6. kapitola - Tolik krve (9. část)

13. února 2014 v 21:55 | Nina Carter |  Rváči II

* * *
John Flash ležel na zádech a cítil jak krvácí.
Slyšel svůj vlastní dech, sípavý a namáhavý. Puška, kterou vzal teď už mrtvému vojákovi a kterou měl položenou přes hrudník, ho tížila, ale nedokázal ji zvednout a odložit vedle sebe.
Stěží dokázal otevřít víčka.
Okna v jeho okolí byla prostřílená a vše bylo posypané skleněnými střepy, i on sám. Zdálo se být ticho, nebyl si jistý, jestli to tak doopravdy je a nebo jestli už prostě neslyší.
Kdosi náhle skočil dovnitř oknem, jako by se zjevil odnikud, přistál vedle Johna těžce a s bolestí, jak tvrdě dopadl koleny do střepů. John se křečovitě pohnul, sevřel pušku, ale dobře věděl, že nebude schopný se bránit.
Příjímal to se zvláštně ledovým klidem, nebo už ztratil tolik krve, že mu to bylo jedno.
"Johne!" přiskočila k němu, stále na čtyřech a stáhla si šátek z obličeje. "Johne, slyšíš mě??"
Snažil se zaostřit na Annin obličej.
"Annie... co tu sakra... děláš!" vydechl šokovaně.
"Věděla, jsem, že žiješ!" prohlásila s úlevou v hlase, i když ta možná nebyla na místě. Kulku dostal do levého ramene, ale byla to ošklivá rána a hodně krvácela.
Tolik krve, polkla. Jak v něm ještě nějaká mohla zbýt?
Kdyby mohl a kdyby to nebylo tak absurdní, nejraději by jí za neuposlechnutí základního rozkazu přehnul přes koleno a pořádně jí napráskal.
"Řekl jsem, ať vypadnete, vlak je... plnej... vojáků!" zavrčel skrz zuby, které k sobě tiskl bolestí. Ztráta krve na něm byla znát, byl bílý jako stěna a ruku, které se dotkla, měl úplně ledovou.
"Omlouvám se," řekla to jediné, co ji napadlo. Věnoval jí ten nejostřejší modrý pohled, na který měl ještě sílu.
"Jak ses... sem vůbec dostala?"
"Po střeše."
Zavřel oči a raději neměl slov.
"Gatling nestřílí," konstatovala, i když to bylo zřejmé.
"Zastřelil... jsem obsluhu..." hlesl vyčerpaně. Otevřela pusu, ale hned ji zase zavřela. Neměla tušení, jak to ve svém stavu mohl udělat a ani kudy, ale bylo zbytečné se na to teď ptát.
Vlak stále ještě stoupal do kopce, ale jak dlouho ještě?
Minutu? Dvě?
"Opři se o mě," rozhodla, ačkoliv ještě přesně nevěděla, jak to udělá.
"Vypadni z toho vlaku!" přikázal. "Chytí tě vojáci... nebo detektivové!"
Zavíraly se mu oči, tak moc se mu chtělo spát.
"Sama nejdu!" odsekla.
"Annie - vypadni! Je skoro po mě."
Nebyla v tom ani špetka sebelítosti, jen holý, chladný fakt.
Měla chuť ho praštit.
"Jsme kousek od dveří, Johne, dělej!" odhodila pušku, popadla ho za pravou paži a pokusila se ho posadit. Obličej se mu zkřivil bolestí, zkousl rty a měl co dělat, aby nevykřikl.
Opřel se o Anne a skoro omdlel, cítil, jak její štíhlé tělo sotva drží jeho tíhu, jak se v ní napíná každý unavený sval.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama