6. kapitola - Tolik krve (1. část)

13. února 2014 v 20:57 | Nina Carter |  Rváči II
"Prosím, sestro," oslovil ji uctivě pán v hnědé buřince.
Ellen přijala nastavenou dlaň, nechala si pomoci do schodů vedoucích do vagónu a snažila se, aby si nepřišlápla dlouhé roucho.
Posadila se na dřevěnou lavici, ne k oknu, ale blíže do uličky a letmo se rozhlédla po ostatních cestujících. Vlak byl zatím poloprázdný, ale další cestující se ještěřadili venku.
Pevně přiléhající řádový čepec zajišťoval, že jí kolem obličeje nevykukoval ani jediný pramínek vlasů a její tvář tak působila ještě kulatěji. Omotala si korálkový růženec mezi prsty levé ruky a otevřela bibli s nápadně zdobenou koženou vazbou. Chvíli předstírala četbu, ale ve chvíli, kdy si k ní přisedla starší dáma s třemi dětmi různého věku, už mnoho klidu na četbu neměla, a to ani předstíranou.
"Omlouvám se," usmála se žena mírně provinile, když si nejmladší holčička opřela upatlanou ručičku o Ellenino koleno ukryté pod světlým rouchem.
"Nic se neděje," využila Ellen situace pro seznámení. "Děti jsou radost," pohladila holčičku po kučeravých zlatých vláskách.
"Jsou to má vnoučata, dceřiny děti. Jsem Charlotte Hathawayová," představila se.
"Velice mě těší, jsem sestra Anna-Marie," odpověděla Ellen zdvořile.
"Ta paní je anděl?" zeptala se nejmladší s pootevřenými ústy.
"Ale Claire!" napomenula ji Charlotte mírně.
Anděl. Ani netušíš, jak daleko jsi od pravdy, děvčátko, povzdechla si Ellen v duchu.
"Ne, jsem řádová sestra," vysvětlila jí s úsměvem. "Tedy zatím jen novicka."
Charlotte se naklonila a plácla přes ruku zrzavého chlapce, který tahal za límec toho menšího, tmavovlasého. "Promiňte, že jsem tak upřímná, ale vypadáte velice mladě," řekla směrem k Ellen.
"Jsem mladá," přisvědčila Ellen s úsměvem. "Ale věděla jsem již od dětství, že chci sloužit Bohu."
"To je hezké," pokývala hlavou Charlotte a znovu plácla přes ruku, tentokrát toho tmavovlasého, protože rozvazoval tkaničky na botkách malé Claire. "Jsou jak s divokých vajec," vzdychla si.
"Jen počkejte, až se rozjedeme, neodtrhnou oči od okna," uklidňovala ji Ellen. "Je to tak hezké, dívat se ven, když vlak jede!"
Měla pravdu, jen co vlak začal pouštět páru, přilepily se dětské oči na sklo, aby jim nic neuniklo. Ellen si opřela hlavu o tvrdé opěradlo lavice a přitiskla si bibli blíž k tělu, na prsa.
Vlak sebou několikrát trhl a ty známé pohyby ji zvláštním způsobem uklidňovaly. Někteří cestující se na ni usmívali se zvláštní přívětivostí, která snad jako by byla vyhrazena jen služebníkům božím, obzvlášť s tak půvabnou tváří, jakou měla Ellen. Možná měli pocit, že na nich ulpí část božské lásky, která je určena jí.
Kdyby věděli...
Úsměvy ale oplácela, jakékoli prchavé pouto mezi ní a ostatními jí pomáhalo v plnění její části úkolu.
Naproti přes uličku, ne příliš blízko, byl však jeden obličej, který se na ni rozhodně neusmíval.
Ani se o to nepokoušel.
Díval se na ni velkýma, modrýma očima v pobledlé tváři, tak velkýma, jaké se jen málokdy vidí. Na jaké nelze jen tak zapomenout.
Bez jakýchkoli pochybností v tom mladém muži poznala Elijaha Woodwarda a byla si jistá, že i on poznal ji.

* * *
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama