, za půl hodiny," usmál se. "To bude stačit."
"Aha, znáš můj rozvrh," konstatovala jsem překvapeně. Nevím, co mě na tom vlastně tak překvapilo.
"Můžu dál?" optal se spíš řečnicky. Ráda bych mu odpověděla ne, kdyby to šlo, ale místo toho jsem odemkla dveře. Teprve pak mi došlo, jaký bordel v tom maličkém pokoji panuje.
Buď mu to bylo jedno, nebo předstíral, že je, protože se bez váhání usadil na mou neustlanou postel.
"Prý jsi včera na personálním udělala trochu humbuk," řekl rovnou.
"Kverková podávala hlášení?" naklonila jsem se a začala vytahovat žaluzie. Něco jiného je vídat ho v tělocvičně v triku a teplákách, ale takhle v malém prostoru a v šeru mi víc připomíná to, jak moc je nebezpečný a divný.
Denní světlo dopadlo na jeho tvář a vše se stalo civilnějším, ačkoliv jsem pořád byla trochu nesvá z jeho ležérní pózy na mé posteli.
"Big brother tě vidí," mrkl na mě. "To byl fór," dovysvětlil, když viděl můj nechápavý výraz.
"Fór," zopakovala jsem bezvýrazně a pokusila se nenápadně zakopnout rozházené učebnice pod postel, protože světlo bordel ještě více zdůraznilo.
"Tady se máloco utají," řekl. "O co šlo?"
Zbystřila jsem.
"Tebe pověřili, abys mě vyzpovídal, nebo co?"
"Tak nějak," nebránil se nařčení. "Přece jenom jsem tě objevil, tak mám zřejmě privilegium," opřel se o zeď.
"Myslela jsem, že mě oficiálně objevil Richard."
"No, Richard si to rád myslí," ušklíbl se a zadíval se na moje dlaně, které jsem si nervózně třela o sebe.
Přestala jsem a schovala si je za záda.
"Takže?" zvedl obočí tázavě.
"Myslela jsem, že jsou tu úplně všude kamery," prohlásila jsem sarkasticky. "Nestačí jen přehrát si záznam?"
Napřímil se a opřel si lokty o kolena.
"Úplně všude kamery nejsou. Třeba tady máme dost soukromí," zadíval se na mě. Napadlo mě, že bych přece jen ty žaluzie zase zatáhla, protože v šeru by ty jeho oči možná nebyly tak temné a pronikavé, ale nevím, jak by si to vyložil.
"Vtipný," hlesla jsem napjatě.
"Tohle vtip nebyl, zase tak žhavý to s těma kamerama není," ujistil mě.
"Chtěla jsem prostě vypadnout," vyklopila jsem na rovinu, jinak bychom tu taky mohli sedět do rána.
"Po kolikátý už?" nezdál se být překvapený.
"Nevím."
Věděla jsem to přesně, bylo to potřetí.
"Proč?"
Ta krátká otázka mě zarazila.
"Co proč? Zkrátka tu nechci bejt!" zamračila jsem se. "Koneckonců i pro tuhle… ehm… pro vás bude lepší, když tu nebudu."
"Aha," protáhl s lehkou ironií a položil se zády na můj zmuchlaný polštář. "Jsem rád, že někdo tu má jasno, co pro nás bude nejlepší."
"Skvělý, že se bavíš!" vyštěkla jsem.
"Zase tak se nebavím," ujistil mě. "To je to tu tak strašný?"
"Jo, to teda je!"
Uvědomovala jsem si, že zním jako vzdorovité dítě a trochu jsem se za to styděla, ale nemohla jsem si pomoct.
"Dej tomu čas, Lízo."
"Mluvíš jako Kverková! Mluvíš jako každej tady!"
To jsem rozhodně přeháněla, ale když už jsem se rozjela, prostě jsem pokračovala.
"No tak na tom asi něco bude," nenechal se mnou rozhodit.
"S tímhle chodím domů!" skoro jsem na něj zaječela a vyhrnula si tričko, aby mohl dobře vidět fialovou podlitinu na žebrech. "Připadá ti to normální??"
Se zájmem se napřímil a vstal z mé postele.
"Pěkný," protáhl uznale, ale nikoli soucitně.
Na to už jsem neměla slov. Pěkný?? On je vážně psychopat.
"To ti způsobil Filip," konstatoval. "Snaž se a vrať mu to," pokrčil rameny.
Kdyby bylo všechno tak jednoduchý, jak to vidí Andrej, byl by svět úplně jiné místo, pomyslela jsem si ironicky.
"Možná by ses měla smířit s tím, že tady nic normálního není. A nebude," zvedl oči a zabodl je do mých. "O dost si to zjednodušíš."
"A to mám podle vás doma lhát? Napořád? Nebo jak to jako máte?"
"Zvykneš si, jako my všichni," posadil se zpátky.
"Ale já si nechci zvyknout!" vyjela jsem na něj a ve spáncích jsem ucítila nepříjemný tlak, který věstil, že opět mě čeká další bolení hlavy. "Proč se mě na tohle nikdo neptá??"
Místo odpovědi mi věnoval drobný shovívavý úsměv a natáhl ruku, aby mi stáhl dolů tričko, které jsem nevědomky stále držela vyhrnuté. Měla jsem chuť ho do té ruky praštit, ale naštěstí mi v tom ještě zbytek mého zdravého rozumu zabránil.
"Tohle vám přece nemůže vycházet do nekonečna," řekla jsem. "Skrz někoho to přece jednou musí rupnout, nemůžete si být jistý, že to všechno nevykecám venku, že s tím nepoběžím na policii!"
Aha, tak zbytek mého zdravého rozumu se nadobro vypařil. Andrej můj výlev ovšem sledoval s ledovým klidem, takže jsem ještě pokračovala.
"Určitě mě hlídáte, ale nemůžete bejt všemocný! Je mi jasný, že to, co vím, je jen zlomek toho všeho, ale i to by stačilo k tomu, aby vám to tady prohledala zásahovka, na to vsadím krk!"
Tlak v mé hlavě zesílil a rozrostl se tak, až mě za čelní kostí začalo ostře bodat. Musela jsem prudce zamrkat, abych trochu vyrovnala zamlžený obraz.
"Do háje," přitiskla jsem si prsty ke spánkům. Poslední dobou jsem na to trpěla, ale tohle bylo nějak silné.
"Co je?" zbystřil Andrej.
"Nic."
Začínalo to být nesnesitelné, nutilo mě to schovat si obličej do dlaní a schoulit se do klubíčka. Ucítila jsem, že mi sevřel ramena a vytáhl mě zpátky do stoje.
"Lízo, slyšíš, co ti je?"
Jeho hlas byl jakoby vzdálený. Všechno bylo nějak vzdálené, i moje postel, na kterou mě ukládal.
"Podívej se na mě," přikázal mi. Snažila jsem se poslechnout, jenže byl rozmazaný a zdálo se mi, že mi každou chvíli exploduje mozek. "Podívej se na mě!"
Skláněl se nade mnou, příliš blízko, abych byla klidná, ale ta bolest zabírala veškeré mé myšlenky. Položil mi svou dlaň na čelo, byla suchá a chladná a bylo to příjemné.
"Míváš to často?" zeptal se mě. Jeho hlas se mi zdál divný, cizí, až po chvíli mi došlo, že v něm zní skutečná starost a to mi k němu vůbec nesedělo.
"Občas... ne takhle..." hlesla jsem.
"Dojdu pro čaroděje," rozhodl se náhle a začal se zvedat.
"Ne!" vyhrkla jsem a chytila jeho dlaň, aby nikam nešel. "Je to jen bolest hlavy!"
"Pro jistotu," trval na svém a pokusil se dlaň z mého sevření vyvlíknout.
"Přestalo to," zesílila jsem stisk. Udělala bych cokoliv, aby sem nevkročil žádný čaroděj, naháněli mi hrůzu. Navíc bolest skutečně polevovala, k mé velké úlevě.
Pozoroval mě zkoumavě, jako by měl rentgenové oči a rozhodl se mi provrtat do mozku, svou dlaň stále uvězněnou mezi mými.
Bojovala jsem s rozhodnutím, jestli ho mám okamžitě pustit, nebo ho raději držet, aby nikam nešel. Ne pro čaroděje.
"Je to pryč," ujistila jsem ho. Skoro jsem nelhala, z palčivé bolesti zbylo jen neurčitě mravenčení za očima, fakt jsem to nechápala. Nakonec jsem to nevydržela a jeho ruku pustila.
"Dobrá," usoudil váhavě. "Nikoho sem volat nebudu. Ale chci, aby se na tebe někdo z čarodějů podíval."
"Co?? Ne!" zděsila jsem se.
Popadl mě za paži a zvedl na nohy. "Bez debat," oznámil mi tvrdě.
"Nikam nejdu, musím na anatomii!" pokusila jsem se vyvlíknout, což se mi samozřejmě nepovedlo.
"To stihneš," ujistil mě.
"Už ti někdo řekl, že jsi neskutečně otravnej??"
"Už ti někdo řekl, že když já něco chci, tak toho prostě dosáhnu?" uchopil mě pevněji a zamířil ke dveřím.
Ne, na to mě nikdo neupozornil, ale bez výhrad jsem tomu věřila. A nelíbilo se mi to ani trochu.
Přestala jsem se ním přetahovat a raději jsem se začala modlit, abychom žádného čaroděje nemohli najít nebo tak něco. Bůh se opět rozhodl se mi vysmát, protože jsme na chodbě ve druhém patře potkali Marka a po tom jsem teda toužila úplně nejmíň.
"Čau," pozdravil nás, aniž vytáhl ruce z kapes. "Co vy dva tady děláte?" neuniklo mu, že mi Andrej pořád svírá paži, asi abych nezdrhla. "Máte rande nebo co?"
"Jasně, hledáme někoho do trojky," pronesl Andrej suše.
"Plně nabízím své služby," zasmál se Marek. "Nebo spíš nabízím své plné služby?"
"Budu zvracet," upozornila jsem je znechuceně.
"Vážně potřebujeme tvoje služby, ale trochu jinak," řekl Andrej. "Můžeš se na ni podívat? Vrací se jí bolesti hlavy, před chvílí to vypadalo skoro na záchvat, nemohla se téměř pohnout, ale rychle to odeznělo."
No jasně, bavte se, jako bych tu vůbec nebyla!
"Je to jen bolest hlavy!"
Ignorovali mě.
"Jistě," řekl Marek. "Pojďte," ukázal bradou na dveře, do kterých jsme vzápětí všichni vstoupili. K čemu ta místnost sloužila mi nebylo jasné, podél stěn stály vysoké skříně naplněné knihami s černými nápisy na bílých hřbetech a pak tam také byly další skříně s neprůhlednými dveřmi a zamčenými zámky.
Fajn, bude lepší, když o tom nebudu přemýšlet.
"Posaď se," poplácal Marek dlaní na desku stolu, tak jsem se na ni tedy vyhoupla. Andrej se postavil před dveře, založil si ruce na prsou a tvářil se jako bodyguard.
"O co tu jde, jsi doktor, nebo co?" podívala jsem se na Marka obezřetně.
"Leda tak gynekolog amatér," mrkl na mě. Ani trochu to na mě nepůsobilo.
"Samouk," dodal Andrej s úšklebkem. Marek se uznale zasmál a zvedl dlaň, ale cukla jsem sebou dřív, než se mě vůbec stihl dotknout.
"Ty se bojíš?" zvedl obočí. "Není čeho, prakticky se tě ani nedotknu. Tedy pokud bys to sama nechtěla."
"Hele, bacha na hranici mezi kadetem a lektorem!" upozornil ho Andrej rychleji, než jsem se stihla dotčeně ohradit. "Aspoň nějaká tam musí bejt."
"Andrej Kowalski mě poučuje o morálce, svět se zbláznil."
Andrej se jen usmál se stisknutými rty, ale pobavený úsměv to nebyl.
Marek zvedl ruce podruhé. Tentokrát jsem se ovládla, abych znovu neuhnula, ale tělo jsem měla napjaté jako strunu.
Jednu dlaň měl před mým čelem a druhou vzadu, u týla, skutečně několik centrimetrů ode mě.
Nejdřív jsem necítila nic, ale věděla jsem, že na mě používá magii a už jen tenhle fakt mi převracel žaludek naruby.
Po chvíli to bylo jako bych strčila hlavu poblíž sálajících kamen a to už jsem vážně měla co dělat, abych z toho stolu nezdrhla. Zavřela jsem oči, jenomže to se mi pak začala točit hlava a za zavřenými víčky mi tančily barevné spirály, takže jsem je zase otevřela a sledovala Andreje u dveří, jak nás soustředěně pozoruje.
Jak pozoruje mě.
"Vážně to musí bejt?" otázala jsem se rozčarovaně, ale ani jeden z nich mě neuznal hodnou odpovědi.
"Necítím nic zvláštního," poznamenal Marek.
Bezva, za to já jo!
"Vůbec nic?"
"Ne," zavrtěl hlavou. Dlaněmi přejel nad temeno a pak z každé strany do blízkosti spánků. Přesně tam se stěhovalo nestálé, mravenčivé teplo, jako by měl nějaký radar nebo skener.
Polkla jsem a přála si, aby už toho nechal.
"Zvláštní," řekl Andrej zamyšleně.
"Bez Heleny stejně nesním do ničeho zasáhnout. Ale ani není do čeho, nenarazil jsem na nic abnormálního, všechno funguje tak, jak má."
Jestli mluvil o mém mozku, pak to bylo vcelku lichotivé. Ve skutečnosti mi ale bylo jedno, co říká, pokud mi opravdu nebude nic dělat. Nakonec mi přiložil levou ruku na zátylek, čímž porušil dohodu o nedotýkání. Měl jí tak horkou, že jsem z toho stolu málem seskočila, ale donutila jsem se jeho nepříjemný dotyk vydržet.
"V pořádku," zopakoval a otřel si dlaně o kalhoty, jako by se zbavoval špíny. Ten příměr se mi líbil.
"Stejně by se to nemělo brát na lehkou váhu," řekl Andrej.
"Řeknu to Heleně," slíbil Marek.
"Pořád se tu bavíme jen o bolení hlavy," upozornila jsem je. "To tady člověk nemůže mít ani blbou migrénu, aby na něm hned nezačali dělat pokusy!"
"Jů, tady se někdo fakt špatně vyspal," konstatoval Marek posměšně.
Ten blbec netušil, jakou má pravdu.
"Kdyby sis radši hleděl svýho a nesnažil se-!" začala jsem zostra.
"Hranice mezi lektorem a kadetem!" přerušil mě Andrej důrazně. "Platí i z druhý strany."
"Andrej Kowalski káže o morálce podruhé. Svět už nikdy nebude stejnej!" zvolal Marek.
Andrej ho ignoroval a já jsem zbytek věty neochotně spolkla.
"Rozkaz!" zamračila jsem se na Andreje a vůbec to neznělo pokorně.
"Nemáš mít náhodou anatomii?" zeptal se mě.
Bleskově jsem mrkla na levé zápěstí.
"Jo, už jí mám, asi tak sedm minut!"
"Tak to aby sis pospíšila," vzal za kliku a pootevřel mi dveře.
"Skvělý. Fakt skvělý," zamumlala jsem si a opustila je rychle, bez pozdravu a nezdvořile.
Beztak si to zasloužili.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama